JAROSLAV DUŠEK (bez cenzury)

Vnímáte, že jste se v poslední době fyzicky změnil? A není to jen v tom, že jste zhubl a nosíte vous. Vypadáte nějak… zduchovněle.
Byl jsem na plastické operaci, na liposukci a nechal jsem si nastřílet do tváře měděné vousy. Ale vážně. Všechno se mění. Vesmír ožívá. Všude se objevují stopy života. Lidská mysl se otevírá.Podobné změny vnímá hodně lidí. My třeba hrajeme představení Čtyři dohody, založené na toltéckém učení. Myslel jsem původně, že to budu hrát tak pro padesát diváků a za rok to půjde do kytek. Ale hrajeme to třetím rokem a pořád je vyprodáno. Přitom na prvních večerech se někdy lidem dělalo fyzicky zle, může se stát, že těm, kteří jsou ztotožněni se svým egem, se prostě začne takzvaně zvedat kufr „z takovejch keců strašnejch“. Nebo nám jedna paní řekla, že jsme jí zkazili večer, že něco tak odpornýho opravdu dlouho neslyšela. Ale zdá se, že postupně se publikum víc a víc otevírá a zjemňuje.

Není to tak dlouho, co vás lidi znali jako komika nabízejícího kvalitní sex. Co vás vlastně přivedlo k šamanismu, k toltéckému učení? Nějaký osobní zážitek? Náhoda?
Takhle by to bylo hezké do novin. Ale ve skutečnosti probíhá neustále milion impulsů a já nedovedu stanovit nějaké jedno teď. Můj vjem je, že jsem se o to začal zajímat momentem svého narození. A když se ohlídnu na svůj život, vidím, že jsem vždycky dával přednost tomu, že energie má být v rovnováze. Dokonce když jsem měl na vysoké škole dojem, že mi škola bere energii a nic nedává zpátky, tak jsem ji opustil. Navzdory rodičům, kteří z toho byli smutní, protože já byl vynikající student, měl jsem ty dobré známky, tu hlavu na ta studia. Ale najednou přijde v životě chvíle, kdy už se nelze obelhávat. Dneska to vypadá směšně, co na tom bylo, no tak jsem odešel ze školy… Ale tenkrát mi hrozily dva roky vojny. Nakonec mi osud seslal modrou knížku. Dodnes si pamatuju dialog, který jsem vedl s panem doktorem: „Tak co s váma uděláme?“ Já: „Já přece na tu vojnu jít nemůžu.“ A on: „No, vy byste tam byl hodně nešťastnej. Ale oni z vás taky…“ Takže v zájmu armády jsem nakonec nebyl nominován.

Na světě je tolik teorií, tolik náboženství, a každé o sobě tvrdí, že je to pravé. Jak se dá poznat, kdo je lžiprorok, když lidi jsou, jak známo, ochotni uvěřit největší blbosti?
Zeptejte se svého srdce. Když vybíráte bez jakéhokoli zisku, když v tom, co vás láká, není pro vás vůbec žádné zvýhodnění, když je to prospěšné celku, pak je to ono. Pro mě byla vždycky rozhodující osobní cesta. A právě Toltéci jsou mistři osobní cesty. Podle nich se setkáváte s vesmírem, přírodou, životem bez nějakých providerů, není tam žádný kněz, dealer, který by vám Boha nadealoval.

Toltéci ale, pokud vím, byli válečníci, žádné mírumilovné holubice. A není to tak dlouho, co archeologové poblíž Tuly vykopali desítky pozůstatků dětí, které byly simultánně podříznuty jako oběti bohu deště Tlalokovi. Proč bych zrovna Toltéky měla náledovat?
Ale milá Aleno, takhle bychom si taky mohli říct, že nejvíc lidí zabili křesťani! Nebo že nejhorší lidský vynález byl nůž. To, co říkáte, je klasická past ega, které vás bude chtít udržet ve strachu. To je totéž, jako když se dneska tvrdí, že Slunce škodí. Přitom Slunce je životodárná síla, díky níž tady jsme. Jsme stvořeni z jeho světla. A my máme neuvěřitelnou kampaň proti Slunci! Já jsem vloni v létě poprvé nepoužil žádný krém proti slunci. Byl jsem na Sicílii a opálil jsem se nejlépe ve svém životě. Celá ta kampaň je blbost.

No nevím, jestli jste teď potěšil kožní lékaře…
Možná mě nebudou mít rádi, ale stejně to opakuju. Vyzkoušel jsem to, je to marketingový tah a nesmysl. Samozřejmě, že Slunce je ohromná síla, kterou musíte respektovat. Ale je životodárná. A stejný nesmysl je říkat, že Toltéci provozovali lidské oběti a že to znamená, že jejich učení je špatné. Jednodušší je přečíst si to učení a zkoumat ho srdcem. A jestli někdo někde našel nějakou kostru a z toho vysoudil, že tam byly lidské oběti, mně je to úplně jedno. Původní Toltéci byli mistři a šiřitelé harmonie. Je třeba se soustředit na to původní ryzí zrnko, protože síla může být vždycky zneužita.

Dnešní svět připomíná lunapark, sociologové prorokují, že se ubavíme k smrti. A paradoxně trpíme tím, že netrpíme, že se naše životy sypou jako hladká mouka, takže si nakonec musíme kupovat adrenalinové zážitky. Nejsou to průvodní znaky úpadku? Neblížíme se k zániku?
Určitě ano. Četl jsem o tom docela pěknou studii, že už splňujeme všech snad dvanáct kritérií zanikající civilizace. Patří tam to propadnutí tělu, všechny ty plastické operace, náhradní díly, které si montujete do těla. Zábava, která už postrádá jakýkoli smysl, vrhnutí peněz do oblastí, které celku vůbec nic nepřinášejí, jako je sportbyznys nebo showbyznys. Používání průmyslu k manipulaci, absurdní vzestup farmaceutického průmyslu, kdy se z člověka stává nějaké pokusné zvíře. To všechno je evidentní a Mayové i Toltéci to předpověděli, stejně jako Zuluové, indiáni Pueblo, Maorové, Inkové, Čerokíoví, Hoppiové, Dogoni, Aboriginálové, hindové, buddhisti. Zhruba v této době všichni předpovídají zánik toho dosavadního a zrod něčeho nového. Ta proroctví zkoumá i připravovaný film Šesté slunce. Všechny tyhle tradice tvrdí, že vesmír se odehrává v jakémsi velkém rytmu nádechu a výdechu, tak, jak to ukazují naše těla. A právě pro Maye, kteří mají neuvěřitelně dynamické vnímání času, je to jasné, 21.12. 2012 končí mayský kalendář, oni říkají, že nastane konec času. Nikoli, prosím, konec světa. Příliv světla bude v té době tak prudký, že mozkový systém bude probuzen.

Co si pod tím mám představit?
To nikdo neví. Mayové si myslí, že to spočívá v překonání duality, že dojde k úplné spolupráci obou mozkových hemisfér. Dosáhneme určitého stupně svobody. Protože my tisíce let žijeme pod nadvládou levé, racionální mozkové hemisféry. To je ten svět mužů. Válčení, zabíjení, podmaňování. A to vše s „racionálním“ zdůvodněním. Svět mužů končí, nastává spolupráce a souhra archytepů. Určité signály nám to nasvědčují. Třeba probuzení ženského archetypu zhruba v 70. letech minulého století je některými badateli spojováno s přistáním člověka na Měsíci.

Prosím?
Raketa je falický symbol a Měsíc je ženské lůno. Ty věci prý musí probíhat v synchronicitě, to znamená, že se nutně muselo letět na Měsíc, jakoby znovu oživit ten ženský princip, který pak přinesl vlnu feminismu. Ale musíme si uvědomit, že když říkáme slovo muž, mluvíme o znetvořeném muži. O muži, který je odpojen od své skutečné mužské funkce. Protože skutečná mužská funkce je milosrdenství. Skutečný muž je opravdový rytíř. A skutečná ženská síla je inteligence. A to, že je to jinak, svědčí o tom, že my jsme tisíciletí naruby. Proto se často vnitřní proměna označuje jako obrácení.Copak nikomu nepřijde divný, že pravá hemisféra mozku ovládá levou půlku těla a obráceně? A protože jsme prohození, rozvíjíme ty pokleslé, jakoby stínové části svých sil. Místo milosrdenství rozvíjíme lítost, sentiment, a místo pozitivní ženské inteligence spekulativní myšlení. My totiž tu ženskou stranu rozvíjíme pokleslým mužským způsobem a mužskou pokleslým ženským. A manipulačním fíglem, přesunem pozornosti, jsme se umístili do námi stvořeného virtuálního světa, ve kterém hodně trpíme. Jak může Bůh existovat, když dopustil tohle, ptáme se? Ale uniká nám, že to dopustili lidi. Bůh jsou ty lidi. Mayové mají krásnou větu: My jsme ti, na které jsme čekali. To je nejdůležitější zjištění na konci dosavadního způsobu prožívání času.

Občas se mluví o takzvaných indigových dětech? Kdo jsou?
Ten termín vznikl v 90. letech, kdy se začaly množit případy těžko vychovatelných dětí. Jako indigové byly označeni lidmi, kteří vidí aury, a kolem nich viděli indigovou auru. Odhadovalo se, že jich je v populaci pět procent, pak se říkalo patnáct. A dneska se tvrdí, že po roce 2000 narozené dítě je možná každé indigové. Tyto děti působí odmalička dospěle, obtížně se s nimi mluví jako s dětmi. Spí třeba jen dvě hodiny denně. Často oslovují rodiče křestními jmény, mají rozšířenější vědomí a větší znalosti. A jejich úkol je přesouvat naši pozornost. Některé přímo říkají, že přišly proto, aby změnily tento svět.

A neříká tohle každá nová generace? Dokonce to bývalo komunistické heslo.
No ale oni to říkají ve třech letech! Tříleté dítě vás informuje o tom, že jich je hodně a že přišli ze Slunce. Jedno z těch dětí například tvrdilo, že pro ně bylo zpočátku velmi obtížné osvojit si jídlo, protože to je krkolomný způsob získávání energie.

Znáte nějaké indigové dítě osobně?
Znám pár dětí, které jsou atypické. A jak to vyprávějí moji rodiče, tak já jsem zřejmě byl indigové dítě.

Když jste se zmínil o jídle – podle statistik je dnes už na světě víc obézních lidí než podvyživených. Jíme víc, než potřebujeme, a pak hledáme zázračné diety a pilulky na hubnutí. Jaký vy máte vztah k jídlu?
Já jsem přesvědčen, že původně bylo jídlo určeno spíše pro zábavu a pro poznání světa.

A z čeho bychom potom brali energii?
Energie tu je přece pořád. V tuto chvíli námi proudí ohromná sluneční energie. Co máte v jídle jiného než zadrženou sluneční energii? Když vyroste rostlina, vyroste ze Slunce a z vody, je to zastavená, zahuštěná sluneční energie. Pokud by bytost byla schopná nabrat energii přímo ze světla a ze vzduchu, nemusela by jíst. Patrně na Zemi existují takoví lidé. Například Pavel Mácha, půstař a pilot, www.pust.cz, který drží 65tidenní půsty. Během půstu pije jenom destilovanou vodu a od určitého dne ani nepije, požívá pouze přímou energii ze vzduchu a popisuje to ve svých denících. Moji kamarádi byli teď v Rusku, kde v jedné osadě potkali pětašedesátiletou paní, která šest let nejedla ani nepila, a přesto čůrala, což je zajímavý. Velmi statná selka.

Jak dlouho vydržíte vy nejíst?
Slovo vydržíte není přesné. Dvanáct dnů jsem nejedl, jenom jsem pil.

Co s člověkem půst udělá?
Zjistíte, jak se vám zvyšuje energie. Působí to až opojně, až jsem se toho lekl. Protože najednou máte pocit, že fakt už nezačnete jíst vůbec. Je to zřejmě podobný stav, jako když se potápěči nechtějí vrátit z velké hloubky. Něco se děje. Okolo všichni jedí a vás to začne bavit, protože zjišťujete, že nemáte hlad ani chuť. Vy nemusíte jíst, a přesto máte víc energie. A já každý den hraju divadlo, takže vím, co to je mít nebo nemít energii. Uvědomíte si, že když se najíte, vaše energie většinou poklesne. Já si myslím, že jídlo bylo původně systémem seznamování se se světem, možnost zakusit ho skrze chuť. Cílem určitě nebylo, že musíte jíst třikrát denně. Já jsem jednu dobu jedl obden. Ale od dětství vám někdo zaměří pozornost na to, že musíte minimálně třikrát denně jíst. Nejlépe pětkrát. A vy si na to zvyknete a pak opravdu potřebujete v tom rytmu jíst. Ale kdybychom se učili od dětství, že budeme jíst jednou denně jako někteří a za celý den sníme hrstku rýže, zjistíme, že na tom budeme klidně fungovat. Paradox je, že když vyvoláte strach z toho, že nebudete mít jídlo, vytvoříte civilizaci, která se ze strachu přežírá a jídlem si ničí, zanáší těla. Když jíte, jste totiž vlastně ve stavu meditace. Proto lidi jedí, pro blahodárný stav mysli, kterého lze dosáhnout třeba meditací.

Kdyby byla pravda, co říkáte, nebyla by anorexie tak nebezpečná. Ale tahle nemoc má třicetiprocentní úmrtnost.
Pokud se chcete od jídla odklonit, musíte to dokázat vědomě, s poměrně velkým duchovním nábojem. Jestliže jenom odpojíte jídlo, skutečně můžete prostě umřít. Půst musíte vždycky doprovázet duchovním cvičením, protože musíte tu energii brát odjinud. Já jsem dokonce přesvědčen, že se předem můžete dohodnout s buňkami svého těla a upozornit je na to, že budete zkoušet takovouhle věc.

A to se prosím dělá jak?
Normálně se s nimi domluvíte. To je vaše věc, jaký si zavedete způsob. Protože to jsou vaše buňky, obměňují se, pracují, vytvářejí vaše tělo, neustále o vás všechno vědí. A když s nimi nekomunikujete dostatečně, tak třeba vytvoří nějakou nemoc, abyste si jich konečně všimla.

Naše tělo je opravdu zvláštní jev, to přece není jenom obal na energii: umí se samo opravovat, řekne si, co potřebuje…
Takhle jsem se dostal k půstu, že jsem poslouchal své tělo a to mi řeklo, že jím moc. Mě jednu dobu bolelo koleno, to byl už jasný signál, že musím být lehčí. Existuje, milá Aleno, kniha Zelator od Marka Hedsela a Davida Ovasona, kde je velmi pěkná pasáž o tom, že tělo je vlastně největší záhadou vůbec. Je složeno ze stovek miliard buněk, samo o sobě perfektně funguje. Tedy pokud vy ho neničíte. Je zvláštní taky v tom, že vy ho můžete vycvičit k čemukoli. Když ho vycvičíte na kouření, tak ono potom chce kouřit. Na začátku nechce, na začátku vám sděluje, že to je hnusný. Ale poslechne vás, je vám v jistém smyslu k dispozici. Můžete ho přinutit k závislosti na chlastu, na drogách, na čemkoli, co mu vnutíte jako nezbytnou složku, kterou potřebujete na cestě ke svému iluzívnímu štěstí. Ovšem potom to tělo začne vyžadovat, už vás drží v pasti. A nastává zvláštní chvíle, kdy vy se už chcete přestat přejídat, a nejde to, žerete pořád. To tělo vám to najednou vrací, já bych to řek přímo takto: Vaše tělo vám to dává sežrat. A ta setrvačnost je obrovská. Vrchol setrvačnosti je rakovina. Rakovina je přece typický obraz ega. Co dělá ego? Chce si vykrojit kus z celku, chce se ho zmocnit, říct, tohle je jenom moje, a tento kus chce zvětšovat. Ať už je to pozemek, pole působnosti, vliv, moc. Ego se chová přesně jako rakovinný nádor, rakovina není nadarmo jednou z chorob moderní doby, protože ukazuje našemu egu jeho zaslepenost. Ta buňka stejně jako naše ego nechápe, že jak bude větší a větší, v určitou chvíli se limitně zvětší tak, že zničí celek.

Není to taky obraz celé naší civilizace?
V jistém smyslu ano. Obraz totálního šílenství a neschopnosti racionálního myšlení. Po silnicích nám uhánějí mnohatunové nebezpečné kolosy, které nesmyslně vozí totéž zboží tam a zpět. Vyrábí se stále dál věci, které nepotřebujeme, protože je už máme. Reklama nám je musí vnutit, abychom si koupili další a další zdokonalení téhož. Nebo vstupte do supermarketu a pozorujte ženy, které pracují na pokladnách. Ony dokonce nesmějí jít na záchod, jak jsem se dočetl, mají tam asi nějakej nočník nebo si musí vzít plenu. To je 21. století? To jsme vymyslely my, ty racionální bytosti plné humanismu? Nebo farmaceutický průmysl, to nakukání lidem, že musí brát nějaké chemikálie, aby se uzdravili. Já šestnáct let neberu žádné léky, šestnáct let jsem nebyl u lékaře. Od roku 91, kdy jsem poprvé šel po žhavých uhlících a usoudil jsem, že když moje tělo zvládne jít přes takový žár, určitě zvládne i něco takového, jako je choroba.

Provozujete ještě nějaké další jogínské praktiky?
Snažím se žít tak, abych byl energeticky v rovnováze.

vJak vám mám věřit, když používáte mobil, jezdíte autem, mailujete?
Teďka jste se trefila. Zrovna řeším zcela věcně, že dám mobil pryč. Stejně už vlastně posílám skoro jen esemesky, už si ho nechci dávat k hlavě. Autem jezdím úplně minimálně, mnohem víc vlakem.

Sdílí s vámi váš životní postoj vaše rodina? Nebo vás děti berou spíš jako trochu trhlého tatínka?
No tak u nás třeba vegetariánem začal být syn. A vlakem jezdí všichni vytrvale. Ale víte, já tu cestu vidím v harmonizaci, ne v nějaké ortodoxnosti. Mě zajímá hledání harmonie v každodenní praxi, což třeba znamená užívat ty věci v nezbytné míře. Stejně jako jídlo. Mým ideálem není nejíst vůbec, ale jím málo.

Jeden skeptik mi tvrdil, že k chození přes žhavé uhlí žádná meditace není potřeba, že když se zkrátka jde dost rychle, nespálí se nikdo.
Pro mě přechod ohně není nic teoretického, ale osobní věc. Jdete udělat něco, o čem část vaší bytosti pochybuje, že je možné. Část vaší bytosti si říká, že to půjde, ale druhá část si to nemyslí. Překonáváte strach. A v tom právě spočívá ta událost, ne jestli to někdo vědecky vysvětlí. A jestli si ten člověk opravdu myslí, že se nespálí, no tak ať to udělá. Ale já jsem při těchto akcích viděl výjimečně i lidi, kteří se popálili. V 91. roce jednoho chlapíka odvezla sanitka, protože měl přes celá chodidla jeden obrovský puchýř.

V čem to tedy podle vás je, že se někdo spálí a jiný ne?
Když přes ten oheň jdete, měla byste zachovat respekt vůči ohni. V momentu, kdy byste si řekla, že už to prostě umíte, se může stát, že vám oheň zase sdělí, že to není tak úplně samozřejmé. Já jsem šel třikrát v životě. Potřetí třikrát za sebou. Teď půjdu počtvrté. Zatím jsem se nespálil.

Záhad je v našem světě hodně. Zaregistroval jste to, co tvrdí astrofyzikové, totiž že asi devadesát devět procent vesmíru tvoří temná hmota, o které existují jen nepřímé důkazy?
Jistě. A je zajímavé, že podobné číslo se opakuje i v jiných oblastech, například v genetickém kódu. Za relevantní kód jsou považována pouze dvě až tři procenta těch písmen, 97-98 procent je takzvaný balast. Biologové zase říkali, že v lidském střevě existuje asi kilo a půl mikroorganismů, z nichž jen asi dvě procenta jsou popsána, ale u 98 procent těch mikroorganismů, a je jich asi kilogram, se neví, proč v nás vlastně jsou. V brzlíku, tzv. universitě těla, procházejí buňky náročnou zkouškou, kterou projdou jen dvě až tři procenta buněk.

Mají pro to snad nějaké vysvětlení Toltéci?
Mají. Oni říkají, že svět je složen z tonální a naguální stránky. Tonální část je ta, kterou poznáte smysly a uchopíte rozumem. Naguální je ta nepoznatelná, smysly nezachytitelná stránka světa, kterou poznáváme jen z jejího působení, stejně jako temnou hmotu. Elektromagnetické vlnění nebo vzduch zrakem nevidíte, ale je tu. Nagual je to, co řídí naše tělo.

Jste zastáncem teorie inteligentního projektu, nebo evoluce?
Pro Toltéky je celý vesmír inteligentní, celý vesmír je živá bytost, inertní neživá hmota je výmysl lidského mozku. A podle proroctví budeme teď čím dál víc vnímat signály z vesmíru, že je živý. Podle toltéckého pojetí totiž vnímáme tak, jak myslíme. Zopakuju to: Vnímáme tak, jak myslíme. My běžně soudíme, že nejprve vnímáme a z toho pak vysoudíme nějaké myšlenky. Ale je to právě naopak: My prostě nevidíme, co nechceme, a vidíme, co jsme ochotni vidět. Jistě víte, že se dělaly pokusy, kdy lidem vsugerujete, že jim dáváte do ruky žhavou minci, ale dáte jim studenou, a přesto jim naskočí puchýř. Když budete chtít vidět nepřátelský svět plný problémů, tak ho takový uvidíte. Ale když budete chtít vidět svět, kde se všichni neustále učíme, kde jsou nám neustále poskytovány různé lekce, které dočasně mohou vypadat tragicky, můžete s odstupem času uvidět i smysl takové lekce.

Často mluvíte o rozdílné mužské a ženské energii. V čem jsou ty síly jiné?
Existuje teorie, že muži museli v určité chvíli svého vývoje uzavřít svoji citovou složku, aby mohli vládnout světu a hlavně aby mohli zabíjet. A ženám se stalo, protože do toho nemohly mluvit, že uzavřeli centrum svého projevu, a tudíž zesílili schopnost manipulace. My žijeme v době, kdy se tyto deficity začínají řešit. Muži otvírají cit a ženy otevírají svoje centrum projevu. Tím se mění svět. Hodně se to podle mého soudu mění taky tím, že muži chodí k porodům. Ty tendence, které někde dřímaly, ten přírodní člověk v nás, kterého civilizace zatlačuje jako něco nepatřičného, jako toho chlupatého divocha, sílí. Mimochodem, pozorujete, jak se dneska civilizace zbavuje všech chlupů? Všichni se vyholují, kam až to jde, protože to je prostě takový… fuj, smrdí to a je to takový divný. Jenže my jsme toho divocha chtěli zahnat, a on se nám vrací například v tetování a v piercingu.

Když jsme u přírody v nás, je pravda, že jste si pořídil suchý záchod?
Já jsem si pořídil kompostovací separovací záchod. Protože když začnete komunikovat se živly, když se začnete třeba ptát vody, jak se jí to líbí, že je hnána pod tlakem rovnými rourami, tak zjistíte, že voda není ráda. Voda miluje spirálovitý pohyb, peřeje, zákruty, pro vodu je přirozené pohybovat se v obloučku, ve spirále. A my jsme z vody udělali žumpu, odpadní kanál, vyserem do toho naše hovna a spláchneme to pitnou vodou, což považuju za další neskutečnou věc. Nám uniká, co se učí už malé děti ve škole: že je to opravdu koloběh. My do toho koloběhu lifrujeme naše odpadky, s pocitem, že se to tam nějak vyčistí. Přitom to nemusíme dělat, třicet let existují ve Švédsku vyvinuté kompostovací záchody. No tak jsem si jeden koupil a pěkně kompostuju své výkaly.

Vždycky jste byl vynikající mystifikátor. Co když si nad naším rozhovorem čtenář pomyslí, že je to jen další z vašich kousků?
Heleďte, Aleno, mně je to úplně jedno. Každý člověk stejně vidí svět úplně po svém. To je základní toltécký princip. Ale i když jedna ze složek naší civilizace destruuje celou planetu, přesto tady pořád ještě žijí lidé jako z doby kamenné. A právě oni nám udržují vědomí té harmonie, která vzniká z komunikace tonální a naguální stránky. Tam, kde zůstane tonal bez nagualu, dojde k šílenství. Ale jestliže budete brát v potaz tu svou tichou sílu, jestliže se před každým svým větším rozhodnutím zeptáte své naguální části, najednou některé věci už neuděláte, protože budete cítit, že nejsou v harmonii. Moc pěkně o tom píše třeba Vladimír Vogeltanz, o tom okamžiku, kdy náhle ze dne na den na chirurgickém sále zjistil, že nemůže dál bezhlavě operovat své pacienty. Já ale nikoho nechci přesvědčovat. Můžu se jenom dotknout nějakého bodu, něco rozeznít, co už rozum nezastaví. Taky se tomu říká svědomí. Podle jednoho z výkladů mayského kalendáře začne ten závěrečný sprint v únoru 2011. Takže se tady můžem klidně sejít a dát si znovu rozhovor. To už budete vědět, jestli to, co říkám, jsou mystifikace a úplný bláboly.

Tak za čtyři? roky 8. června ve dvě odpoledne tady. Zatím vás cvičně zdravím toltéckým pozdravem: Ty jsi mé druhé já.
Ty jsi mé druhé já neboli toltécky In lack ech!

Čtyři dohody – Dnes velmi populární kniha moudrostí starých Toltéků od Dona Miguela Ruize
Čtyři dohody nabízí kód chování, který dokáže změnit život a přinést do něj svobodu a pocit štěstí. Tato pravidla neboli dohody jsou:

Další literatura: Carl Johann Calleman: Mayský kalendář

Pozn.: Jaroslav Dušek byl aktivním hostem na přednášce Míly Rejlkové na téma "Mayský konec času" dne 6.8.2007, kterou si můžete poslechnout na našich stránkách ZDE
Záznam představení Čtyři dohody je již přes rok natočen a Olga Špátová připravuje DVD, které mělo vyjít v červnu, ale z důvodu zaneprázdněnosti to prý bude nejdříve na podzim.