Téma bezmocnosti vypadá zcela zoufale. Jsme-li bezmocní, pak jsme vlastně bez moci něco změnit, udělat krok k něčemu odlišnému. Jsme oběti. Alespoň tak jsme svou bezmocnost pojali, přijali a ….žijeme tak. Jsme neustálými oběťmi v mnoha situacích, ať už jde o vztahy, nebo o svoje zdraví, či o světovládu iluminátů. Klepeme se v koutku naší bezmoci, nebo agresivně atakujeme ty-to, kteří nás činí bezmocnými. Z pocitu zatlačení do kouta, z pocitu bezmoci vznikají války, rozvody, ale i rakoviny. Zeptáme-li se sami sebe, kdo, nebo co řídí naše životy, bude to bezmoc.
Co když je to, ale jinak?
Každou noc vstupuji do šamanských stavů, cestuji do různých úrovní a světů. Jsem už na to zvyklá natolik, že ani nemoc, nebo únava nepřeruší tento můj návyk. Pokaždé se setkávám s jinými bytostmi, s anděly, duchy a entitami. Někdy to je Duch Svatý, Kristus, Durga, moji šamanští předci, mistři nanebevzatí. Jindy přichází ti, se kterými jsem se ještě nikdy neviděla, a poskytují mi učení. Naučila jsem se s nimi rozmlouvat o různých tématech našich životů, často od nich žádám vysvětlení, nebo správný náhled. I tentokrát tomu bylo stejně.
Ulehla jsem, zavolali si mě a rozmlouvali se mnou o různých tématech. Předložili mi téma bezmocnosti a dali mi pocítit, jak a v čem ovlivňuje můj život. Bylo to nejen zajímavé, ale znatelně nepříjemné. Procházet znovu pocity bezmoci co se týče učitelky mého syna, bezmoci kdy nemohu pomáhat svým blízkým, ačkoliv na cizí stačí pomyslet a dochází okamžitě k úlevě. Bezmoc se objevuje i při výchově dcerky, která je milá, inteligentní, ale nezavře pusu. Při mé práci (jako třeba teď kdy píšu článek) je její neustálé žvatlání k nevydržení a bohužel, kde má vypínač nám v porodnici neukázali. Když ji pětkrát napomenu a ona na to zareaguje jen na 10 sekund, pak přichází bezmoc a zoufalství – a vztek. Duchové mi to všechno ukázali a položili mi otázku: Co se můžeš od své bezmoci naučit?
Zůstala jsem zaražená. Celou dobu hledám řešení, jak se obrnit a na tyto situace nereagovat, což ale vyvolává ještě větší bezmoc – chci být někým, kým nejsem, zakazuji se sebevyjádřit, abych nevyvolávala konflikty, nebo neublížila. Což se v konečné fázi zoufalosti nedaří. Vždy to někdo odnese – já pokaždé (buď se potlačím a nebo si vyčítám, že jsem se nepotlačila) , nebo to odskáčou i ti druzí. Je to neřešitelné. Otázka, co se mohu od bezmoci naučit, mi přišla nemístná. Tyto bytosti mi připomněly, že vše co existuje má svého Ducha. „Co ti to napovídá?“ Zeptali se znovu a nechali mě rozmýšlet. Zatím co jsem se pohupovala v prostoru nekonečna, se mi před myslí objevovaly obrazy a mou duší procházely pocity. A najednou jsem to měla. A bylo to tak JEDNODUCHÉ ! Začala jsem s Duchem Bezmoci rozprávět , abych se dozvěděla něco o jeho úmyslech.
Bezmocnost je velmi laskavý duch, který k nám přichází ve chvílích, kdy zapomínáme na Boha. Máme pocit, že „touto maličkostí“ nemůžeme Boha obtěžovat, že to leží na našich bedrech, že nikdo jiný, než my, to vyřešit nemůže – a Bůh je z tohoto procesu vynechán. Snažíme se o nemožné a……jsme bezmocní. Jsme zahnáni sami sebou do kouta, odkud není úniku, protože se v tom koutě držíme sami. Vyhrát sám nad sebou znamená prohrát. Vyhrát ruku v ruce se sebou znamená – odevzdat to Bohu.
Jak to máte udělat vám neporadím, protože každá situace je odlišná a přichází v nečekanou chvíli. Nesnažte se být připraveni, až to přijde. To je nemožné. Snažte se, až to přijde, vzpomenout na Boha a odevzdat mu to. Jak se odevzdat, to je teď váš úkol. I můj.
A ještě jedna věc. Rozlišujte situace, kdy jste skutečně bezmocní a situace, kdy se vám nechce něco řešit a z toho pramení pocit zoufalství. V tom je rozdíl. Nedávno jsem někde četla citát, který vysvětloval, že když se nemůžete rozhodnout mezi dvěma možnostmi, je po ruce možnost třetí.
Budiž vám to ku pomoci po zbytek vašeho života.
Důležité je, ve chvíli bezmoci procítit, že NEJSTE SAMI a tedy, nejste bezmocní.
Autor: milovaná Taisha Tauma
Zdroj: blog.samanizmus.cz
