Co mne však stresuje ještě více, je skutečnost, že tady vždycky bude někdo, kdo dokáže vykonat více než já, rychleji než já – a že se budu vedle něj cítit provinilá. Je to klasický souboj s nadbytkem povinností – snaha všechno zvládnout, žonglování s prioritami i s vlastním zdravím.
Co je nám třeba, je změna postoje – kterou bychom měli zažívat pravidelně, podobně jako napravování páteře. Zpomalte. Nejde o to, kdo udělá nejvíce, jde o to, jaký je výsledek. Jsme fascinováni lidmi, kteří překonávají sami sebe. Vím to, protože jsem taky taková. "Jak to dokážou?" říkáme si v němém úžasu. Obvykle nás ale nenapadne položit si otázku: "Proč to vlastně dělají?"
Vím, že dny, kdy mám nejvíc práce, nepatří k těm dnům, kdy jsem se svým životem nejvíce spokojená. Někdy ano, ale většinou, když se snažím nacpat do svého denního programu ještě něco, nejsem skutečně šťastná. V reálném životě dojde dříve nebo později k tomu, že někde něco povolí. Není prostě možné, abyste dokázali udělat všechno a nemuseli za to něčím zaplatit. Může to být na místě, které není příliš vidět. Možná jste se vzdali svého osobního volna a vzali jste si více práce, aby si vaše děti mohly dovolit lekce hraní na klavír, anebo jste svolila, že budete dávat hodiny ručních prací. Kdo to kromě vás pocítí? Odpověď vás možná překvapí.
Přepínání má odvrácenou stranu, která se nedostává na stránky denního tisku. Když se soustavně přepínáme, vydáváme energii a čerpáme z emocionálních zásob nad naše možnosti, musíme si někde půjčit. Předpokládané nejméně kritické oblasti obvykle "sponzorují" ty nejvíce kritické. Často se jedná o naše osobní vztahy, obvykle na to nejvíce doplatí lidé nám nejbližší, protože předpokládáme, že oni to nejspíše pochopí.
Paradoxní rysy přepínání se ukážou, když se zastavíme, abychom se nad nimi zamysleli. Okrádáme lidi, které máme nejvíce rádi, o sebe samotné – abychom právě pro ně mohli více udělat. A holou pravdou zůstává, že nikdo z nás není tak nepostradatelný, aby musel všechno udělat jen on sám.
Zkuste jeden jednoduchý experiment. Vyberte si jeden den. Ne den, kdy hodíte nohy na postel a ruce nad hlavu a prostě všechno vzdáte, ale dobře naplánovaný den. Vyberte si zkrátka jeden den, kdy se svět nezblázní, když se bude muset obejít bez vás. Den, kdy se zkrátka budete "ulejvat".
Zahrajte si nějakou hru. Koukejte do stropu. Jděte na dlouhou procházku. Přečtěte si dobrou knihu. Dělejte zkrátka to, co už jste dlouho chtěli udělat. A na konci toho dne, jak doufám, uvidíte, že to, že se postaráme o sebe, je prvním krokem k tomu, abychom dokázali dobře se postarat o kohokoliv jiného, kdo je na nás závislý. Neměla by to být vaše poslední priorita, ale vaše první priorita. Zbytek zapadne na své místo a další lidé vám budou brzy závidět, ne proto, že děláte práci za deset lidí, ale proto, že se radujete z výsledků úsilí jedné velmi spokojené osoby.
Poznámka: Céleste Perrino Walker, Vibrant Life, July/August 2003
