Tam člověk zasel první obilné zrno, tam ochočil dobytek, tam počal vyrábět keramiku, cihly, tkaniny. Vynalezl písmo, kolo, kompas, most, zavodňovací kanály, atd. Kdesi v Orientu byly odlity první měděné, pak bronzové, posléze železné předměty.
Klikatými cestami a vesměs s velkým zpožděním se jednotlivé poznatky dostávaly do Evropy buď prostřednictvím nově příchozích nebo prostým přenosem znalostí a zkušeností od ucha k uchu, přičemž hlavní kontaktní zónou mezi orientem a Evropou bývalo pobřeží dnešního Řecka a Turecka, tedy břehy moře Egejského a východní lem moře Středozemního. V posledním tisíciletí před naším letopočtem se však situace změnila. Právě v oblasti starobylých, po dlouhé věky trvajících kontaktů Evropy a Asie počalo na kulturním podloží starších civilizací vzkvétat příští mocenské centrum – starověké Řecko. Zatímco sílilo, oslnivě bohaté a v tolika směrech podivuhodné kultury, země Přední Asie měly už zlatý věk za sebou, prodělávaly vesměs období úpadku, dožívaly. Stačil pak silný náraz zvenčí, aby zahynuly…
Perská Kýrosova armáda
Ten se pak opravdu brzo dostavil. V nitru dnešního Íránu sjednotil král Kýros II. Veliký (persky Kuruš, asi 590 až 530 př.n.l.) kmeny Peršanů. Ve vzpouře proti nadvládě severoíránských Médů se zrodila Perská říše. A vzápětí zaplavily její jezdecké armády malou Asii i část Afriky, pronikly do Indie; dávné mezopotamské civilizace – říše sumerská, akkadská, asyrská, babylonská – byly okupovány, a také Egypt se stal kořistí Peršanů. Prudkostí nájezdů i rychlostí, s jakou se do perského područí dostávala jedna země za druhou, neměla expanze Peršanů obdoby. Vždyť kolem roku 550 př.n.l. započala a o padesát let později už byli Peršané v Evropě, kde jejich králové Xerxés a Dáreios zaútočili na Řeky.
Deset roků nato (490 př.n.l.) však Peršané utrpěli první obrovskou porážku. V legendární bitvě u Marathónu zvítězily řecké zbraně a daly tak najevo, že městské státy při Egejském moři, ač malé, jsou s to odolat i divokým nájezdům obra. Tentokrát nepatrné Řecko uštědřilo světovládné Persii první lekci. A během řecko-perských válek se situace několikrát opakovala, naposledy v námořní bitvě u kyperské Salaminy (450 př.n.l.). Po ní orientální gigant raději uzavřel s řeckými městy mír a vzdal se plánů na dobytí egejské oblasti…
V této době se těžiště historického vývoje přeneslo – pozvolna v dlouhém procesu – z východu na západ, z Orientu do Evropy. Řecko se stalo přemožitelem, současně však i dědicem orientálních tradic. Evropské dějiny až doposud z hlediska nevýznamné, počaly přejímat určující roli a to tím spíše, že po rozmachu Řecka počala na území Itálie vzkvétat další kultura – kultura starověkého Říma. Evropské dějiny, díky Řecku a poté Římu, se na mnoho staletí staly dějinami světovými.
Abychom se lépe orientovali v této době, tak ve světě se děje toto
800 př.n.l. – pravděpodobné počátky vzniku a rozvoje řeckých městských států. Kolem Egejského moře se jich postupně vytvořilo asi 120…
753 př.n. – na půdě dnešní Itálie se zrodila malá osada Řím. Na konci starého letopočtu už bude velkoměstem s více než milionem obyvatel…
700 př.n.l. – obyvatelé Babylonu už dláždí silnice vápencovými deskami, jejichž spáry jsou zality asfaltem. Přes Eufrat vede třistametrový kamenný most. A brzy započne stavba babylonské věže…
600 př.n.l. – první z řeckých filozofů Thalés Mílétský (625 – 545) zjišťuje, že jantar třený látkou přitahuje lehké předměty. Aniž chápe podstatu, objevuje velký myslitel existenci elektrických jevů…
500 př.n.l. – ještě jsou naživu Buddha a Konfucius! Řek Pythagoras formuluje svou slavnou geometrickou větu. Tvoří největší antický sochař Feidiás (500 – 432). Žijí geniální filozofové Sokrates (469 – 399) a Demokritos (460 – 370). V nejbližších letech napíší své nesmrtelné tragédie Aischylos, Sofokles, Euripides a Aristofanes. Začaly řecko-perské války (500 – 449). Roku 490 se odehrává slavná bitva u Marathónu a roku 480 u Thermopyl.
Dobu mezi roky 800 – 400 př.n.l. známe jako pravěkou dobu halštatskou, což je dějinný úsek zahrnující pozdní dobu bronzovou a starší dobu železnou – toto přibližné datování platí pro pro náš středoevropský kulturní okruh.
Doba laténská je pak asi 400 roků dlouhým obdobím následujícím, časem, v němž se výroba a zpracování železa plně rozvinuly a nový kov pozměnil tvář světa vlastně už navždy. Tzv. latén (asi od 400 př.n.l. k počátku nového letopočtu) se v naší minulosti kryje s pobytem a kulturou podivuhodného národa, jenž jako první vystoupil z anonymity pravěku – s civilizací Keltů.
Keltové přicházejí
Kolem roku 400 př.n.l. vstupují Keltové do dějin jako první pojmenovaní a historicky (tj. písemně) zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. Kmen Bojů, jeden mezi šedesáti jinými kmeny, které starověcí spisovatelé zaregistrovali, osidluje velkou část Čech. Část z nich osídlí také jižní Moravu. A příslušníci keltského kmene Kotinů najdou svou vlast na jihozápadním Slovensku.
Keltové žili u nás asi čtyři století. Byli to neobyčejně pilní lidé, skvělí řemeslníci, stavitelé, organizátoři, umělci. Keramiku jako první na našem území už točili na hrnčířském kruhu. Razili první mince. Zbudovali tu první mosty a první silnice. Také první sídlištní centra takřka městského charakteru – oppida.
Dnes jsou vnímáni jako klasici barbarského světa.
Keltové se představují vzdělanému světu na jihu Evropy drtivými nájezdy. Ve 4. století př.n.l. začíná jejich expanze. Z přelidněných původních sídel – patrně ležela v dnešní východní Francii, na území Belgie, Holandska a jižního Německa – se Keltové vydali za územními zisky. Představují se antickému světu jako drsní, neohrožení válečníci. Římané i Řekové jsou zděšeni, nájezdy jsou právě lačné a bezohledné.
Peršané, Skythové a Keltové, to jsou tři jména, budící na jihu evropského kontinentu hrůzu.
Řekové se sice smějí, že kopí Keltů nemají průraznost a hroty z příliš měkkého železa se po několika úderech ohýbají. Jenže keltští bojovníci ohnuté špice zbraní za pochodu narovnávají nohama a kráčejí vpřed!
Římané pomlouvají štíty Keltů, které jsou prý jen slabou ochranou, vždyť pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou. Avšak Keltové (Římané jim říkají Galové) poničené štíty odhazují a kráčejí vpřed!
Vedle pěších, skromně vyzbrojených jednotek bojuje na všech frontách keltské vozatajstvo – útvary lehkých kár, a také jízdní sbory postavené z příslušníků keltské aristokracie. Především válečné vozy vzbuzují paniku všude, kam se vřítí. Jsou úžasně rychlé a muži u opratí předvádějí divy! Dovedou v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhají vozatajové po ojích, stavějí se na jho, skrývají se za těly hřebců, vnikají nečekaně do týlu nepřítele, aby vzápětí zas zmizeli jak stíny.
Keltská expanze míří na západ: Barbaři zabírají celou Francii, Britanii, Skotsko, Irsko.
Keltská expanze míří na východ: na naše a rakouské území, podél Dunaje. Avšak na východním Slovensku vojenské družiny Keltů narážejí na skytskou bariéru, takže se útok odklání k jihu, směrem do Panonie (dnešní Maďarsko) a na Balkán. Brzy se Keltové objevují až v Malé Asii, v dnešním centrálním Turecku, a zakládají tam, v prostředí zcela cizorodém, stát Galatii (pojmenování podle Galů).
Keltská expanze míří na jih a jihovýchod: tyto nejbohatší kraje lákají nejvíce. Z Řecka a Itálie se přeci v době halštatské dostávalo do pravlasti Keltů tolik přepychového zboží, od zlatých a bronzových šperků, nejjemnějších tkaných látek až po amfory s vínem a nádherné etruské zobákovité konvice – nyní se dobyvačné cíle Keltů obrátili především sem.
Kolem roku 400 př.n.l. vnikají Keltové, patrně Svatobernardským průsmykem v Alpách, do severoitalské Etrurie (dnešní Toskánsko) a pustoší ji. Roku 386 př.n.l. se keltské armády jako přírodní katastrofa vrhají na Řím a nedobytné město dobývají. O dvacet let později obsazují jižní Itálii. Zatím jiný keltský proud prochází karpatskou kotlinou, objevuje se v Thrákii, Makedonii, Řecku.
Roku 279 př.n.l. vypleňují Keltové proslulou delfskou věštírnu, roku 278 př.n.l. překračují Helespont a usazují se v Malé Asii…
Dvě století trvá jejich nápor. Poměrně snadno získávají rozlehlá a vesměs civilizovaná území. Avšak dobyvačné války nelze vést do nekonečna, dřív nebo později – a to i v případě Keltů – se dostavuje únava, s kterou přichází odveta. Ta pro Kelty představuje dlouhou řadu porážek – v Malé Asii, v Makedonii, v Řecku, a především však v Itálii jsou Keltové postupně donucováni okupovaná území opustit.
V roce 225 př.n.l. uštědřují Keltům jednu z rozhodujících porážek římské armády v bitvě u Telemonu na etruském pobřeží. V roce 195 př.n.l. hoří severoitalská keltská pevnost, stojící na místě dnešní Bologne. Brzy poté se války s Kelty přenášejí do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami musí bránit za hradbami výšinných oppid před odvetou stále mocnější Římské říše. V posledních desetiletích před začátkem nového letopočtu proto římské legie obsazují někdejší keltské državy až na linii Horního Dunaje a Rýna – vzniká tu římská provincie Noricum, zatímco přibližně v téže době pacifikuje Kelty na území Francie skvělý římský vojevůdce Gaius Julius Caesar. Také francouzská Galie je posléze jako provincie přivtělena k Římskému impériu.
Keltové ovšem z evropské scény nezmizeli, nebyli vyhubeni, na podmaněných i neobsazených územích však přešli k novému způsobu života; více než boji se věnovali tvořivé práci. A osvědčili podivuhodnou technickou zdatnost, prokázali, že s obzvláštní lehkostí dovedou rozvíjet to, co se naučili na válečných výpravách. V průběhu posledních dvou století před naším letopočtem obohatili kulturu středoevropského lidstva o tolik předmětů, vynálezů a civilizačních vymožeností, že dodnes přínos Keltů považujeme za trvalé duchovní dědictví.
Osud Keltům vyměřil je krátký čas, avšak byl to čas plodný a plně využitý, zvláště v druhé, mírové fázi vývoje. Ačkoli naše území leželo poněkud stranou, mimo hlavní centra formování keltské kultury, vždyť čeští Bojové žili vlastně v okrajovém pásmu sídelního regionu Keltů, platí i o nich, že jejich pobyt znamenal pro dějiny této země mimořádný a trvalý kulturní vklad.
Města Keltů
Asi od poloviny 2. století př.n.l. počínají u nás keltští Bojové budovat na výšinách při řekách nebo v blízkosti důležitých surovinových zdrojů prvotní opevněná sídliště městského typu tzv. oppida. Tato lidnatá, pravděpodobně mnohatisícová nejstarší města představují na našem území vyvrcholení keltské kultury, zároveň však i její poslední samostatný projev. Za mohutnými obranými kamennými zdmi a valy vyrůstají ulice dřevěných domků, kovárny, hrnčírny, mincovny, desítky jiných řemeslných dílen a skladů. Jsou tu volná prostranství, kde lze v případě nebezpečí zbudovat provizorní přístřešky pro obyvatele z širokého okolí. Uvnitř hradeb nechybí ani kultovní svatyně a samozřejmě palác vládce. Oppida, to jsou mocenská, obchodní a hospodářská střediska, zde kvete specializovaná řemeslná výroba, tady se zboží směňuje za jiné, anebo dokonce už za peníze, za první keltské mince statéry a jejich zlomky. Od pozdějších středověkých měst se oppida Keltů liší hlavně tím, že kromě pevnostního systému jsou vystavěna ze dřeva a přikrčené domky v ulicích kopírují architekturu vesnických příbytků. Funkcí však už tato důkladně chráněná sídliště tvoří zárodečnou podobu skutečných měst. Jsou také závislá na zemědělské produkci obyvatel v okolí neboť v oppidech lidé půdu neobdělávají, ale zabývají se výrobou a výrobky pak směňují za potraviny. V městech Keltů se hromadí bohatství, soukromý majetek, peníze v rukách obchodníků a prvních bankéřů, moc pak v rukách vládce a kněží (druidů).
Bójové žijí ve svých městských pevnostech na vrchu Závisti nad Zbraslaví, ve Stradonicích na Berounce, v Hrazanech u Sedlčan, v Třísově u Českého Krumlova, v Nevězicích na Písecku, v Češově na Jičínsku a Hradiště (České Lhotice) u Nasavrk v okrese Chrudim.
Zajímavost! Keltská oppida v Čechách vytvářejí jakýsi val, pevnostní systém, soustřeďují se podél toku Vltavy přibližně od Prahy k Šumavě. Ve východní polovině Čech leží jen jediné na Chrudimsku.
Na Moravě jsou doložena oppida Černov (Staré Hradisko) u Prostějova, na památném vrchu Hostýně u Kroměříže a Kotouči u Štramberka na Novojičínsku.
Na Slovensku bylo pravděpodobně oppidum zbudováno na části území dnešní Bratislavy.
V městech Keltů, za kamennými hradbami s branami, z nichž do všech světových stran se rozbíhají první vozové cesty, první české silnice, za fortifikacemi keltských oppid je rušno. Avšak ani klidná doba míru není nastálo. Na severu pozvolna narůstá nebezpečí a oppida se spěšně opevňují. Nejvyšší a nejsilnější zdi jsou obráceny právě k severu. Odtud se počínají blížit divoké a mnohem chudší i zaostalejší germánské kmeny, jejich nájezdy mají za cíl bohatství keltských měst. Jejich předvojem jsou Kimbrové a Teutoni, kteří začínají Bóje napadat už před rokem 100 př.n.l.
Germáni jsou nesporně na nižší i zaostalejší hospodářské i kulturní úrovni než obyvatele oppid, oplývají však bojovností, která přibližně na zlomu starého a nového letopočtu přinese keltské civilizaci tragický zánik. Keltové se octnou v kleštích, sevřeni z jihu rozpínajícím se římským impériem, z východu vojensky organizovanými Skythy, ze severu útočícími Germány. Především pod soustředěným náporem germánských kmenů se nakonec keltská moc zhroutí a rozpadne. V shluku následujících dramatických událostí zmizí keltská společnost z dějin, v nichž sehrála tak významnou úlohu.
Avšak je více než pravděpodobné, že někteří Keltové, žijící mimo oppida přežili a postupně splynuli s novým obyvatelstvem – a to jak s Germány, tak se Slovany. Dodnes je otázek kolem Keltů stále ještě více než dost, ikdyž archeologické průzkumy nám pozvolna odhalují alespoň některá z tajemných mystérií našich keltských předků.
Teutonský bojovník
