Když nevím, zeptám se, jak jinak, než směrem vzhůru k našim přátelům a rádcům z vyšších úrovní existence. Jejich vedení je vždy perfektní. Nejenom, že přijdu na to, na co se ptám, ale také se poučím (zase další moudrost získaná prožitím na „vlastní kůži“). A následně posloužím inspirací i svým přátelům sdílením čerstvě nabyté moudrosti,.

Už po několikáté jsem při svých lekcích ve spánku postrádala svého nejbližšího přítele tam, svého partnera při lekcích pro dny příští zde na Zemi. A nebo nebyl duchem (vědomím) přítomen. Jakoby s námi ani nebyl. Neúčastnil se. Jen se projektoval, aby nescházel do počtu. No a dnes, když si uvědomil, jak nejenom mně chybí, když pocítil naši bolest z jeho neúčasti, přišel a velmi se omlouval. Říkal s bolestí v hlase: „Jen jsem chtěl být nejlepší.“ Velmi mně tím dojal. Pro mě je bez chyby. Vždy na prvním místě mezi našimi přáteli. Moudrý a láskyplný takový jaký je. Vůbec jsem nechápala jeho snahu o to být nejlepší, když už nejlepší je.

Samozřejmě se jedná o podobenství. Také mně napadlo, že snad proto jsem byla upozorněna na jeho velkou snahu pracovat na sobě sólo. Bez celé skupinky. Abych jeho i sebe na pár věcí upozornila. Docela mně udivilo, že nás ze svého růstu vynechal. Že nevyužil sdílení ve skupince, kdy využíváme různé úhly pohledu na dané téma – v tomto případě „být nejlepší“ – každého z nás. Kolik moudra jsme mohli z jeho snažení, které by bylo i snažením naším, nabýt. Pak by každý z nás zúčastněných moudřel více, protože bychom okamžitě dosaženou moudrost – výsledek – mohli sdílením a následným pochopením každým z nás transformovat na ještě vyšší moudrost. Dali bychom dohromady moudrost nás všech.

Co znamená být nejlepším? Co si pod tímto souslovím představujeme?

Je to pocit spokojenosti sama se sebou. Stav, kdy prožíváme naplnění své existence tady a teď. Je to spojení našeho očekávání a skutečných výsledků naší práce, kdy jsme to, co očekáváme sami od sebe skutečně promítli svou prací do fyzické zkušenosti tady a teď – do svého života. Je to naplnění našich očekávání.

Jak už jsem ve svých článcích mnohokrát uvedla: prožívání o samotě je neúplné. Prožívání čehokoliv. Při vědomí, že můžeme vše sdílet a tím obohatit moudrost nás všech, je sdílení osamotě krásné, ale nedokonalé. Méně radostné. Sdělená radost, tak jako sdělená moudrost, je dokonalá až v kolektivu.

Pokud však v kolektivu chybí svým vědomím náš duchovní partner, cítíme radost – také, ale stále nám něco chybí. Co to asi je?

My lidé na cestě duchovního vzestupu často při prožívání svého života přeskakujeme svou osobní realitu. Raději hledíme „k sousedům“, než bychom věnovali svou moudrost – prožívání své moudrosti – sami sobě. Jednoduše proto, že u „sousedů“ je to mnohem zajímavější. Je to jen logické. Své nedostatky – nedostatky práce sama na sobě – nejzřetelněji vidíme na druhých.

Teď zpět ke sdílení. Je adekvátní prožívání. Je to další stupeň moudrosti. Prožiješ, zmoudříš zkušeností a následně sdílíš. Pak se teprve dostaví spokojenost z dosažené práce. Pokud nesdílíš moudrost – je sice práce vykonána, ale není dána k dispozici Celku. Odměnou je nám radost druhých z další je obohacující moudrosti. A to nehovořím o radosti Nejvyššího – Celku. Ta je skutečně nebetyčná a všeprostupující.

Sdílení má svá pravidla – zákony. První stupeň je sdílení vědomě sama se sebou. Pak následuje sdílení se svým doplňkem – svým duchovním partnerem, jehož doplňkem jsme my sami. Pak následují další stupně.

V okamžiku, kdy není možno vědomě sdílet dosaženou moudrost se svým duchovním partnerem, není dodržena posloupnost sdílení. Můžeme se svobodně rozhodnout, zda tento stupeň vynechat. Ale, jak už jsem uvedla na počátku, naše radost ze sdílení, náš pocit seberealizace, kdy kus sebe sama – své moudrostí sdílíme s ostatními, tento náš pocit seberealizace není úplný. My sami nejsme úplní bez svých vzájemných „doplňků“. Celek není celý. A to se právě projevuje na psychice – máme pocit, že nás kus chybí.

Proto na vyšších úrovních existence neexistuje oddělenost párů. Vždy jsou zaúkolováni oba. Ví se, že jsou vzájemně svými doplňky. Jeden zpracovává úkol z pohledu stavu bytí ženou a druhý z pohledu stavu bytí mužem. A to je to, oč tu běží.

Na fyzické úrovni bytí člověkem tady a teď se respektuje plán života jedince. Vždy, když se duchovní partneři setkají na fyzické rovině – i když žijí od sebe jakkoliv daleko – vždy mají pocit, že je něco spojuje. Že jejich životy jdou podobným směrem. Že řeší podobné úkoly.

Je využito možnosti bytí na úrovni planety Země, kdy nabytá moudrost je o to dokonalejší, že je možno sdílení moudrosti získané za odlišných podmínek i v duchovním páru.

Pokud však jeden z duchovního páru ještě nedošel k tomuto názoru, ještě nezmoudřel natolik, aby tuto myšlenku přijal a akceptoval, je to nesmírná škoda. Ale i tato situace je dočasná. Dříve nebo později dojdeme ke stejnému cíli všichni, i když jinými cestami.

Kolik lidí, tolik cest k Bohu.

Autor: Jiřina Miltech Kira

loading...

Komentáře