Hlavu považujeme za místo, kde sídli rozvažování, rozum a myšlení. Kdo jedná bezhlavě, jedná nerozumně. Jestliže někomu zamotáme hlavu, nemůžeme počítat s tím, že si chladnou hlavu uchová. Iracionální pocity jako "láska" ohrožují hlavu zvlášť silně, mnozí lidé ji při nich dokonce ztrácejí (a když ne, pak je pořádně bolí!). Existuje ovšem i pár mimořádně tvrdohlavých současníků, jimž nehrozí nebezpečí, že ztratí hlavu, i když chtějí prorazit hlavou zeď: Někteří pozorovatelé soudí, že příčinou takové odolnosti může být zabedněná hlava; ale to lze těžko vědecky dokázat.
Bolest hlavy z kontrakce svalů je subakutně počínající, rozptýlená bolest, většinou spojená se silným tlakem, který může trvat hodiny, dny i týdny. Bolest vzniká pravděpodobně vysokým napětím v cévách, přičemž se synchronně napínají i svaly v hlavě, ramenou, šíji a krční páteři. Toto onemocnění se často objevuje v životních situacích, při nichž se člověk octne pod silným tlakem, nebo které ho citelně ohrožují.
K přepínání horního pólu, hlavy, dochází zvláště při "cestě vzhůru". Bývá to záležitost člověka s velkou ctižádostí a perfekcionistickými požadavky, který se snaží prosadit svou vůli (prorazit hlavou zeď). V takových případech ctižádost a touha po moci snadno stoupnou do hlavy, neboť pokud někdo jednostranně věnuje pozornost jen záležitostem hlavy, akceptuje a prožívá jen to racionální, rozumové, ztratí rychle svůj "spodní pól" a tím i kořeny, které poskytují životu oporu. Tělesné nároky a nevědomé funkce jsou ovšem vývojově starší než schopnost rozumového uvažování, jež se vyvinulo teprve s růstem velkého mozku a představuje velmi pozdní lidskou vymoženost.
Člověk má dvě centra: srdce a mozek, cítění a myšlení. Člověk naší doby a kultury rozvinul v mimořádné míře své mozkové schopnosti a octl se tím ve stálém nebezpečí, že bude zanedbávat své druhé centrum, srdce.
Zatratit proto myšlení, rozum a hlavu by ovšem nebylo žádným řešením. Žádné z obou center není ani lepší, ani horší. Neměli bychom se rozhodovat pro jedno, nebo druhé – měli bychom usilovat o rovnováhu.
Lidé zatížení na žaludek jsou právě tak neúplní jako lidé zatížení na hlavu. Naše kultura však pól hlavy tak preferuje a rozvíjí, že nutně musíme mít deficit v pólu spodním.
K tomu přistupuje jako další problém otázka, k čemu vlastně svou rozumovou činnost používáme. Nejčastěji slouží rozumové funkce k posílení našeho já. Kauzálním vzorem myšlení se pokoušíme co nejlépe pojistit proti osudu a zajistit dominanci našeho ega.
Zdroj: Nemoc jako cesta – Thorwald Dethlefsen, Rudiger Dahlke
