HELENA MÁSLOVÁ: O PORODECH A LÉCÍCH S PSYCHOGYNEKOLOŽKOU

Na rozvod si zakládáme už v porodnici, popisuje rigidní systém českého zdravotnictví gynekoložka a zakladatelka Centra psychosomatické péče Helena Máslová. „Lékaři už nevěří sami sobě, natož přirozeným instinktům rodiček." V jednom jsou ale podle ní Češi kabrňáci – lobbismu farmaceutických firem podléhají s bravurou ovcí. 

Jak jste k tomuhle názoru dospěla?
Vlastní zkušeností. Začínala jsem jako porodník na gynekologii v malé nemocnici, která bojovala o přežití. Vyšel mi tenkrát v tisku kritický článek o hormonální antikoncepci, kde jsem popsala, jak farmaceutické firmy používají nefér nástroje a lékaři doporučují antikoncepci i mladým holkám, které nezačaly ani pořádně sexuálně žít. Jenže zisky jsou u malých nemocnic dány nejen platbou od zdravotnických pojišťoven, ale také od farmaceutických firem, vedení nemocnice se leklo, že by přišlo o hlavní firmy, které jim kupovaly vybavení. Takže mě ze dne na den přeřadili na internu.

Nemluví z vás uražená ješitnost?
Nemyslím si. Jen jsem v té době publikovala i článek o porodech a oni zřejmě dostali strach, že se snad budu snažit vést přirozené porody.

Jak jste zareagovala?
Smířila jsem se s tím. A začala psát články o interně, kde málem zemřela holka na plicní embolii. Nikdo jí neřekl, že nemá brát antikoncepci, když trpí na žilní trombózu a plicní embolie. Dokonce riziko mozkové mrtvice ve věkové skupině 15 až 44 let je třikrát vyšší u uživatelek antikoncepce. Začala jsme se o to zajímat a zjistila jsem, že až osm procent populace má takzvanou Leidenskou mutaci, což je porucha krevní srážlivosti. A že je nikdo nevyšetřuje. Když jsem se pídila proč, dověděla jsem se, že existoval návrh na povinný screening, ale na VZP to zamázli zřejmě kvůli lobbingu nějaké farmaceutické firmy. Protože kdyby se screening dělal, počet uživatel by klesl na půlku.

Jak jste s tímhle přístupem pokračovala v kariéře?
Na interně jsem dál psala kritické články, takže mě za trest poslali do léčebny dlouhodobě nemocných. Tenkrát jsem se smála, že už mě můžou poslat leda do krematoria a na LDN jsem vydržela rok. A byla to vlastně úžasná škola. Viděla jsem nejen začátek, ale i konec života. V průběhu života lékaři nasazují pacientům léky, až se dopracuje do věku seniora, kdy má seznam deseti až patnácti medikamentů. Ti lidé pak umírají v dost strašném stavu, který vůbec neodpovídá jejich biologickému věku.

Je nadužívání léků problém jen v Česku?
Jsme ve spotřebě léků mezi světovou špičkou. Velkými konzumenty jsou i Spojené státy. Americké farmaceutické firmy vydávají každoročně kolem šedesáti miliard dolarů na marketink a jen polovinu na vývoj nových léků. Obecně se dává přednost prodeji léků, které se berou stále a které nevedou k uzdravení. Třeba ve Švýcarsku si lidé dvakrát rozmyslí, než polknou nějakou pilulku. Zkusí všechno ostatní a farmacii berou jako poslední možnost, protože vědí, že každý lék má nežádoucí účinky. Je to bludný cyklus. Když se stravujeme nezdravě, vyrobíme si obezitu a cukrovku, začneme brát antidiabetika, která nám zničí ledviny. Tudíž si vyrobíme vysoký krevní tlak. A na něj opět začneme brát léky. Ty nám zhorší funkci ledvin ještě víc a nakonec skončíme v závislosti na inzulinu a diuretikách. Pak stačí banální pád kvůli rozkolísanému tlaku nebo cukru, ulehnutí na lůžko, imobilizace a předčasná smrt. Člověk si přitom vždycky řekne: Kdyby té paní Vomáčkové před dvaceti lety někdo řekl, aby místo braní léků něco ve svém životě změnila. Jsme jako důvěřivé ovce směřující na porážku.

Jak si tuhle důvěru vysvětlujete?
Kdykoli se o něco v oboru začnu zajímat, vždycky mi z toho začnou vyskakovat farmaceutické lobbingy. Pacient je především konzument. O medicíně si všichni myslí, že ztělesňuje jenom dobro, ve skutečnosti nám ale tenhle konzum z velké části platí stát. A už si nevšimneme, že daně jsou tak strašně vysoké, protože velká část zdravotního pojištění tvoří úhrady za léky, tedy platby farmaceutickým firmám.

O tom se politici při debatě o reformě zdravotnictví zrovna rádi nezmiňují.
Tady o tom mluví třeba psychosomatik Jan Hnízdil nebo já. Ale to je jako byste šli s dřevěnou šavličkou proti tanku. Farmaceutické firmy disponují obrovským rozpočtem na marketing, to je nesrovnatelná síla. Je nesmysl si myslet, že naše snaha bude kdovíjak úspěšná, ale chci si sama před sebou zachovat čistý štít.

Má osamělý lékař vůbec šanci vzepřít se systému?
Záleží na tom, co chce. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Tak to chodí. Rozhodla jsem se ze systému vystoupit a pracovat sama. To může udělat každý a komunita lidí, kteří se snaží dělat medicínu bez nátlaku farmaceutického průmyslu, stále roste.

Jako bojovnice proti systému se může jevit i porodní asistentka Ivana Königsmarková. Ta teď ovšem kvůli nepovedenému domácímu porodu stojí před soudem.
Málo lidí to chápe v širších souvislostech. Porodním bábám byla nástupem komunismu zakázána činnost a porody se přesunuly do porodnic, kde je začaly vést zdravotní sestry. Tím se skokově snížila kvalita, protože jim chyběla zkušenost předávaná po generacích. Takže se do toho vložili lékaři. Ale gynekolog nemá trpělivost a vyčkávací přístup, který rodička potřebuje. Když jsme navíc z německé školy převzali pasivní přístup rodičky, která ještě nedávno rodila přikurtovaná v třmenech, stala se z přirozeného jevu skoro operativní záležitost. Při ní už nerodí žena, ale porodník. Rodička jen leží a heká. Na to samozřejmě navazuje kaskáda komplikací, dovršená násilnou separací matky a dítěte po přestřižení pupeční šňůry. A ošetřující personál, který má bonding – tedy nepřerušený kontakt prvních dvanáct hodin života dítěte s matkou – podporovat, ho přímo znemožňuje.

Ale žena si takový přístup může vyžádat.
To může, ale pak se jí vysvětlí, že je potížistka, která to komplikuje. Při porodu má žena co dělat sama se sebou, natož aby se dohadovala s personálem. Máme tu tak generace matek, které na porod vzpomínají slovy – no, bylo to sice strašné, ale vydržela jsem to jako každá. Je vidět, že tam proběhl nějaký stres, který vytěsnily, a s těmi hořkými pocity zůstaly osamocené. Většina z nich ani nekojila, bylo to období sunarového opojení. Tato generační zkušenost se bohužel předává a dnešní matky se s tím musejí vyrovnat.

Počet žen, které chtějí rodit přirozeně, u nás ale roste. Ročně se udává tisíc žen.
Jistě, po nástupu internetu se tu vyprofilovala skupina žen, které mohly díky snadné komunikaci tyhle nepříjemné pocity sdílet. To je posílilo, aby pochopily, že nemocniční porod má svá rizika.

Stejně jako domácí, vždyť v případě Ivany Königsmarkové se to ale vymstilo, dítě mělo vážné poškození.
U domácího porodu se samozřejmě občas stane, že dojde ke komplikaci. Když porodní asistentka díky své rozvaze a zodpovědnosti pozná, že je to příliš rizikové, pošle ženu do porodnice. A protože se občas stalo, že žena byla po domácím porodu převezena do nemocnice, začal se systém bránit a Ivana Königsmarková se postupně dostala na seznam nežádoucích osob. Vysloveně se pak jen čekalo na její chybu či problém.

To jsou silná slova. Co když to opravdu byla její chyba?
Když si vezmete, že u nás proběhne necelých sto tisíc porodů ročně a statisticky kolem 3,4 promile dětí umírá (tedy asi 340 dětí – pozn. red.), a dále zemře při porodu určitý počet žen – u nás v průměru jedenáct – jde o velmi solidní perinatální úmrtnost, srovnatelnou s vyspělými zeměmi. Porodník, který za svůj život odvede tisíc porodů, musí počítat s tím, že mu tři děti pravděpodobně zemřou. Pak bude v statistickém průměru. Nevím, kolik paní Königsmarková odvedla porodů, ale pokud je to alespoň tři sta, tak má na fatální komplikaci statistické právo. Neznám detaily toho případu, pokud vím, toto dítě nezemřelo, ale celá kauza mi přijde zbytečně vyhrocená. Mrzí mě stavovský rozkol mezi porodníky a porodními asistentkami a kolegiální kriminalizace se mi nezdá etická.

Proč je ale tak emociálně vypjatá?
Představte si, že byste byla mladý, nadějný lékař, který zrovna dostudoval, zažil druhou světovou válku, nastoupil v padesátých letech do špitálu a ženám, které předtím skutečně rodily ve strašných podmínkách, na poli, na půdě, v chlívě, mohl najednou dát čistě povlečenou postel a odrodit jejich dítě hygienicky a v roušce. Pak byste měla pocit téměř spasitele, který vykonal neuvěřitelné dobro. Když je vám teď sedmdesát, máte jako zasloužilý profesor celoživotní aureolu toho, kdo zachránil tisíce dětí a stovky žen, protože ty ubohé dojičky krav odrodil v nemocnici. A najednou přijdou nějaké ženské a začnou vám vyprávět, že to neděláte dobře. To je samozřejmě obrovský nápor na vaši ješitnost.

Takže to chce generační obměnu?
Určitě. Musíme se dostat znovu do rovnováhy, která nastane, až odejdou tito pánové, kteří zapomněli, že už nežijeme v sedmdesátých letech, kdy jsme byli okouzleni sterilitou a dezinfekcí. Protože dneska přece víme, že sterilizovat dítě po porodu je nesmysl, jímž mu jenom vyrobíme celoživotní problém s alergií a astmatem. Je potřeba to přestřelení absolutně technicistního a autoritativního přístupu vrátit zpátky k přirozenému porodu. A jako bezpečnostní pojistku si ponechat technické vybavení nemocnic.

Bez porodnic to zřejmě nepůjde.
Mně by se úplně nejvíc líbilo, kdyby moje dcera mohla rodit tady za rohem v Podolí, kdyby ji odrodila porodní asistentka – a ne porodník -, která ji bude znát a předtím jí vysvětlí, o co v tom porodu jde a celou dobu s ní bude, i kdyby to bylo ve tři ráno. Lékař by zatím spal nebo operoval, dcera by věděla, že tam za zdí je, ale že ho nebude potřebovat, protože porodí sama s pomocí ženy, které důvěřuje. Samozřejmostí bude v tomto krásném snu, že jí nechají dotepat pupečník, v klidu počkají na placentu a dítě nechají na břiše matky, aby se samo přisálo. Tento systém je samozřejmě také levnější pro pojišťovnu.

Sama máte tři děti. Jak jste prožívala jejich narození?
Já jsem učebnicový příklad náhodného porozumění porodu. Kdyby se mi to nestalo, řekla bych, že zastánkyně alternativy jsou nezodpovědné hysterky, které ohrožují sebe i dítě. Můj první porod proběhl s mnoha profesionálními chybami. Lékař, který měl za sebou tři dny služby, byl zcela vyčerpaný a porodní asistentka velmi nepříjemná. Dítě jsem dostala po deseti hodinách po porodu, přičemž mi nikdo nebyl schopný říci, zda žije. Z propouštěcí zprávy vyplynulo, že neměl žádný zdravotní problém, šlo jen o systémovou chybu.

A co to prozření, které jste zmínila?
Podruhé jsem rodila v celé porodnici úplně sama, protože se říkalo, že ji mají zavřít. Neděle odpoledne, jedna sestra zrovna slavila narozeniny a v porodnici mejdan. Dostala jsem dort a pustila si film. Tehdy jsem pochopila, jak je cukr při porodu dobrý, sníží stresové hormony a zklidní organismus. A zatímco se všichni bavili, mně se úplnou náhodou podařilo zažít přirozený porod. Upadla jsem do změněného stavu vědomí, který je při tom normální, nikdo mě nerušil a já porodila prakticky bezbolestně. Porodní asistentka odvedla druhou dobu porodní, bez nástřihu, bez šití. Když jsem pak slezla z lůžka, cítila jsem, že bych mohla jít klidně na procházku. Šestinedělí brnkačka – vůbec jsem nebyla unavená. Ve srovnání s prvním porodem, kdy jsem týden chodila kolem zdi, abych neupadla, to bylo neuvěřitelné.

Porod doma jste si vyzkoušet nechtěla?
Trochu jsem u třetího dítěte váhala. Byla to chvilka pravdy, ale nakonec jsem vyměkla a rodila v porodnici u spolužáka. Ten ale nevydržel s nervy a přes můj nesouhlas mi provedl nástřih a vyrobil pánevní hematom. Pak se mi omlouval, že byl zrovna na přednášce o porodních poraněních. Porodníci mají kongres nazvaný Kritické stavy v porodnictví, kde se jim jejich průsery neustále promítají. Jsou patologií tak prostoupení, že už nevěří sami sobě, natož rodičce, že je schopna porodit sama.

Zaujala mě teorie, že důsledkem špatně vedeného porodu může být zvýšení rozvodovosti. Co na to říkáte?
S tím souhlasím. Když žena zažije špatně provedený porod, byť se o chybách lékařů ani nedozví, ztratí víru v sebe, že nedokázala ani sama porodit dítě. Je to podobné, jako když žena zahájí sexuální život a nemůže dosáhnout orgasmu. Pak si říká, že je divná a frigidní. A často si vybírá „inferiorního" manžela, většinou takového hodného, kterému to nebude vadit. V domnění, že jiného si nezaslouží. A to se řetězí. Když si svou neschopnost zopakuje při porodu, řekne si – nejsem schopna ani porodit dítě, za čímž následuje, že není schopna to dítě ani vychovat. Tím se v ní zacyklí komplex méněcennosti, je úzkostná a tou úzkostí pak začne obtěžovat manžela. Takové ženy jsou mi schopné v ordinaci říct: Stejně vím, že mě bude podvádět a já se budu muset rozvést. Když si někdo vloží do hlavy takový negativní program, většinou ho naplní.

V Česku propagujete psychogynekologii, která řeší reprodukční problémy pomocí psychoterapie. S jakým výsledkem?
Existují určité problémy, na které je běžný lékař krátký, třeba vleklé výtoky, neplodnost či poporodní psychické rozlady, a zjišťuje se, že za tím většinou stojí nějaká patologie v chování ženy, kterou když se podaří rozplést, vyřeší se i její problém.

Jaké typy žen postihuje „psychická" neplodnost?
Týká se to dvou skupin žen, jednak těch, které přejímají mužské rysy a zakládají si na výkonu, perfekcionismu a takřka vojenské disciplíně, a pak ženy, které přejaly dětské rysy. Pozná se to už podle oblečení. Přijde ke mně třeba třicetiletá žena, která nosí dětské motivy nebo mluví vyšším hlasem. Většinou jsou to poslušné a milé holky, kterým brání dospět a dosáhnout nezávislosti dominantní a hyperkontrolující matka.

Hormonální dysfunkce se přece dají léčit i léky.
Klasicky se to urve hormonálně, ale to znamená zatížení. Krásným příkladem je Anna K., která si opakovanou hormonální stimulací kvůli IVF vyrobila karcinom prsu. Jenom mě mrzí, že jediným výstupem její kampaně bylo, aby ženy chodily na mamograf. A vůbec tam nebylo řečeno, že původní příčinou rakoviny byla opakovaná hormonální stimulace, zvlášť pokud se vyskytne v příznivém genetickém terénu.

Jak je to s neplodností u mužů?
Tam je zádrhel v tom, že v pubertě jim úplně chybí testosteronová stimulace. A ta je dána fyzickou prací a budováním svalové hmoty, která je zapotřebí ve věku třináct až patnáct let, kdy dochází k přestavbě těla. Na rozdíl od minulosti, kdy děti pracovaly na poli, už dnešní kluci pohyb zanedbávají. To znamená nižší produkci testosteronu a následně spermatu v určité kvalitě, což vede k nedostatečnému vyvinutí pohlavních sekundárních znaků.

Může si toho všimnout i jinak netečný laik?
Já to sleduju třeba u politiků. Ještě za předchozí generace to byli takoví chlapi typu Churchilla. Paroubek a Topolánek jsou už poslední prototypy, po nich nastoupila generace „chlapců", typický je Ondřej Liška. Nebo premiér Nečas, i to je takový čtyřicetiletý chlapec. Obecně se tomu říká estrogenizace populace. Množí se i gynekomastie, kdy kluci mají dvojky prsa. Estrogenizace je dána hormonální zátěží ve stravě a pitné vodě. Svůj díl hrají pravděpodobně i elektromagnetické zářiče, mobily a laptopy jsou dnes v podstatě všude.

Takže se moderní civilizace sama zneplodňuje?
Samozřejmě je to těžké prokázat, jedna studie ale prokázala zvýšený nádor mozku u uživatelů elektronických přístrojů. Trvá to však léta a velké sběrné studie ještě publikovány nebyly.