Pocit beznaděje, smutku, vyčerpání, nechuť k čemukoli, jen přijít z práce domů, lehnout si a koukat do stěn – kdo z nás by občas tyto pocity nezažil? S oblibou hovoříme o „depce“, ovšem se skutečnou depresí nemají tyto stavy nic společného.
Deprese jsou vážné, často neléčitelné duševní choroby. Když se v běžném denním hovoru použije vyjádření, že je někdo deprimován, zdaleka to ještě neznamená, že trpí depresí. Pravá deprese je totiž něco více než přechodná špatná nálada. Zhruba 20 % lidí jednou za život onemocní některým z typů deprese.
Mnoho slavných osobností se s depresí pralo, často neúspěšně, celý život. Řada obdivuhodných uměleckých děl vznikla ve chvílích největšího utrpení nadaných lidí. Všeovládající strach vybičoval umělce ke geniálním výkonům. S depresí se potýkal třeba Vincent van Gogh, Ernest Hemingway či Virginia Woolfová, z Čechů třeba Miloš Kopecký či Ota Pavel.
Depresivní stavy
Podzim a jaro jsou období, kdy nejčastěji dochází k rozvoji depresivních stavů. Příčin je několik, hlavní díl na tom má počasí, protože člověk potřebuje ke svému životu slunce, a pokud se mu slunečních paprsků nedostává, strádá. Světlo ovlivňuje naše hormonální hospodářství, což má vliv na správný chod našeho organismu. Na podzim je také větší hrozba nezaměstnanosti, pak ještě stačí rozchod s partnerem, zdravotní problémy a je tu deprese jako vymalovaná. Při těchto depresivních stavech se obejdeme i bez odborné péče. Největší pomocí jsou přátelé, kteří postiženého rozptýlí, pomohou mu už svou přítomností, vytáhnou jej ven, aby se netrápil uzavřený doma.
Smutek není deprese
Smutek je nálada zpravidla reaktivní. Jde o přirozenou a přiměřenou odezvu na nějakou ztrátu. Neschopnost prožívat smutek může být vnímána dokonce jako docela závažná osobnostní porucha (anetičnost), případně i jako jeden z typických projevů u některých duševních onemocnění.
Když je duši těžko
Silná deprese neboli melancholie, jak ji nazval už počátkem 20. století Sigmund Freud, je vysilující duševní porucha, které způsobuje zhroucení mezilidských vztahů, zničení kariéry nebo zmaření lidského života.
Deprese je v podstatě stav naprosté lhostejnosti. Nemocní nepociťují ani smutek, ani zlost, ani zadostiučinění. Cítí se jakoby zkamenělí, prázdní, vyhořelí. Nejhorší na této nemoci je to, že lidé s depresemi trpí především tím, že v jednotlivých fázích nemoci bez velmi silného podnětu nic nepociťují a nejsou v tomto období schopni jakékoli samostatné akce.
Zdravotní problémy
Deprese se projevují nejrůznějším způsobem. Mnoho lidí se cítí, jako by byli nemocní a skleslí. Stěžují si na bolesti zad, tlaky na hrudníku, poruchy žaludku a trávení, právě tak jako na dýchací obtíže.
Pacient v depresi má sníženou imunitu, snadno onemocní chřipkou a jinými infekčními nemocemi, trpí bolestmi páteře. Zhoršují se i chronické nemoci, jako je astma, kožní atopické ekzémy. Muži mají problémy s potencí, a proto se raději vzdávají milostného života.
Déletrvající nechuť k životu způsobuje oslabení celého organismu – člověk má špatnou koordinaci pohybů a to vede k vyššímu počtu úrazů. Snižuje se činnost žláz s vnitřní sekrecí a tím narušuje hormonální hospodářství, tlumí se tvorba protilátek.
Příčiny vzniku depresí
Onemocnění může propuknout i u dětí a mladých lidí, ale v naprosté většině se objevuje až teprve v pozdějším věku. Věkový vrchol je mezi 30. až 50. rokem života, kdy ženy bývají postiženy dvakrát častěji než muži.
Přesnou příčinu vzniku deprese nelze většinou zcela jednoznačně stanovit. Ví se ale, že velkou roli hraje dědičnost. V rodinách, ve kterých se deprese již vyskytly, je nebezpečí vzniku tohoto onemocnění asi patnáctkrát vyšší než u ostatní populace.
V případě endogenní deprese je příčina biochemická: v tomto případě je nemoc způsobena buď nerovnováhou některých hormonů, nebo narušením chemických procesů v mozku. Některé výzkumy ukazují, že ve skutečnosti depresi provází to, že se v tělesném oběhu objeví extrémně vysoká hladina glukokortikoidů, nebo naopak nedostatečné množství hormonů produkovaných štítnou žlázou.
Velký vliv má také prostředí, ve kterém postižený vyrůstal. Děti rodičů trpících depresí jsou obzvlášť ohroženy, protože chování svých rodičů často bezděčně napodobují. Na propuknutí deprese může mít vliv i narušení biorytmů. Zdravým lidem nevadí, když zavedený režim poruší flámem nebo nočním doháněním restů. Lidi náchylné k depresím taková situace rozhodí. Zdravý člověk vyskočí ráno z postele s potřebnou energií a večer znaven ulehá, nemocný má ale pocit, že v noci umřel. Když nadejde čas spánku, kouká do tmy a stejnou cítí i v duši. Probouzí se před svítáním a v hlavě se mu roztočí kolotoč ustaraných myšlenek.
Se stresovaným pesimistou či úzkostným člověkem s nízkým sebevědomím nemívá deprese moc práce, stačí jen ťuknout… Ohrožení jsou i lidé, kteří neumějí říkat ne a oprávněný hněv považují za nepatřičný. Místo aby se naštvali ne druhé, raději sami sebe potrestají depresivní náladou.
Podle Freudovy teorie lidé trpící depresí mají v sobě velkou zlost a reagují agresivně na některé události v životě. Pokoušejí se v sobě tyto reakce potlačit a udusit, takže ty nejsou uvolněny a pacient pak trpí pocitem marnosti a zbytečnosti, případně viny, což se všechno projeví formou deprese.
Změna chování
Lidé trpící depresí však nemusí vždy vypadat sklesle. Někdy působí dokonce dojmem vysloveně veselým. Tyto stavy trvají však většinou jen zcela krátkou dobu. Mnozí z pacientů nemohou o své nemoci vůbec mluvit, jiní neustále bědují (nářková deprese). Základní známkou deprese je nedostatek popudů. Postižení ztrácejí zájem a radost ze života, přerušují kontakty s přáteli a uzavírají se do sebe.
Největší hrozba – sebevražda
Buďme vždy ve střehu, pokud náš blízký hovoří o sebevraždě, případně plánuje, jak ji provede. Někdy dokonce sám přiznává, že ho myšlenky na ni nutkavě pronásledují. Varující je, když postižený poté, co se o sebevraždě zmiňoval, působí vyrovnaně a klidně. Riziko hrozí u lidí s endogenní depresí, kteří byli víckrát hospitalizováni. Přinejmenším 80 % všech sebevražedných pokusů v západním světě nějak souvisí s depresí.
Není deprese jako deprese
Psychoterapeuticky lze lépe ovlivnit ty typy depresí, které vznikají na podkladě zevních podnětů (tzv. deprese exogenní), v případě, že vznikají bez působení zevních příčin (deprese endogenní) jsou daleko hůř léčitelné.
V případě maniodepresivní poruchy depresi střídá mánie, kdy nemocný bývá neúnosně aktivní, přeceňuje své schopnosti, dokáže rozházet např. úspory za nesmysly. Během manické fáze nemůže člověk spát, hodiny a hodiny vydrží mluvit, stává se netrpělivým. Chování maniodepresivních pacientů vykazuje zpravidla hodně podobné vzory: například manická fáze trvá pět dní, hluboká deprese sedm dní, střední deprese další tři dny, mánie zase pět dní atd. Maniodepresivní psychóza je velice řídkým onemocněním a trpí jí průměrně osm lidí z tisíce.
Rekurentní depresivní porucha postrádá „radostnou“ fázi mánie, deprese drží člověka zhruba půl roku, odezní a za čas udeří zas.
Dystymie, neboli neurotická deprese – lehká deprese se střídá s normální náladou a někomu zůstane od propuknutí až do smrti. Někteří lidé necítí potřebu se léčit, okolí je však vnímá jako negativistické sýčky. U některých z nich se objeví i velká depresivní porucha, tehdy mluvíme o tzv. dvojité depresi.
Sezonní afektivní porucha připomíná zimní spánek. Spolu s usínáním přírody uvadá i postižený, u mnoha lidí se objevuje zvýšená chuť k jídlu, spavost a únava. Pomáhá fototerapie pomocí silného zdroje světla. Deprese v pozdním věku nastupuje často u lidí, kteří k stáru ztratili smysl života, jsou nemocní a opuštění.
Náročná léčba
Deprese musí být bezpodmínečně léčeny, protože se jedná o vážné choroby, při kterých si postižený sám nemůže pomoci. Tzv. antidepresiva jsou léky, které v organismu povzbuzují tvorbu určitých hormonů. Tím u pacienta dochází ke zlepšení nálady. Když se pacientům daří již lépe, musí se psychoterapeutickou léčbou pokusit o odhalení příčin a spouštěčů svých depresí.
Mnoho pacientů reaguje velmi dobře na léčbu pomocí preparátů obsahujících lithium. Tyto léky však musí být lékařem dávkovány velmi přesně, protože mají nebezpečné vedlejší účinky.. Tricyklická antidepresiva se používají nejčastěji (např. amitriptylin, nortriptylin, klomipramin). Začíná se s mírnými dávkami, ty se postupně zvyšují, dokud se nenajde optimální dávka (obvykle 150 mg denně). V léčbě je třeba pokračovat 3 až 6 měsíců. Proti stavům úzkosti, které často provázejí deprese, se podávají uklidňující prostředky, tzv. anxiolytika.
Léčba je proces dlouhodobý, u některých typů je dokonce nutné doživotní užívání léků.
autor: – kš –
