Buddhismus měl v té době některé aspekty, pro které nebyl pro obyvatele Středního Království zcela přijatelný (obhajoba bezdomovského života, transcendentalismus nebo opouštění světa atd.). Na druhé straně jeho hluboká filosofie, jemná dialektika a pronikavá analýza pořádně pohnuly čínskými mysliteli,
obzvláště pak taoisty.

Ve srovnání s Indy, Číňané nejsou tak filosoficky zaměření. Jsou praktičtější a více se věnují světským záležitostem; drží se spíše při zemi a nemarní čas zíráním do nebe. A i když byla čínská mysl indickým myšlením hluboce ovlivněna, nikdy neztratila styk s pluralitou věcí, nikdy nepopírala praktickou stránku života. A tato národní nebo chcete-li rasová psychologická idiosynkracie způsobila onu transformaci indického buddhismu v buddhismus zenový.

Jedna z prvních věcí, kterou Zen v Číně vytvořil – jakmile sebral dostatek sil na to, aby byl samostatný – bylo ustanovení speciální formy klášterů, jejichž život se zcela lišil od zaběhlého mnišského života. Zenový klášter se stal soběstačným tělesem rozděleným do mnoha oddělení, z nichž každé mělo v komunitě něco
na starosti. A zvlášť za zmínku stojí princip demokracie. I když byl starším prokazována přirozená úcta, všichni členové komunity měli stejnou povinnost pracovat manuálně, např. při sběru otopu, obdělávání půdy, trhání čajových lístků. V těchto činnostech se angažoval i sám mistr a při práci vedl své bratry ke správnému pochopení Zenu.

Tento způsob života velmi znatelně odlišoval zenový klášter od bratrství sanghy raných buddhistů v Indii. Zenoví mniši nejen, že byli demokraté, navíc byli ochotni se zapojit do praktických problémů života. A tak se projevili i jako ekonomicky a politicky uvažující.
V metafyzice Zen absorboval mnoho z taoistického učení skrze buddhistické spekulace. Ale díky svému praktickému přístupu k životu byl ignorován jak taoistickým transcendentalismem tak i indickým vzdáním se všedního (světského) života.
Když se zenového mistra zeptali, jaký by měl být jeho příští život, bez váhání odpověděl: "Ať jsem oslem nebo koněm a pracuji pro vesničany."

Dále se zenoví mniši lišili od jiných mnichů – křesťanských, buddhistických a mnoha jiných – v tom, že netrávili veškerý čas v obětních modlitbách, skutcích pokory, čtení či recitování kanonických knih, diskusích o jejich obsahu či ve studiu pod vedením učitele, individuálně nebo kolektivně. Zenoví mniši se mimo
praktických činností manuálních a mentálních věnovali naslouchání mistrovým občasným kázáním, která byla krátká a tajemná, a kladli otázky a dostávali odpovědi. Odpovědi bývaly nicméně bizarní a nepochopitelné, a velmi často doprovázeny přímými činy.

Budu nyní citovat jeden příklad – možná velmi extrémní. I když se to neodehrálo mezi mnichem a mistrem, nýbrž mezi mnichy, bude ilustrovat ducha Zenu, který v době konce vlády dynastie Tchang převažoval.

 

Jeden mnich, který vycházel z chrámu náležejícího škole Rinzai (Lin-ťi, zemřel 867), potkal skupinu cestujících mnichů patřících k jiné buddhistické škole a jeden z těch tří se ho zeptal: "Jak hluboká je řeka Zenu?" Narážel tím na řeku, která se nacházela pod mostem, na kterém stáli. Zenový mnich, který právě vyslechl přednášku Rinzaie, známého svými činy, s odpovědí neváhal: "Zjisti si to sám," řekl, a chystal se shodit tazatele z mostu. Ale druzí dva mu v tom naštěstí zabránili.
Zen není nezbytně proti slovům, ale je opatrný na to, že slova se vzdalují skutečnostem a obrací se v pojmy. A proti pojmům je právě Zen. Zenový mnich, o kterém jsme se výše zmínili, je možná extrémním případem, ale duch Zenu vyjadřuje přesně. Zen trvá na věci samé a nikoliv na prázdné abstrakci. A z tohoto důvodu Zen odmítá čtení a recitování súter či zapojení se do hovorů na abstraktní téma. A toto je příčinou, proč Zen přitahoval muže činu v nejširším slova smyslu.
Právě díky svým prakticky zaměřeným myslím přimknulo mnoho Číňanů a Japonců k Zenu. 

Zen je cvičení v osvícení. Osvícení znamená emancipaci. A emancipace není nic menšího než svoboda. V poslední době se neustále hovoří o všelijakých svobodách – politických, ekonomických aj. – ale to ve skutečnosti nejsou žádné svobody. Dokud budou na pláni relativity, jsou tyto "svobody" skutečné svobodě
na hony vzdáleny. Pravá svoboda přichází z osvícení.
Když toto člověk uskuteční, je ve svém vnitřním životě vždycky svobodný, ať se nalézá v jakékoli životní situaci, a tak vede vlastní linii činů. Zen je náboženství "sebedůvěry" (džiu) a "svébytnosti" (džizaj).

Osvícení je hlavním a ústředním bodem v učení všech škol buddhismu, hínajány a mahájány, "vlastní síly" a "jiné síly", Svaté Stezky a Čisté země, protože Buddhovo učení povstalo z jeho osvícení, které se událo před 2.500 lety v severní Indii. A očekává se, že všichni buddhisté dosáhnou osvícení, ať už v tomto životě či v některém z příštích. Bez osvícení, byť realizovaném jakýmkoliv způsobem a kdekoliv, není žádného buddhismu. A Zen není výjimkou. Ve skutečnosti je to právě Zen, kde se uskutečňuje nejvíce osvícení neboli satori, jak to označují Japonci.

K realizaci satori otvírá Zen dvě cesty: verbální a činnou. Hned na počátku je třeba říci, že zenový verbalismus je pro Zen charakteristický, i když je zcela odlišný od filosofie lingvistiky nebo dialektiky a termín "verbalismus" vlastně není vzhledem k charakteru Zenu vhodný. Ale jak všichni víme, my lidé bez jazyka existovat nemůžeme, protože jsem určeni ke společenskému životu. Láska je podstatou lidstva, láska potřebuje cosi sebou zahrnout a lidé musí žít společně, aby vedli život vzájemné lásky. A láska, aby se vyjádřila, potřebuje prostředek ke komunikaci, kterýmž je právě jazyk. A právě v Zenu, který je nejblíže lidským prožitkům, je třeba jazyk používat tak, aby jeho smysl pochopil, jak člověk sám, tak i ostatní. Ale zenový verbalismus má určité znaky, které porušují lingvistickou vědu. V Zenu je zážitek a vyjádření jedno a to samé. Zenový verbalismus vyjadřuje tu nejskutečnější zkušenost. Například: Zenový mistr předvádí hůl před shromážděním a prohlašuje: "Toto nenazývejte holí. Jak byste to nazvali?" Kdosi ze shromážděných vyjde, vezme mistrovi hůl, zlomí ji a hodí na zem. A to je důsledkem mistrova nelogického oznámení.
Jiný mistr jednou kázal: "Jakmile poznáte, co tato hůl je, poznáte všechno a tím dokončíte studium Zenu." Aniž by cokoliv dodal, opustil halu.
Tak toto nazývám zenovým verbalismem. Je z toho patrná filosofie Zenu. Tato filosofie se neutápí ve slovních eskapádách, nýbrž se snaží zasáhnout mysl samu, což připomíná vrcholek hory, který najednou opustil oblaka, do kterých byl předtím zahalen. Tak Zen odhaluje tajemství. To, co nás zde zajímá, není podstata, skrytá či odhalená, vyjádřitelná slovy, nýbrž "cosi" vyskytující se někde tam; co nejsme schopni lokalizovat a vykřiknout: "Zde!" Nazývat to myslí, to má ke skutečnému prožitku daleko, je to prostě nepojmenovatelné "X". To není žádná abstrakce, je to stejně reálné jako například slunce, ale nezapadá to do lingvistických kategorií. Jakmile se to pokusíme zařadit, ztratíme to. Buddhisté to nazývají "neuchopitelným", "nezachytitelným".

A z tohoto důvodu je hůl holí a zároveň zase není a nebo prostě hůl je holí, protože jí není. Slovo se prostě věci, skutečnosti či prožitku, neodnímá.
Zenoví mistři mají rčení: "Zkoumejte živá slova a nikoliv mrtvá". Ty mrtvá jsou taková, která už přesně a jasně nevyjadřují zkušenost. Proměnila se v pojmy a tak byla vytržena ze živoucích kořenů. Zastavila se, aby potom odtrhla bytost od ní samé. Už dávno nejsou tím, co mistři nazývají "jedním slovem", jehož pochopení
vede k pochopení tisíců dalších slov a prohlášení zenových mistrů. Zenový verbalismus se zabývá právě těmito "živoucími slovy".

Autor: Daisetz T. Suzuki , název knihy: ZEN A JAPONSKÁ KULTURA

loading...

Komentáře