Diagnóza
Listonoš se pomalu přibližoval k číslu 20. Po chodníku mu přicházela naproti holčička. Nedávno se přistěhovala a jeho zajímalo, jak se nová rodina jmenuje a co je zač. Než však stačil cokoli říci, holčička ho překvapila otázkou: „Máte rád deltiky?“ Neměl nejmenší tušení, co jsou deltici.
Napadly ho postavičky z nějakého nového seriálu, počítačové hry a čokoláda. Nestačil ani otevřít pusu a děvčátko pokračovalo: „Jsou to nejvýkonnější lokomotivy na naftový pohon. Z nádraží Kings Cross v Londýně jezdí deltik v půl třetí, mám dvacet sedm fotek.“
Listonoši se ulevilo, že se konečně dozvěděl, co měla holčička na mysli, přesto mu nebylo zcela jasné, proč mu to vypráví. Jakou mají vlaky souvislost s roznášením pošty? Děvčátko se nadšeně ponořilo do podrobného líčení vlastností a předností lokomotiv na naftový pohon. Evidentně se nezatěžovalo tím, že listonoše jeho vyprávění nezajímá. Dívka ani nereagovala na jeho zdvořilé pokusy o ukončení rozhovoru, aby mohl jít dál. Nakonec se vzdal, její tok slov utnul odměřeným „ahoj“ a vydal se na útěk. Zaráželo ho, proč se ta zvláštní holčička tolik zajímá o lokomotivy. Podle čeho usoudila, že ho budou také zajímat? Ani se na mě nepodívala, napadlo ho. A jakmile jsem zkusil něco prohodit, okamžitě mi skočila do řeči a pokračovala v tom svém monologu. Copak neumí mluvit i o něčem jiném? Byla jak chodící encyklopedie, uvažoval.
Tato smyšlená příhoda se sice nezakládá na skutečné události, ale pro děti s Aspergerovým syndromem je naprosto typická. Hlavními příznaky tohoto syndromu jsou totiž omezené sociální dovednosti, neobratnost udržovat konverzaci v pravém slova smyslu a hluboký zájem o specifickou oblast nebo určitý jev.
Rodiče často uvádějí, že jejich dítě je ve škole izolované, protože má jen málo kamarádů. Děti s Aspergerovým syndromem nejsou příliš úspěšné v rozpoznávání významů, které zprostředkovává řeč těla, je pro ně příznačné, že o druhých pronášejí sice pravdivé či přiléhavé výroky, jenže je jimi nezřídka přivádějí do rozpaků, eventuálně je až urazí.
Například dospívající mladík ve frontě u pokladny zničehonic hlasitě poznamená ke člověku na druhém konci řady: „Ta pokladní je ale tlustá, viďte?“ Řekne-li mu rodič, aby šeptal, protože se takové věci nahlas neříkají, stejně zvučným hlasem namítne: „Ale vždyť opravdu je tlustá!“ Mladík nepozná, že jeho poznámka přivedla rodiče do rozpaků, rovněž nevnímá, že zranil city oné pokladní. Nechápe, proč ho rodič napomíná, když pouze konstatoval to, co viděl.
Pro jedince s Aspergerovým syndromem je typické, že se intenzivně věnují jednomu vyhraněnému zájmu, například dopravním prostředkům, zvířatům nebo nějaké vědní oblasti. Nejedná se přitom o celoživotní zájem, nýbrž o relativně pomíjivé okolnosti. Ovšem v době, kdy se dítě danou tematikou zabývá, jí je naprosto pohlceno, věnuje jí veškerý volný čas a o ničem jiném prakticky nehovoří. Tyto děti si dále neuvědomují metaforickou povahu přísloví a dalších průpovídek, takže výrok „Ranní ptáče dál doskáče“ chápou doslovně a dlouho jim vrtá hlavou.
Dále je pro ně příznačná pečlivá řeč, leckdy nabývající podoby pedantické posedlosti. Ostatní lidé pak snadno mívají dojem, že hovoří s chodícím slovníkem. Učitelé si nemohou nevšimnout, že děti s Aspergerovým syndromem mají nerovnoměrně rozložené schopnosti. Například mají vynikající dlouhodobou paměť, vyznačují se nebývale intenzivním soustředěním, ovšem jen v souvislosti s věcmi, které je zajímají. A také často používají nezvyklé metody řešení určitého typu problémů. Na druhou stranu mají takřka nulovou motivaci k činnostem, jež je neoslovují, nemají zájem o aktivity, jimž se věnují všechny děti ve třídě, projevují se u nich specifické poruchy učení, bývají nemotorné.
Učitelé i rodiče si všímají, že se straní spolužáků, mívají jen málo kamarádů a navíc se stávají terčem posměchu druhých dětí. Dospívají k závěru, že dané dítě vypadá stejně jako druhé děti, má odpovídající intelektové schopnosti, avšak z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu nekomunikuje s ostatními tak, jak bychom od dítěte jeho věku očekávali.
Termín Aspergerův syndrom poprvé použila Lorna Wingová v odborné publikaci v roce 1981. Označila jím děti a dospělé, jejichž charakteristiky a chování odpovídaly popisu příznaků, na něž upozornil zmíněný vídeňský pediatr Hans Asperger. Ve své disertační práci z roku 1944 popsal čtyři chlapce vymykající se standardnímu profilu jejich vrstevníků z hlediska sociálních, jazykových a kognitivních (myšlenkových) dovedností. Jejich stav označil za „autistickou psychopatii“, již považoval za druh poruchy osobnosti. Je zajímavé, že použil termín autistický ve stejné době, kdy jeho krajan Leo Kanner uveřejnil ve Spojených státech charakteristiky autistických dětí. Oba autoři navíc vymezili podobný vzorec příznaků.
Práce Hanse Aspergera bohužel zapadla bez většího povšimnutí, a to jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Znovu byla objevena zhruba po třiceti letech. Naštěstí se nevzdal, své diagnostiky se držel a na jejím základě léčil děti trpící autistickou psychopatií. Dokonce pro ně založil specializované oddělení, na kterém řádová sestra Viktorine zahájila první vzdělávací programy sestávající z řečové terapie, přehrávání a nácviku rolí a z tělesného cvičení. Viktorine tragickou shodou okolností ke konci války zahynula při náletu na budovu, v níž bylo umístěno oddělení. Hans Asperger pokračoval sám, vybudoval si status uznávaného dětského lékaře (Frith, 1991). Zemřel v roce 1980, tedy jen několik málo let předtím, než si syndrom nesoucí jeho jméno vydobyl mezinárodní uznání.
Leo Kanner i Hans Asperger uváděli specifické záliby, neúměrně nízkou intenzitu sociálních interakcí a selhávání při komunikaci. Leo Kanner popsal vážnější příznaky autismu, Hans Asperger naopak mírnější. Kannerova práce posléze začala být spojována s autismem, což znamená, že důraz byl kladený na absenci reakcí ve vztahu k druhým lidem a na vážné poruchy řeči, tedy na nekomunikující dítě žijící ve vlastním světě. Lorna Wingová upozornila na skutečnost, že některé děti mají klasické příznaky autismu od raného dětství, ale rozvine se u nich řeč na vysoké úrovni a mají zájem o kontakt s druhými. Na jedné straně tedy nesplňují kritéria autismu (vyjdeme-li z Kannerova vymezení), na druhé straně mají výrazné problémy se začleněním do společnosti vrstevníků a s komunikací. Jejich příznaky tudíž více odpovídají těm, které uvedl Hans Asperger.
Lorna Wingová (Burgoine a Wing, 1983) na základě svých zjištění vymezila základní klinické příznaky Aspergerova syndromu následovně:
– nedostatek empatie;
– jednoduchá, nepřiléhavá a jednostranná interakce;
– omezená, případně neexistující schopnost navazovat a udržet si přátelství;
– pedantsky přesná, jednotvárná řeč;
– nedostatečná neverbální komunikace;
– hluboký zájem o specifický jev či předměty;
– nemotornost, nepřirozené pozice.
V devadesátých letech 20. století převládal názor, že Aspergerův syndrom je druh autismu a pervazivní vývojová porucha, což znamená, že zasahuje do všech oblastí schopností dítěte. V současné doby je vnímán jako dílčí kategorie v rámci autistického spektra, má svá vlastní diagnostická kritéria. V neposlední řadě odborné informace poukazují na skutečnost, že je mnohem rozšířenější než klasický autismus a lze ho diagnostikovat i u dětí, u nichž nikdo nevyslovil domněnku, že by mohly být autistické.
