Přepis části přednášky: Život je tak komický, že mne zvou zástupci bank a pojišťoven, abych jako povídal top managerům o Toltéckém pojetí světa. Prvně jsem říkal, že je to nesmysl. Co já tam budu dělat, když si sednu před ty lidi, kteří jedou na ten výkon?
A oni mi říkali: Ne – ne, víte, ono se to už trochu mění. My máme takový cyklus vzdělávání. Tak jsem na to poprvé asi před dvěma lety přistoupil a několikrát jsem navštívil opravdu ty velké spořitelny, pojišťovny, banky, … Mohu vám říci, že jak běží čas, tak poslední setkání, která se uskutečnila teď v září a v říjnu 2013 už vypadají jako z toho filmu Nádherná zelená.
Děje se tam prostě něco, čemu je těžko uvěřit. Hovoříte s vrcholným managementem o tom, že peníze jsou iluze. Říkáte bankéřům: vám to přece nemusím vysvětlovat, že peníze neexistují. Oni jen sedí a pokyvují zamyšleně hlavou. Tam nikdo neříká: Co to melete za blbosti?
Teď jsme si povídali v jedné velké pojišťovně a já jsem povídal o tom, že to pojištění je výraz strachu. Pojišťujeme se jen proto, že se bojíme a je to celé postavené na tom strachu. A v první řadě seděli manažeři a pokyvovali souhlasně hlavou. Pak se přihlásí paní a řekne: No jo no, ale jak to máme teda teďka změnit, že jo? Protože, když to uděláme prudce najednou, tak vznikne velký zmatek. My to musíme tak nějak rozpustit postupně…
Celé to setkání ve velké pojišťovně končí proslovem generálního ředitele pojišťovny, který řekne: Tak pokud ještě po dnešní přednášce zítra přijdete do práce, prosím vás, abyste se nad tím tak nějak zamysleli, protože takhle nějak dál už nemůžeme pokračovat! My se přece nemůžeme tady honit navzájem a chytat za slovo a hádat se o každou smlouvu a hadrkovat se o formulace. Vždyť je to pro všechny únavný. Říká generální ředitel.
Ono se děje to, že lidé na těchto místech to vědí lépe než my. Oni to vědí, protože oni s tou iluzí denně pracují.
Mým marodům, aneb jak se (ne)stát pacientem
