Každý asi někdy v životě prožil nějakou tu depku, smutek či blbou náladu.Odborně je však pojem deprese užší a od běžné rozladěnosti a depresivní nálady se liší intenzitou, dlouhodobým trváním a tím, že ovlivňuje naši výkonnost. Mezi charakteristické znaky patří depresivní myšlení, depresivní emoce, depresivní chování a tělesné příznaky.
V depresi se objevuje charakteristický typ automatických negativních myšlenek. Automatické myšlenky jsou takové, které člověku přicházejí na mysl a on nad nimi dále nehloubá. Přijímá je, aniž by uvažoval, zda jsou pravdivé nebo ne. Má prostě pocit, že pravdivé jsou a dále je logicky nerozebírá. Mají tendenci tvořit řetězce.
Tyto myšlenky mohou být depresivní („Nikdo mě nemá rád.“, „Nestojím za nic.“, „Jsem hloupá.“ „Proč já mám v životě takovou smůlu?“) nebo úzkostné („Co se stane, když se mi to nepodaří?“ „A co když to na mně všichni poznají?“) Typické depresivní automatické myšlenky zahrnují negativní hodnocení sebe, negativní hodnocení okolností a negativní vize do budoucnosti.
Depresivní lidé mají nepřetržitě nepříjemné negativní myšlenky a každá z nich napomáhá udržování deprese. Tyto myšlenky však nejsou založeny na objektivních faktech, ale odrážejí skutečnost zkresleně, zveličeně, katastroficky a jen černě. Tyto negativní myšlenky mohou člověka izolovat od aktivit, které by mu pomohly, aby se cítil lépe. Výsledkem je, že se stále více oddává tvrdé sebekritice, např. že je líný, nezodpovědný, k ničemu, což způsobuje, že se stále cítí hůře.Každý člověk, tedy i ten, kdo depresi neprožívá, mívá občas negativní depresivní myšlenky. Obvykle je však pouští z mysli. Člověk v depresi je má však stále – kdykoliv myslí na svou vlastní hodnotu nebo schopnosti.
Mezi depresivní emoce patří smutná nálada, plačtivost, úzkost až panika, rozmrzelost, podrážděnost, zlostnost, sebelítost, neradostnost, neschopnost se těšit, pocity vztahovačnosti apod. Depresivní emoce mohou trvat krátce, ale i týdny a měsíce.
Depresivní chování zahrnuje celou řadu různých projevů. Od pláče, přes nerozhodnost, odkládání činností, celkovou zpomalenost při nedostatku energie, nesoustředěnost a roztěkanost, netrpělivost, uzavírání se do sebe, vyhýbání se kontaktům, pasivitu až po monotónní depresivní řeči, naříkavost, sebelitování, neustálé stěžování si na příznaky a sebevražedné pokusy. Toto chování je reakcí na depresi, která zaskočila a ohrožuje. Faktem je, že unést depresi je těžké. Sám depresivní mívá následně pocity viny a vzteku na sebe za své chování, což vede k dalšímu stupňování deprese.
Během deprese se často objeví tělesné příznaky. Někdy se ohlásí již před objevením depresivní nálady, jindy přetrvávají ještě nějakou dobu po jejím odeznění. Biologické pochody v organismu jsou velmi úzce spjaté s naší náladou. Centra v mozku, která jsou odpovědná za prožívání nálady, jsou spojena s centry pro regulaci hormonů a vegetativního systému. Proto při změnách nálady dochází často k pestrému obrazu tělesných potíží.
Objevuje se únavnost, nevýkonnost, napětí nebo slabost ve svalech, bolesti hlavy, páteře, břicha, nespavost, bolesti žaludku, zhoršuje se schopnost zapamatovat si i výbavnost paměti, bušení srdce, tlaky na hrudi, v krku, třes končetin, nechuť k sexu a celá řada dalších tělesných příznaků. U mnoha depresivních vede objevení se tělesných příznaků k soustředění se na ně a určité hypochondrizaci. Všechny tyto příznaky však odeznívají po odeznění deprese. Často jsou tělesné příznaky zdrojem automatických myšlenek, přesvědčení, že jde o vážnou tělesnou nemoc a výrazného strachu o zdraví.
Iva Hédlová
