Hodiny a hodiny strávené na netu jsou pro ně tou nejkrásnější chvílí a nemohou se od něj odtrhnout už ani v době společného oběda, o různých jiných aktivitách ani nemluvím. Rozbíjí jim vztahy, u dětí se trápí rodiče.

Kde je ta hranice, kdy jde už o závislost a kdy je dotyčný nebo dotyčná pouhým uživatelem internetu? Definovala bych to asi tak jako závislost na alkoholu. Prostě tehdy, kdy to už začne lidem kolem vadit, kdy se narušují pevné rodinné nebo partnerské či manželské vztahy a vznikají problémy, dokonce třeba i v práci. Všimnula jsem si také, že k vyšší závislosti dochází s příchodem facebooku. Kdo nemá facebook, jako by snad ani nežil. Virtuální i reální přátelé sedí dlouhé hodiny u počítačů a sdělují si svoje pocity, to, co by rádi dělali ( ale protože sedí pořád u počítače, tak k tomu nikdy nedojde), žijí život druhých a zcela zapomínají na ten svůj. Něco podobného jako závislost na televizi. Každý den shlédnete všechny pořady a filmy, co tam dávají, vžíváte se do rolí svých hrdinů, ale vlastní život se jaksi nekoná. Je to tragédie.

Jeden můj známý při krásných akcích a aktivitách vždycky říkal: „ Aspoň budu mít v domově důchodců na co vzpomínat „. Ale na co budou vzpomínat ti, kteří sedí u počítače nebo leží u notebooků a klikají a klikají. Tváře jim blednou, mají kruhy pod očima, už nevědí jak voní tráva a tekoucí řeka, nemají potřebu chodit ven do přírody, však na krajinku se podívají na některé z fotek svých přátel na facebooku nebo si zasurfují někam na hezké stránky, kde uvidí všechno.

Znám lidi, kteří nevstanou od počítače třeba skoro dva dny, skoro nic nejí nebo naopak cpou do sebe všechno čím se obloží, hlavně aby měli chipsy a colu, ta je udrží v bdělém stavu co nejdéle. Co se s tím dá dělat? V podstatě nic, snad jen u dětí můžete zaheslovat počítač , ale u dospělých s domluvami nic nedokážete. Jediná cesta, kterou vidím, je návštěva dobrého psychoterapeuta. Je to závislost jako každá jiná a musí se stejným způsobem léčit.

Poznáváte se? Tak toho terapeuta vyhledejte. Zachrání vám to manželství nebo partnerství a budete dokonce znát i svoje děti, které jenom letmo vnímáte. Opravdu to za to stojí.

Žijte svůj život a ne životy VIRTUÁLNÍCH KAMARÁDŮ. Na co potom budete v domově důchodců vzpomínat?

Autor: Iva Hédlová

loading...

Komentáře