CESTA K DVOJPLAMENI VEDE PŘES VLASTNÍ PŘEMĚNU

Hlavním smyslem a posláním dvojplamenných párů není žít spolu partnerský život, věnovat se s láskou jeden druhému a sdílet společné štěstí. Předním smyslem a posláním je společně tvořit ve prospěch celého společenství.

Propojit energie dvou celistvých, vzájemně sladěných celků a vytvářet společné dílo. Pro maximální účinnost je nezbytné, aby celky byly opravdu harmonické, stejného vnímání, smýšlení i projevování. Proto musí dříve, než spočinou vedle sebe ve společném konání, oba dokončit cestu své přeměny.

Dokud tak neučiní, není jim umožněno se k sobě trvale přiblížit. Jsou mezi ně stále kladeny překážky a úkoly nutící je hledat nové cesty a nové způsoby, rozvíjet a měnit sami sebe.  Vzájemná touha, vnitřní propojení a sounáležitost je nenechá ustrnout, stále je pobízí pokračovat dál a pracovat na své transformaci, procesu smrti a znovuzrození.

Cesta k našemu dvojplameni vede pouze přes naši vlastní totální přeměnu. Přeměna spočívá v odstraňování starých zakořeněných programů, které přejímáme zpravidla po svých rodičích a ze zažitých společenských zvyklostí a tradic. Jsou to vzorce, v nichž vládne závislost, nesvoboda a nerovnováha.

Je třeba je nahradit novými a zdravými, založenými na principu samostatnosti, svobody, vyrovnanosti. Někdy bývá staré naprogramování natolik zakořeněné, že je pro některé jedince s nedostatečně vyvinutou vlastní osobností opravdu velmi těžké se z nich vymanit. V těchto případech je nezbytné nejdříve pracovat na nalezení a posílení své vlastní individuality, znovuobjevení své hodnoty, sebelásky a sebeúcty.

Velmi často se stává, že především ženské dvojplameny, neomylně vnímající sounáležitost se svým dvojčetem, jsou velmi ovládány neskutečnou touhou spočinout vedle svého partnera. Z počátku se snaží ke svému dvojplameni co nejrychleji přiblížit přímou cestou. Stále však používají staré známé vzorce, staré naučené chování a tím opakují stále stejné chyby.

Takto buď opakovaně spočinou ve slepých uličkách anebo tvrdě a bolestně narážejí, třeba i zažívají osobní „katastrofy“. Většinou, až na pokraji svých sil si začnou uvědomovat, že tudy cesta nevede. Je třeba udělat něco jinak, něco změnit, aby výsledek byl jiný, úspěšnější. Každý pád, náraz, ztroskotání, je tu od toho, aby s námi otřásl a dal nám najevo, že je třeba zvolit jiný postup, jinou cestu.

Nové způsoby a postupy však musí být přijaty za své a pevně ukotveny. Trvalé změny je možné dosáhnout pouze svojí vlastní důsledností. Jen takovým způsobem lze nefunkční programy přenastavit.

Každému přichází do života právě to, co potřebuje pro svůj zdárný vývoj a další růst. Mnohdy tak musíme čelit i opravdu těžkým a nepříjemným situacím. Pokud se jim úmyslně vyhneme, vrátí se nám po nějakém čase zpět. Je tedy vhodné brát tyto životní peripetie spíše jako výzvu a příležitost než jako těžký úděl. Každá zkouška, úkol a překážka, které jsou před nás postaveny, jsou určeny k našemu zocelení, rozvoji a proměně – změně vnitřního nastavení.

Dokončením přeměny se z každého dvojplamene stává celek obsahující vnitřně ženu i muže ve vyrovnaném poměru. Takto je odstraněna závislost, nedostatek, potřeba mít vedle sebe kohokoli, kdo by ho doplňoval. Každý jednotlivec je schopen fungovat jako celek a naprosto samostatně. V dvojplamenném páru sice může jeden vystupovat více jako žena a druhý více jako muž, v době nepřítomnosti partnera však v sobě dokážou aktivovat a plně využívat i opačné hodnoty.

Mezi párovými dvojplameny poté již nedochází k výkyvům a kolizím způsobeným nedostatkem čehokoli. Mohou se tak plně věnovat společnému tvoření. Jejich tvořivá síla se při společném konání umocňuje.

S naší přeměnou nám pomáhají i jiné osoby, než je náš dvojplamen. Jsou to lidé, se kterými jsme v jakémkoli vztahu, rodinném, pracovním, přátelském… ale třeba i ti, co nám pouze na chvíli projdou životem. Mohou to být však i naši společníci a průvodci ze zvířecí říše. Je vhodné sledovat, jak se k nám ostatní chovají a jak k nám přistupují, jaké máme vzájemné vztahy. Pokud něco nesedí, neladí, je třeba hledat chybu v našem vlastním chování, v našem vlastním postoji, neboť protějšek je nám vždy naším zrcadlem.

Zpravidla nás má na něco navést, něco naučit, přivést k nějakému pochopení. Vhodné je pokusit se na konfliktní situaci nahlížet z jeho pozice, z jeho pohledu, a snažit se pochopit a porozumět tomu, co nám svým chováním a postojem chce říct. Mnohdy nahlas vyslovená slova nemusíme chápat správně, můžeme jim přikládat jiný význam, než byl úmysl toho, kdo je vyslovil. U zvířecích partnerů je třeba porozumět stylu komunikace, který je jim vlastní, ale i pracovat se svojí vlastní intuicí.  Aby však i druzí rozuměli nám, musíme být my sami pro ně čitelní a své postoje dávat najevo jednoznačně. Naše mysl, slovní projev i samotné činy, musí vypovídat naprosto shodně.

Funkční společenství na vrcholu svého rozkvětu je tvořeno různorodostí, obsažením všech možných variant. Skládá se z mnoha střípků různých tvarů, vlastností a funkcí, přesně však zapadajících do sebe. Každý má své místo, každý má svůj význam, každého je zapotřebí.  Eliminace vzájemně doplňující se různorodosti vede k nestabilitě a úpadku. K dosažení bodu absolutního stavu dokonalosti, funkčnosti a stability, je třeba nalézt a navrátit všechny prvotní dílky v jejich jedinečnosti, pravé hodnotě, funkci a významu.

Původní jádro, funkce a význam obou z každého páru dvojplamenů je stejný, neboť se zrodili společně se stejnými vlohami a stejnou strukturou. Postupem času, ovlivněni odlišným prostředím při odděleném putování, měnili své zvyklosti, své původní postoje a vzorce chování. Prvotní podstata a autentičnost byly zastřeny nánosy odlišných prožitků, zkušeností, prožívání.

Nyní jsou dvojplameny směrovány k návratu ke své původní ryzí čistotě tak, aby byly oba stejní, takoví, jako byly na počátku. Znovuobjevováním a přijímáním své autentičnosti, původního statusu, se navrací domů na místo svého zrodu, do fungujícího a vzkvétajícího celku, jehož jsou spolutvůrci.

Stejně tak, jako se každý dvojplamenný jedinec stává individualitou, je každý dvojplamenný pár jedinečný. Jedinečnost a individualita jsou projevem vnitřní svobody a autentičnosti. Poutají však pozornost, neboť představují vyčnívání z davu, vybočování ze starých, jednotných, řádem daných vzorců.

Odchylující se jednotlivec, pár i skupina se mohou setkávat s nepřízní okolí, s nesouhlasem a nepochopením nesvobodných bytostí, uvězněných ve starých programech, jež jediné znají a považují správné. Avšak i tyto nesvobodné bytosti budou postupně pobízeny k tomu, aby samy hledaly nové cesty a nová sebevyjádření, neboť postupem času to budou právě ony, kdo budou vybočovat z různorodého spektra a nebudou zapadat do nově se tvořícího, celistvého a funkčního společenství.  

Setrváváním ve starých programech nebudou nalézat své místo, své původní působiště, ve kterém se zrodily a ve kterém jsou opravdu doma.

Napsala dne  22.1.2017  Ivana „Geri“ Kutnarová

Autor kresby: Pavlína Kutnarová