Žili v zemljankách a některé kulturní črty je spojují s pevninskými etniky. Území Ainuů sahalo poměrně daleko na jih; místní názvy ainského původu jsou doloženy až ze středního Japonska. V jižní polovině Japonska sídlili příslušníci tzv. džómonské kultury. Byli to poměrně primitivní sběrači. Neznali chov dobytka ani zemědělství; jejich jediným domácím zvířetem byl pes a dopravním prostředkem dlabaný člun. Nositelé džómonské kultury se nedají ztotožnit ani s Ainuy, ani s dnešními Japonci.

Přibližně od r. 300 před n. l. se začíná ze severu ostrova Kjúšú šířit jajoiská kultura. Podél pobřeží postupovala rychle na sever, vytlačovala džómonskou kulturu a nakonec ovládla celé Japonsko kromě Hokkaida. Nositelé jajoiské kultury se přistěhovali do Japonska z jihovýchodní Asie. Znali zemědělství, obrábění železa i bronzu a uměli tkát.Rozličné údaje nasvědčují tomu, že japonský národ se postupně vytvářel z amalgamu kmenů jihovýchodoasijského původu a z kmenů, které pronikaly do Japonska ze severovýchodní Asie přes Koreu; japonizace postihla i Ainuy na severu země.

Toto všechno se projevuje nejen v antropologické charakteristice Japonců, ale i v japonské kultuře a jazyce. Japonština svou gramatickou stavbou velmi připomíná korejštinu a altajské jazyky. Ve slovní zásobě je však podobnost mnohem vzdálenější. Jak se zdá, slovník poukazuje nejen na styky s altajskou jazykovou rodinou, ale i s jazyky ostrovního světa jihovýchodní Asie. Údaje o původu japonského národa jsou sice nevyhnutnou podmínkou pochopení japonské mytologie, avšak ani to není podmínka dostačující. V prehistorickém období Japonci neznali písmo a měli jen ústní literaturu, která se tradovala z pokolení na pokolení. Byl to primitivní folklór, jenž tvořily první příběhy o bozích, zaklínadla a modlitby. Tento obraz se začal měnit od třetího století n. l. (viz N. Konrad, str. 47). Přibližně od té doby zasahuje do ostrovního Japonska vliv vyspělé čínské civilizace. Dostává se do země nejdříve přes Koreu a později i přímo z Číny.

Zpočátku se čínské vlivy omezovaly na poměrně úzký okruh aristokracie, proto N. Konrad předpokládá, že tvárnost japonské lidové slovesnosti se v té době ještě příliš nezměnila. Jen v písňové tvorbě se pravděpodobně tehdy ustaluje metrum, které se zakládalo na střídání pětislabičných veršů se sedmislabičnými. Toto metrum se stalo závazným pro pětiveršovou krátkou píseň (tanka) i pro tzv. dlouhou píseň (nagauta). Tanka se vžila pro lyrickou tvorbu, kdežto nagauta byla v podstatě epická a pod čínským vlivem záhy ustoupila do pozadí.

Přechod na novou kvalitu nastává až v šestém století n. l. Po konfucianismu se v Japonsku udomácnil buddhismus. R. 607 Šótoku Taiši posílá na čínský císařský dvůr první oficiální poselstvo. V Japonsku se udomácnilo čínské písmo, přestože nebylo vůbec vhodné pro japonštinu, jazyk s množstvím gramatických přípon. Japonci používali čínské znaky dvojím způsobem: buď podle jejich fonetické hodnoty (především při zápisu poezie), anebo psali jednoduše čínsky, podle pravidel čínské gramatiky. Ale ani původní japonská tvorba nezůstala ušetřena čínského vlivu a uplatňovaly se v ní nové motivy. R. 710 se hlavním městem země stala Nara. Tento rok je současně datem, od kterého se počítá začátek tzv. narského období. N. Konrad správně upozorňuje na eklekticismus jakožto hlavní črtu tehdejší japonské státnosti i literatury (Konrad, str. 50). Pravdou však je, že zatímco ve správě státu celkem zjevně převládaly čínské vlivy (především po tzv. reformě Taika z r. 645, jejímž cílem bylo přeměnit Japonsko v centralizovanou absolutistickou monarchii podle čínského vzoru), v tehdejší lidové slovesnosti jsou buddhistické a čínské prvky zastoupeny poměrně slabě.

V období Nara se uskutečnil prvý dochovaný pokus o písemnou systematizaci japonské mytologie. Je jím dílo Kodžiki, v překladu Kronika dávných příběhů, kterou r. 712 sepsal na pokyn císařského dvora učenec Ó no Jasumaro. Jde o první zachovanou japonskou knihu a už její titul naznačuje, že čerpá z dávné minulosti, kdy se výmysl prolínal se skutečností a mytické s historickým. Kodžiki, to je systematizovaná moudrost, prvotní filozofie i historie a současně státní ideologie císařství. Kodžiki jsou nerozlučně spjaty s původním japonským náboženstvím, se šintoismem. Tento mytologický světonázor, který žije dodnes, přestože prošel vícerými peripetiemi, se opírá na jedné straně o obřadní kodex Engišiki (obsahující rituální modlitby norito) ze začátku 10. století a na straně druhé o tzv. tři základní knihy "sambu honšo" (Konrad, str. 54). Těmito třemi knihami jsou Kodžiki  (Kronika dávných příběhů) z r. 620, Kodžiki z r. 712 a Nihonšoki aneb Nihongi (Japonské kroniky) z r. 720. Prvá z těchto knih se nezachovala.
Prvky konfucianismu, buddhismus a čínská vzdělanost se uplatnily v základních šintoistických dílech poměrně málo. Později, během dlouhého období od 9. až do 19. století, dochází k svérázné syntéze šintoismu s buddhismem. Primitivnější šintoismus se obohacoval o buddhistické prvky a vytváří se teorie o jednotě japonských národních božstev s božstvy buddhistickými, tzv. hondži suidžaku. O jaké prameny se opírají Kodžiki ? Na tuto otázku nelze dát přesnou a především ne ověřenou odpověď, neboť v podstatě můžeme vycházet jen z toho, co v úvodu zmiňuje jejich sestavovatel Ó no Jasumaro.
Shodně se předpokládá, že genealogické záznamy začaly vznikat v 6. století n. l., za vlády císaře Keitaie a Kimmeie. V díle Nihonšoki se uvádí, že r. 620 na podnět Šótoku Taišiho sepsali tato díla:
 
1)  Sumera mikoto no Fumi aneb Tennóki,  tj. Záznamy o císařích,
2)  Kunicufumi aneb Kokki,   tj. Záznamy o zemi,
3)  Motocufumi aneb Hongi,  tj. Základní záznamy.
 
Prvá a třetí kniha shořela při požáru r. 645, druhá se ztratila pravděpodobně během povstání r. 672.
Kromě toho je známo, že i přední rody si vedly vlastní kroniky a genealogické záznamy. A protože vznešený původ byl příliš důležitý, právem lze předpokládat, že v genealogiích se falšovalo. Z Ó no Jasumarových poznámek vyplývá, že falzifikace přesáhla meze únosnosti, a proto se císař Temmu rozhodl zrevidovat historické podání, aby se dopátral pravdy a odevzdal ji potomstvu. Touto úlohou pověřil dvořana, který se jmenoval Hieda no Aware a byl proslulý vzdělaností a dobrou pamětí. Současně, jak shodně upozorňuje D. L. Philippi (str. 6) i N. Konrad (str. 71), Temmu dal tímto podnětem "ad fontes" odpověď na sílící cizí, především čínsky vliv. Když Temmu zemřel, po jisté přestávce pokračovala v těchto snahách císařovna Gemmei. Pověřila dvořana Ó no Jasumara, aby zapsal a předložil záznamy, které se na Temmuův příkaz naučil Hieda no Are. Byly to záznamy dvojího druhu. Především to byla genealogie císařského rodu Sumera Mikoto no Hicugi a za druhé sbírka mýtů, legend a písní Saki no Jo no Furugoto aneb Sendai kudži.
Prvý rukopis bývá označován i jako Teiki (Císařské kroniky) anebo i Senki (Minulé kroniky). Pro druhý rukopis Ó no Jasumaro používá i názvy Hondži (Základní činy) a Kudži (Dávné činy).
Podle názoru D. L. Philippiho Kodžiki jsou v podstatě kompilací těchto dvou rukopisů, vždyť Ó no Jasumaro sepsal Kodžiki přibližně za rok.
Kodžiki se skládají ze tří částí. Prvá je skoro výlučně odvozena od rukopisu Saki no Jo no Furugoto. Střídají se v ní mýty, legendy a písně, ale nemají valnou historickou cenu. Druhá a třetí část Kodžiki se opírá zčásti o Saki no Jo no Furugoto a zčásti o genealogický spis Sumera mikoto no Hicugi. Philippiho rozbor ukazuje, že kapitoly 56-64, 69, 77, 89-91, 99, 108 (v druhé části) a kapitoly 109, 120-121, 127, 135 a 140-149 (ve třetí části) jsou čistě genealogické (Philippi, str. 10).
Všechny uváděné kapitoly jsou napsané podle jednotného schématu. Je to neměnná rovnice, do které se namísto neznámých dosazují osobní jména, místní a jiné údaje týkající se života a osoby panovníka. Uvádí se i počet jeho manželek, dětí a místo, kde je pochovaný. Přirozeně, jejich literární hodnota je pro schematičnost nevelká.
Oproti tomu pasáže odvozené z druhého pramene jsou umělecky hodnotné. Jsou lakonické a Philippi se domnívá, že byly vhodné na recitování (Philippi, str. 11).
Pokud odhlédneme od genealogického pramene, Kodžiki ve značné míře vychází z ústní slovesnosti. Zčásti jsou to tzv. katari (pověsti, příběhy), které odevzdávali z pokolení na pokolení profesionální vypravěči zvaní kataribe, zčásti lidové mýty, etymologie, legendy a obřady, a nakonec písně. Úlohu vypravěčů kataribe hodnotí Konrad velmi vysoko (str. 72-73). Oproti tomu Philippi tvrdí, že v době vzniku Kodžiki vypravěči už dávno neexistovali (str. 12). Odůvodňuje to tím, že Japonci už dávno znali písmo. Pravdou je, že Philippiho argumentace ztratí hodně z přesvědčivosti, pokud si uvědomíme, že znalost písma se omezovala na úzkou vrstvu vzdělanců a lidová slovesnost se i nadále odevzdávala ústně.
Avšak v Kodžiki kromě zmiňovaných pramenů sehrály důležitou úlohu i potřeby císařského dvora. Národní mytologie jako projev ideologie měla upevnit jednotu Japonska a potvrdit božský původ císařského rodu.
 
 
Kodžiki jsou dílem mytologickým i historickým. Jedno zde plynule přechází do druhého, ale prvý díl je téměř ryze mytologický. Philippi (str. 14) rozeznává v první části šest cyklů:
 
1)  mýty kosmogonické,
2)  mýty o božské dvojici Izanagi − Izanami,
3)  mýty o nebeské zemi Takamanohara,
4)  izumské mýty,
5)  mýty o postoupení země nebeským bohům,
6)  mýty o sestupu nebeských bohů na zem.
 
Existují i jiné možnosti členění. Konrad (str. 62-64) dělí mýty do tří základních cyklů. Prvý cyklus spojuje s bohyní slunce Amaterasu a s bohem bouřek i vod Susanoem. Druhý cyklus zahrnuje mýty o uspořádání země, která se ztotožňuje s Japonskem. Ústředními postavami jsou nebeský bůh Takemikazuči a pozemský bůh Ókuninuši. A nakonec třetí cyklus pojednává o dobytí Japonska potomky Ninigiho. Kladným hrdinou cyklu je Kamujamato, dobyvatel Jamata, a záporným hrdinou náčelník nepřátelských kmenů Nagasunehiko. Jenže Konradově analýze uniká další důležitý protiklad, a to protiklad mezi starším náboženstvím "pozemských" bohů a mezi pozdějším náboženstvím "nebeských" bohů, kteří zvítězili nad "buřičskými pozemskými" božstvy a ujali se vlády nad zemí.
Poměrně málo je prozkoumaná otázka vztahu japonské mytologie k mytologiím jiných národů. Tzv. izumský cyklus, v kterém se zdůrazňuje zemědělství a obrábění kovů, poukazuje na rané kultury střední Číny až jihovýchodní Asie. Mýty o nebeském původu panovníka mají zase paralely ve starokorejských a mongolských mýtech. Některé motivy poukazují na austronéský původ, například příběh o králíkovi a krokodýlech, důležitost obřadní čistoty, příběh o cestě do dračího paláce aj. Vyskytují se i univerzální motivy, jako je například cesta do podsvětí.
Nad samým počátkem světa, nad původem věcí, se dávní Japonci zřejmě příliš nezamýšleli. To, co Kodžiki uvádí o čase před dvojicí Izanagi − Izanami, silně zavání čínskou filozofií (Konrad, str. 60). Platí to o prapůvodním houstnutí i o mužském a ženském principu. Vcelku japonská mytologie nijak neoplývá spekulativními prvky a v tomto ohledu je možná méně vyvinutá než například poměrně vysoce abstraktní mytologické systémy Polynésanů. Svět, který vytvořili Izanagi a Izanami, to je vlastně jen Japonsko. Nebeská planina Takamanohara je v podstatě kopií dobře známého pozemského světa a kdyby nebylo Izanagiho cesty do podsvětí, nedozvíme se toho moc ani o záhrobí. Japonské mytologii je cizí i představa strašných přírodních pohrom, přestože v cirkumpacifických oblastech o ně nikdy nebyla nouze. Japonští bohové mají vesměs lidské tváře; antropomorfní koncepce bohů se vykrystalizovala dosti záhy, ale funkce jednotlivých božstev a vztahy mezi nimi zůstaly nevyhraněné. Významnou úlohu hrál kult slunce se střediskem v Ise. Od bohyně slunce Amaterasu odvozovala svůj původ císařská dynastie. Protipólem Sluneční bohyně byl Ókuninuši, jehož kult se vyvinul z kultu země a půdy. Jeho střediskem bylo Izumo.
Z Kodžiki vyplývá, že přechod od mytologického k historickému, z nebe na zem, se pokládá za definitivní a nezvratný. Po sestupu nebeské dynastie na zem  končí éra bohů. Nebeské mocnosti přestávají aktivně zasahovat do světa lidí, pravda, kromě některých výjimek. Bohové však nemají neomezenou moc a ovládli zem jen se souhlasem někdejších pozemských pánů (J. C. Pelzel, str. 15). Náboženské úkony se soustřeďovaly většinou okolo obřadní očisty. Urážka bohů se označovala jako cumi a cílem kultu bylo vyhnout se cumi. Nejhlavnější urážkou bohů byla nečistota. Vztahovala se na tělesnou nečistotu, na sex a na smrt. Dokladů na to je v Kodžiki dost. Zajímavé je, že japonské náboženství neznalo abstraktní ideu mravnosti a dobra. To se odráží i v Kodžiki . Zde se rozlišuje mezi láskou k druhé osobě a láskou k sobě. Láska muže a ženy se většinou podává nekomplikovaně; obojstranná tělesná přitažlivost je zpravidla dostatečným předpokladem nejintimnějších vztahů. Avšak přitom cílem lásky není jen nacházet radost, ale také ji dávat (Pelzel, str. 20). Vztahy rodičů a dětí jsou zde vztahy oboustranné náklonnosti, na rozdíl od Číny, kde se vyžaduje povinná synovská oddanost.
Morálka Kodžiki nevyžaduje od člověka, aby se choval podle nějakých abstraktních zásad. Rozhodující je zde vždy vztah k druhému člověku. Pravda, pokud máme být upřímní, i Kodžiki měří dvojím metrem. Povinnost, její splnění i na úkor sebe samého, je zákonem jen pro podřízeného. Naproti tomu u císaře se neodsuzuje věrolomnost a zákeřnost ani tehdy, když slouží osobným zájmům. Další důležitý rozdíl mezi čínskou a japonskou morálkou spočívá v úplné nepřítomnosti dualizmu dobra a zla, který je v čínské filozofii velice výrazný. Tyto postoje přežívají v Japonsku dodnes. Jak zdůrazňuje Pelzel, mýty obohatily japonský právní systém o názor, že společenské zlo vzniká tehdy, když jednotlivec necítí a nechce cítit s druhými (str. 25).


 
Jen o osm let později než Kodžiki vznikla druhá nejstarší japonská kniha, Nihonšoki (stručné ukázky z Nihonšoki jsme připojili na závěr této knihy jako samostatnou přílohu). Ta se od Kodžiki odlišuje především tím, že jde o pokus o první oficiální historii Japonska. Připomíná čínské dynastické dějiny a je napsaná květnatou literární čínštinou. Pokud jde o genealogie, nezachází do takových podrobností, ale zato je historiograficky spolehlivější a vychází ze širšího pramenného materiálu. A je zde ještě jeden důležitý rozdíl. Nihonšoki zaznamenává dějinné události až po smrt císařovny Džitó r. 697 n. l., kdežto Kodžiki končí smrtí císařovny Suiko r. 641 a od smrti císaře Kenzóa (pravděpodobně r. 487) se omezují jen na genealogie. Zatímco Kodžiki věnují období po smrti Kenzóa jen několik stran; v Nihonšoki jsou to celé stovky stran. Sestavovatel Nihonšoki však nejednou zacházel s fakty dost svévolně a přespříliš se podřizoval cizím vzorům. Proto jsou Kodžiki cennějším dokladem o životních hodnotách, ideálech a politických představách starých Japonců (Philippi, str. 18).
 
Ukázka k knihy: Japonské mýty-Kodžiky
Z různých pramenů (jmenovitě uvedených v bibliografické příloze) do slovenštiny přeložil a úvodem a poznámkami opatřil PhDr. Viktor Krupa, DrSc, přední slovenský orientalista, odborník na japonskou kulturu a ředitel Ústavu orientalistiky Slovenské akademie věd. 
Překlad do češtiny a grafická úprava F. R. Hrabal. 
Možno objednat na webu cadpress.sk – telefon: (00421) 903 159 404
Kniha bude vydána v listopadu 2007 ( 11/2007/ 
REKLAMA:
loading...

Komentáře