Jednotlivé krajinné složky různým způsobem působí na živé organizmy jako ekologičtí činitelé (voda, světlo, teplo, půda, reliéf). Velmi důležitým ekologickým činitelem v biosféře je voda – část rostlinstva může žít jen ve vodě – jsou to vodní organizmy (mořské a sladkovodní).
Podle nároků na vodu jsou rostliny vlhkomilné – hygrofyty, suchomilné – xerofyty a sukulenty.
Podle nároků na teplo a světlo jsou rostliny teplomilné, chladnomilné, světlomilné a stínomilné.
Podle nároků na půdu jsou hygrofyty (vyžadují vlhké půdy), nitrofilné (jsou náročné na dusík), kalcifilné ( jsou náročné na vápník), acidofilné (vyžadují kyselé půdy) a halofyty (vyžadují zasolené půdy).
Rostliny a živočichové se sdružují a vytváří společenstvo rostlin – fytocenózu a společenstvo živočichů – zoocenózu. Zákonitý soubor rostlin a živočichů, v kterém platí vlastní pravidla vzájemného soužití, se nazývá – biocenóza.
V rovníkové oblasti se vytvořilo pásmo deštných pralesů s nejbohatší vegetací na Zemi. Lesy jsou bujné, husté vysoké 50 – 60 m, stromy tvoří 4 – 5 poschodí. Rozšířené jsou v povodí Amazonky a Konga. Směrem od rovníku se snižuje výška stromů, lesy jsou řidší, přechází do tropických savan, kde převládají travnaté a křovité porosty. Trávy dosahují výšku 2 – 3 m. Savany jsou nejvíc rozšířené v Africe a Jižní Americe. Směrem od rovníku k pólu ubývá srážek i rostlinstva a savany přechází do pásma tropických a subtropických polopouští s chudobným teplomilným rostlinstvem. V blízkosti obratníků nastupují pouště , které jsou skoro bez rostlinstva. Toto pásmo je typické především pro severní Afriku ( poušť Sahara) a jihozápadní Asii (Poušť Rub Al Chálí). V oblasti okolo Středozemního moře se vytvořilo pásmo středomořského rostlinstva s řídkými vždyzelenými porosty. V jihovýchodní Asii se vytvořilo subtropické pásmo monzunových lesů s velmi bohatou vegetací – monzunové pralesy. Směrem do vyšších geografických šířek následuje pásmo stepí s množstvím druhů nízkých trav a cibulovitých rostlin. Místy přechází stepi až do polopoušti a poušti mírného pásma (střední Asie). S přibýváním srážek směrem do mírného pásma následuje pásmo listnatých a smíšených lesů . Nejvíc rozšířené jsou v Evropě. Pásmo jehličnatých lesů (tajga) je typické pro Asii (Sibiř) – táhne se rovnoběžkovým směrem od Skandinávie až po Tichý oceán – a Severní Ameriku (Kanada). Pásmo tunder je rozšířené jen na severní polokouli na okrajích Eurasie a Severní Ameriky. Jsou tu nejdrsnější podmínky pro vývoj rostlinstva. Za polární hranicí lesa, kde nízké stromy přechází do křovitých forem – křovitá tundra – nastupují bylinné a mechovo – lišejníkové porosty – bylinná tundra. V oblasti pólů se rozprostírají polární pustiny.
Vertikální členění biosféry:
Nejvýraznější nákres rozdělení rostlinného krytu v pohořích je výrazná vertikální stupňovitost, která závisí na náhlých teplotních a vlhkostních změnách s rostoucí nadmořskou výškou. V různých oblastech na Zemi je různé uspořádání vegetace. Závisí od rozšíření dřevin a od geografických podmínek. Vertikální uspořádaní rostlinstva je možno vyjádřit všeobecným schématem:
1. Nelesná zóna (savany, pouště, stepi v suchých oblastech)
2. Zóna lesa 4
3. Zóna křovitých porostů
4. Zóna vysokohorských bylinných formací
5. Zóna věčného sněhu a ledu
V našich pohořích rozlišujeme tyto vegetační stupně: dubový (do 550m), bukový (do 1250 až 1300 m), smrkový (po horní hranici lesa), kosodřevinný (nad hranicí lesa), nad ním stupeň alpinské bylinné vegetace.
