Podívejme se na čtyři stupně odpouštění. Po léta jsem je používala při své práci s traumatizovanými lidmi. Každý stupeň má několik vrstev. Může se s nimi nakládat v jakémkoli pořadí a tak dlouho, jak si člověk přeje; uvedla jsem je však v pořadí, v jakém doporučuji svým klientům začít.
1. Vzdát se – nechat to být
2. Mít strpení – zdržet se trestání
3. Zapomenout – vypustit to z paměti, odmítat se tím zabývat
4. Odpustit – vzdát se dluhu
VZDÁT SE
V začátcích odpouštění je dobré nechat to na chvíli být. To znamená dát si na chvíli pauzu v přemýšlení o té osobě nebo události. Neznamená to ponechat něco nedokončené, ale spíše si na čas vzít od toho dovolenou. To nás ochrání před vyčerpáním, dovolí nám to posílit se jinak, přinese jinou radost do našich životů.
Je to dobré cvičení i pro konečné vzdání se dluhu, které přichází později s odpuštěním. Opusť situaci, vzpomínku a problém tolikrát, kolikrát budeš potřebovat. Neznamená to přehlížení, ale stav, kdy je člověk volný a silný při odpoutání se od problému. Vzdát se znamená začít nějaké to pletení, psaní, procházky k moři, něco se učit a milovat, dělat to, co tě posiluje a na čas odpoutá od problému. To je správné, dobré a léčivé. Problém minulého zranění bude ženu obtěžovat mnohem méně, ujistí-li poraněnou duši, že jí nyní dá hojivý balzám a vypořádá se s tím. Kdo zranění zavinil, to později.
MÍT STRPENÍ
Druhá fáze je mít strpení, zejména ve smyslu zdržení se potrestání; v malém ani ve velkém na něj ani nemyslet, ani v tom směru nic nedělat. Je extrémně důležité provést tento druh zdržení, protože soustřeďuje problém na jedno místo a nenechá jej všude rozptýlit. Buduje to soustředění mysli směrem k období, kdy člověk přikročí k dalšímu kroku. Neznamená to oslepnout nebo zemřít a ztratit sebeobrannou ostražitost. Znamená to dát té záležitosti odklad a sledovat, co to udělá.
Mít strpení znamená mít trpělivost, obrnit se proti tomu poslechnout emoce. To jsou mocné léky. Dělej, jak můžeš. Je to režim očisty. Nemusíš dělat všechno; můžeš si vybrat jedno, například trpělivost, a pracovat na ní. Můžeš se zdržet trestajících výroků, reptání, zdrženlivého a nepřátelského chování. Upuštění od zbytečného trestání posiluje integritu jednání a ducha. Mít strpení znamená praktikovat velkomyslnost, čímž se na věcech, které předtím přivodily emoce – od slabého podráždění až po vztek – podílí z velké části i soucit.
ZAPOMENOUT
Zapomenout znamená vypustit z paměti, odmítat se něčím zabývat – jinými slovy to znamená nechat věci být a uvolnit své sevření, zejména co se týče paměti. Zapomenout neznamená udělat ze sebe někoho s odumřelým mozkem. Vědomé zapomenutí znamená upustit od události, netrvat na tom, aby zůstávala v popředí, ale spíše ji vystěhovat ze scény, nechat ji ustoupit do pozadí.
Vědomé zapomínání praktikujeme, že odmítáme vyvolávat to, co nás pálí, odmítáme se na to rozpomínat. Zapomínat je aktivní, a ne pasivní snaha. Znamená to nechat určité věci v klidu, neobracet je tam a zase zpět, neburcovat se opakovanými myšlenkami, obrazy nebo emocemi. Vědomé zapomínání znamená úmyslně upustit od posedlosti, záměrně se distancovat a nechat problém vytratit z dohledu, neotáčet se zpět, a tím začít žít v novém prostředí, vytvářet nový život a nové zkušenosti, nad kterými je třeba přemýšlet, a ne nad těmi starými. Tento druh zapomínání nevymazává paměť, ale ukládá emoce, obklopující paměť, k odpočinku.
ODPUSTIT
Je mnoho cest a cestiček k odpuštění člověku, společnosti nebo národu za nějaký přestupek. Je třeba si pamatovat, že konečné odpuštění není kapitulace. Je to vědomé rozhodnutí ustat v přechovávání odporu v sobě, což zahrnuje jak odpuštění dluhu, tak odpuštění od pomsty, kterou jsme si předsevzali. Ty jsi tím, kdo rozhodne, kdy odpustit a jaký rituál k označení události použít. Ty rozhodneš, o jakém dluhu nyní prohlásíš, že již nadále nemusí být splácen.
Někdo dovolí celkové prominutí: osvobodí osobu navždy od jakýchkoliv odškodnění. Jiní si zvolí proces zastavení: odpouští dluh a řeknou, že co se stalo, stalo se, a splatilo se již dost. Další druh prominutí je osvobodit osobu, aniž by provedla jakýkoliv emocionální či jiný druh odškodnění.
Pro někoho znamená ukončit proces odpouštění posoudit toho druhého shovívavě, což je nejjednodušší, pokud se jedná o malé prohřešky. Jednou z nejlepších forem odpuštění je poskytnout jakýmkoliv způsobem dotyčné osobě soucitnou pomoc. Neznamená to, že byste měli strčit hlavu do košíku s hadem, ale jedná se o reakci z pozice milosrdenství, jistoty a připravenosti.
Odpuštění je vrcholem vzdání se, strpení a zapomenutí. Neznamená to vzdát se své ochrany, ale svého chladu. Hlubokou formou odpuštění je přestat toho druhého pomíjet, což zahrnuje přestat ignorovat nebo se chovat vůči té osobě chladně, povýšeně nebo s přetvářkou. Pro ducha a duši je lepší časově určit limit a s lidmi, kteří mi způsobují potíže, se rozejít, než se chovat jako necitelný manekýn.
Odpuštění je tvůrčí čin. Můžeš si vybrat z mnoha časově omezených způsobů. Můžeš odpustit pro nynější dobu, do určité doby, odpustit do příště, odpustit, ale nedat již více šancí – je to úplně nová hra, pokud dojde k dalšímu případu. Můžeš dát ještě jednu šanci, několik šancí, mnoho šancí, můžeš dát šanci, jenom když… Můžeš odpustit část, celý nebo polovinu přestupku. Můžeš zahladit všechno. Ty se rozhodni.
Jak člověk pozná, zda odpustil? Máš tendenci cítit nad okolnostmi lítost, a ne vztek, máš tendenci osobu litovat, a ne se na ni zlobit. Zdá se, že již k tomu nemáš co říci. Chápeš utrpení, které přestupek zpočátku provázelo. Dáváš přednost zůstat již mimo to. Na nic nečekáš. Nic nechceš. Nemáš kolem kotníků přivázáno z té doby nic, co by tě stále přitahovalo. Jsi volný, můžeš odejít. Možná, že sice nebudeš od té doby navždy štěstím bez sebe, ale zcela určitě od tohoto dne pro tebe začíná nová pohádka. Byl jednou jeden…
* * *
– z knihy Ženy, které běhaly s vlky; Clarissa Pinkola Estés
