Zkrocení mysli nemusí nutně znamenat, že „vypneme“ myšlenkový hluk. Spíš má za následek poznání, že hluk s námi nikterak nesouvisí, takže když spustí „heavy metal“, nezačneme šílet, a když zazní housle, nestane se, že bychom automaticky zesmutněli; a také poznání, že jakmile si všimneme, kterou stanici rádio vysílá, je v našich silách zvolit si, který program chceme my.
Sokrates jednou použil ještě jiný příměr: „Mysl se podobá štěkajícímu psovi. Nemusíš se ho zbavovat – koneckonců je normální, že pes štěká. Ale je třeba ho vodit tak, aby se Ti nevymkl; měj ho na vodítku.“
Tím, že svou mysl/rádio přijmeme tak jak je, můžeme s ní adekvátně zacházet: naučíme se ovládat sled stanic, vypínat zvuk, abychom mohli poslouchat ptačí písničku a sami se vnitřně ztišit.
Zdroj: Dan Millman: Nevšední okamžiky (Průvodce pokojného bojovníka denním životem)
