JIŽNÍ THAJSKO – 1.

Na vodě zabloudíme v hustém mangrovníkovém lese, vydáme se džunglí do středu ostrova, budeme hledat stopy supervýbuchu sopky Proto- Krakatau. V tisíce let starém sopečném popelu jsme objevili půdorys lodě, která zřejmě nestačila odplout…

Po delší úvaze kam vyrazit za teplem, když je u nás šedivo a plískanice, nakonec zvítězilo Thajsko. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ani nikde v těchto dalekých končinách. Před sněhovou břečkou a vlezlou zimou jsem každoročně utíkal do sousedních termálů. Jenže postupem času se z horúcích kúpelí stal docela drahý výlet, většinou s neochotnou obsluhou a navíc placenou v eurech. Rakouská a jiná okolní termáliště jsou na tom stejně, jen obsluha je mnohem usměvavější. V Thajsku je prý rovněž teplo, horúce moře, mnohem levněji a příjemní lidé k tomu. Proč to jednou za život nezkusit.

Na internetu jsem vygůgloval stovky zájezdů do vysněného Thajského království, od nás i přes německé cestovky. Mimochodem, ty jsou o dost levnější, než naše. Nakonec jsem se rozhodl cestovat na vlastní pěst.

Nezbylo nic jiného, než vyhledat přímé linky na konkrétní letecké společnosti. To je také problém, když neznáte přesnou www adresu. Nejen časový, ale mnohdy i jazykový. Vytrvejte, nenechte se odradit fikanými triky internetových prodejců, kteří jsou zařazeni na předních místech všech netových browserů. Zkoušejte, hledejte, učte se. A navíc, překlad stránek vám udělá gůglparta zdarma a na počkání.

Je to tady. Do Bangkoku se dostanete poměrně snadno, létá se tam celoročně každý den. Chtěl jsem dál, na ostrov Koh Samui. Není špatná například turecká společnost, s níž odletíte z našeho hlavního města do Istanbulu a dále do Bangkoku. Potom místní thajskou linkou až na ostrov Koh Samui. Vypadá to docela složitě, ale není. Všechno objednáte a zaplatíte přes internet, navíc si vyberete i místo k sezení. Tak jsem to udělal i já.  Samozřejmě, můžete využít mnoho jiných leteckých spojů.

Let z Ruzyně do Istanbulu trvá hodinu a něco. Celou tu dobu vás cpou jídlem a vším možným. Je to poměrně mladá letecká společnost, a tak se fakt snaží. Dokonce máte na výběr ze tří teplých jídel. Ale pokud sedíte uprostřed letounu, počítejte s tím, že vás nemusí uspokojit tím, co je v nabídce. To nejlepší sežerou ti před a za vámi. Ale i tak to byla bašta.

Istanbul

Letiště v Istanbulu

Nevýhodou této trasy přes Turecko je dlouhé čekání na mezinárodním terminálu. V Istanbulu jsem čekáním na let do Bangkoku strávil přibližně 5 a půl hodiny.

Vlevo po schodech nahoru najdete místo pro kuřáky. Je to jediné místo kde se dá kouřit, a bývá tam docela sranda. Potkáte tam lidi ze všech koutů světa. Kuřáci k sobě mají hodně blízko, přinejmenším už jen ten zakazovaný zlozvyk. Diskutovali jsme o škodlivosti kouření. Je dobře známo, že kouření způsobuje rakovinu, bereme to jako fakt, ale o čem se málokdy mluví, je to, že 70 % veškerého výskytu rakoviny je u nekuřáků. Studie uvádějí, že pouze 30 % rakovinného onemocnění lze přisoudit kouření. Zdá se, že protikuřácké loby skromně mlčí o nedávných studiích, které ukazují na snížení rizika Parkinsonovy nemoci u kuřáků o 50%. Stejně tak mlčí o faktu, že 75% těch, kteří zemřou na nemoci srdce a selhání koronárního systému, jsou nekuřáci. Další rešerše zjišťují, že kouření nevyvolává rakovinu prsu.  Konec diskuse, vracím se do zdravého nekuřáckého světa.

Dlouhá letištní hala na přízemí je plná obchůdků se suvenýry a rychlým občerstvením. Nacházíte se v Turecku, takže nabízejí místní produkty. Proč bych si ale kupoval suvenýr z Turecka, když ani na minutu neopustím letiště? Navíc je venku zima a město daleko.

Větší letecké společnosti mají pro své zákazníky speciální salonky, kde můžete pobýt dlouhé hodiny při čekání na další spoj. K dispozici je studené a teplé občerstvení, nápoje, víno a tvrdý alkohol v neomezeném množství. Nejedna parta cestovatelů si tu udělala veselý večírek. K tomu zdarma internet, sprchy a dokonce i místnosti na spaní. Tady čas utíká rychle. (Pozn.: Na letence se dozvíte o využití těchto služeb více.)

Snad každých deset minut přistává v Istanbulu nějaké letadlo ze všech koutů Evropy.  Ze severu, z dalekého východu, nebo ze západních letišť. Hala je plná různě mluvících a různě oděných lidí. Barevné košile, tmavá saka, zahalené obličeje, batohy, tašky, notbůky, tmaví, světlí i ryšaví týpci. Dalo by se říci, takové malé východní megapolis. Mezí tím se procházejí šedé stejnokroje se samopaly, to je ochrana letiště.

Čas ubíhá rychle. Nemusíte mít strach, že vám letadlo uletí. Hlášení je sice v angličtině, ale stačí si zapamatovat místo kam letíte a číslo letu. Van, tu, frý…, to zvládne každý. Pokud jste právě ve skvělé náladě u sklenky něčeho dobrého a ztratíte pojem o čase, budou vaše jméno několikrát vyvolávat rozhlasem. Pak skutečně pospíchejte k bráně vašeho letu a hlavně nezapomeňte zaplatit útratu.

Protože letím stejnou společností z Prahy až do Bangkoku, nemusel jsem v Istanbulu vyzvedávat zavazadla. Celkem pohoda. S palubní vstupenkou v ruce se pomalu posouvám v nekonečné řadě. Bezpečnostní rámy, prohlídka, dlouhý vstupní turniket. Po chvíli mám pocit, že se tolik lidí do letadla ani nemůže vejít, a ti první v řadě snad vystupují opačnými dveřmi zase ven.

Do odletu zbývá deset minut. Když se rozhlížím kolem, poznávám mnoho tváří z nekonečné řady. Opravdu tu jsou všichni. Vnitřní prostor letadla je obrovský, dvě chodby na každé straně, mezi tím řady sedadel. Nejsem nervózní z čekání, jsem klidný a vyrovnaný. Tak velký stroj přece nemůže nikdy vzlétnout. Tak proč se bát.

Milá letuška mi přidělila deku a sluchátka. Dívám se z okénka ven a pozoruji poletující sníh, může být tak minus šest stupňů pod nulou. Právě odjíždí plošina, z níž odstraňovali námrazu z křídla našeho letadla. Zatím žádné zpoždění nemáme. V sedadle přede mnou je zabudovaná obrazovka. Vidím mapu s plánovanou trasou a časem letu. V nabídce jsou filmy a hudební kanály. Mezi tím spousta reklamních spotů.

Letadlo se mírně zhoupne, a kdybych se nepodíval ven, ani nevím, že popojíždíme na startovací pozici. Na obrazovce probíhá bezpečností instruktáž, co dělat když spadneme do moře. Nikdo ale neřeší co dělat, když dopadneme na pevnou zem. To je asi už neřešitelné. Monitor ztmavne, světla zhasnou, blikají nápisy připoutejte se a nekuřte. Letušky není vidět. Stroj se zastaví, kolem vidím venkovní naváděcí světla. Pomyslel jsem si znovu, tohle kovové monstrum se stovkami pasažérů na palubě prostě vzlétnout nemůže! Asi se vracíme.

Omyl. Hukot motorů se zvyšuje, pilot pustí brzdu a jedeme. Čím dál rychleji, přetížení člověka tlačí do sedadla. Tak nějak se museli cítit kosmonauti, kteří údajně doletěli až na Měsíc. Zatlačeni do křesel několikanásobným G, bez možnosti ovládat tlačítka. Jejich loď řídili experti z Houstonu, a jen oni věděli, kam má Apollo doletět a přistát. Tak nějak jsem se cítil i já. Věřím našim pilotům, že mě bezpečně dopraví temnou mrazivou nocí do cíle. Neletím na Měsíc, ale do Bangkoku, města třpytivých světel, pozlátka a snových představ.
Jedeme po dráze nějak moc dlouho, rychlost se zvyšuje, cítím každou nerovnost povrchu.  Tohle monstrum už na zemi nelze zabrzdit, pomyslím si, tohle letadlo má jedinou možnost. Vzlétnout.

Ztrácíme kontakt s povrchem, stroj se zhoupne a s čumákem nahoru prudce stoupá. Všude kolem je podezřelé ticho, já také dobrých 10 minut ani nedutám. Po chvíli se rozsvítí světla, monitor přede mnou párkrát blikne a opět chrlí reklamy. Letušky pobíhají chodbičkami, usmívají se, cítím vůni jídla a drnčení vozíků s občerstvením. Lidé se zvedají, protahují, někteří odbíhají na toalety. Do letadla se vrátil normální život. Vzlétli jsme.

Před námi je více než osmihodinový let. Dělám si kolem sebe v rámci ekonomické letenky pohodlí, ladím kanály, studuji barevné magazíny, zkouším najít sklápěcí stolek na jídlo. Hledám nejvýhodnější polohu, jak se usadit. Tak dlouho nelze strnule sedět bez následků, v letáku popisují jak procvičovat ztuhlé nohy.

Dlouhý let proběhl bez problémů. Chvíli spánek, pak jídlo a občerstvení, trochu se projít a pak zase to samé. Východ slunce přišel brzy, je to způsobeno šestihodinovým časovým posunem. Mohutný stroj se plynule pohybuje nad bílými mraky. Tady se mi líbí, je pořád hezky a mraky jsou hluboko pod námi. Tvoří bizarní formace, místy připomínající vrcholky alpských ledovců, jindy zasněžené arktické pláně. Obloha je neskutečně kýčovitá, azurově modrá, sem tam nás v dálce míjí jiné letadlo. Tady vypadá pohled na svět hodně optimisticky. Skoro mám nutkavý pocit vystoupit a projít se. To je samozřejmě nemyslitelné. Letíme ve výšce přes deset kilometrů, rychlostí kolem 900 km za hodinu a okolní teplota je 52 stupňů pod nulou…

Letiště v Bangkoku

Bangkok

Mezinárodní letiště Bangkok – Suvarnabhurmi (BKK) je největší letiště v zemi a jedno z největších na světě. Bylo postaveno podle návrhu německého architekta Helmuta Jahna, který jej navrhl v impozantích tvarech, barvách a rozměrech. Řadí se mezi nejzajímavější vzdušné přístavy na světě. Bylo vybudováno na ploše 563 000 m². Do roku 2026 bude dvojnásobně rozšířeno, aby mohlo přijmout až 120 miliónů pasažérů. Jméno Suvarnabhumi zvolilo Jeho Veličenstvo král Bhumibol Adulyade a znamená „Zlatá země“. Prosklené ocelové obloukové konstrukce působí impozantním dojmem. Celý půdorys připomínající podivnou chobotnici je nejlépe vidět, když přistáváte ve dne.

Letadlo opouštíme ekonomicky jako poslední přes vyprázdněnou první a byznys třídu, kde mají sedadla s více místem nebo divany. Pozoruji deky, kelímky, papíry a zbytky jídla poházené všude po zemi. Tady byl prostě nehorázný nepořádek. Při zpátečním letu jsem pozoroval to samé.

Rychle pospícháme k zavazadlům, nemám moc čas vnímat okolí. Na obrazovkách hledáme čísla dalšího letu a brány se zavazadly. Vše je označeno naprosto srozumitelně. Chvíli jdete pěšky, pak na pohyblivých pásech, to když jste už unaveni. Vyzvedáváme zavazadla a jdeme na další odlet, který startuje za tři a půl hodiny. Zdá se to spousta času. Celní a další bezpečnostní kontroly, přesun do vyššího patra, najít odbavení a pak seběhnout zas do přízemí k terminálu místních linek. To zabere spoustu času. Když najdete tu správnou bránu svého letu, můžete si vydechnout a zajít třeba na dobré kafe.

U kávy chvíli přemýšlím. To co zde popisuji, to hledání, čekání a přesuny z Prahy až sem, může pro mnohé vypadat jako neřešitelný problém. Proto, než cestovat na vlastní pěst, raději volí služby cestovní kanceláře. To je možné. Ale z vlastní zkušenosti vím, že delegáta CK uvidíte naposled v Praze a pak až v hotelu. Žádný delegát s vámi neletí. Leteckou cestou se musíte postarat sami o sebe. Stejný dojem měl pár, s nímž jsme se seznámili u kafe. Prý si nás pamatovali už z Prahy a celou dobu nám šli v patách. Nejsme žádní zkušení cestovatelé, jak si mysleli.

Z Bangkoku na Koh Samui

Let z Bangkoku na ostrov Koh Samui trvá více než hodinu. Letadlo nebylo plně obsazené. To je dobrá zpráva pro individuální cestovatele, jako jsme byli my. Letenku na ostrov si můžete koupit buď přímo v Bangkoku, anebo přes internet, za cca 2200 thajských bátů, to bylo v tu dobu kolem 1100 Kč.  Cena letenky zakoupené u evropského prodejce je několikanásobně vyšší. No, a když letadlo bude plné, poletíte prostě o pár hodin později. Žádný problém.

Pokud zpanikaříte, klidně se zeptejte kteréhokoliv člověka v uniformě, rád vám poradí kudy a kam. V časovém stresu nastal moment, že už nevím kam vlastně jít. Udělal jsem to samé, zeptal jsem se. Za pár minut bylo vše vyřešeno a pokračovali jsme po dlouhých schodech do druhého patra k odbavení na další let.

Letiště Samui

Celou cestu z Prahy se pohybujete v klimatizovaných prostorách, takže vám vůbec nepřijde, že jste z  evropské únorové plískanice a nečasu daleko v teplých končinách. První klimatický šok přijde po vystoupení z letadla. Teplota kolem třiceti stupňů, vyšší vlhkost.

Počasí v Thajsku je v tento čas srovnatelné s našim létem, navíc, moře je ideálně teplé. Návštěvu doporučuji od listopadu do konce května. Pak do Thajska přijdou deště a vysoká vlhkost. Taky moře není mimo sezónu tak klidné, srovnatelně jako ve Středozemí, ale přicházejí bouře a každodenní vlny. S tím klesají i ceny letenek a ubytování.

Po přistání na letišti Samui jsem si uvědomil, že mám dlouhé kalhoty, mikinu a začalo být pořádně teplo. Tak honem do trika, najít kraťasy a lehkou obuv. Zkušení cestovatelé to udělali už v Praze, proto byly dobré deky v letadle.

Nastává závěrečná etapa cesty. Transfer do objednaného hotelu Samui Jasmine u města Hat Lamai. Rezervaci ubytování jsem provedl přes internet už v červnu. Se zavazadly se přesouváme podle ukazatelů s davem turistů na parkoviště. Doufáme, že nás někdo odveze. Poslední obavy brzy opadnou. V hlučném zástupu vidíme cedulku s ručně psanými našimi jmény. Rychle se rozloučíme se známými, také jedou do stejného města jako my, ale čeká je jiný řidič a jiný hotel. Začíná se pomalu stmívat.

Cesta vnitrozemím je hodně zajímavá. Neprojíždíte žádným městem nebo vesnicí tak, jak jsme zvyklí z Evropy. Po klikatých a nerovných cestách se pohybujete rozlehlými osadami rákosových a zděných domků.  Kolem velkých tržišť zpomalujeme, troubíme a projíždíme davem kol, rikší a motorek. Trhoviska osvětlují stovky světel. Takový scénář se odehrával celou cestu z letiště až do místa ubytování. Očekával jsem exotickou krajinu, bujné palmy a neprostupný prales.

K hotelu jsme dojeli už za tmy. Jeho název odpovídal všudypřítomné vůni jasmínu. Jasmín byl ve skleněných vázách, hořící svíčky voněly jasmínem, klimatizací proudila jasmínová vůně. Povlečení na pokoji a toaletní papír voněl jasmínem, recepční hotelu Samui Jasmine se jasmínově usmívala. Bylo to příjemné.

Když zhodnotím cestu z Česka až sem, proběhla bez sebemenších problémů. Připomenu jen, že jak letenky, tak hotelový voucher, včetně transferu, lze jednoduše objednat a bezpečně zaplatit přes internet i několik měsíců dopředu. Vše jsem objednával v horkém evropském červnu. Tady a dnes je horký thajský únor.

Koh Samui

Koh Samui je poměrně velký, cesta okolo ostrova měří asi 100 kilometrů. Na všech stranách najdete překrásné pláže s křišťálovou vodou a bílým korálovým pískem. Na východní straně leží nejlidnatější města Hat Chaweng a Hat Lamai. Ostrov býval ještě před několika lety doslova rájem na zemi. Koh Samui byl doslova mekkou vyznavačů přírodního životního stylu. Dnes proměnila nekontrolovaná výstavba většinu pobřeží v souvislý pás různých bungalovů, proutěných chatrčí i rozlehlých paláců. Také ceny za ubytování rostou v důsledku vzrůstající poptávky.

Koh Samui je součástí osmdesáti ostrovů, z nichž je obydleno šest. Kdysi byl ostrov osídlen čínskými kupci z ostrova Chaj-nan, kteří si vydělávali na živobytí pěstováním milionů kokosových palem. Dnes jsou jich tu přibližně 3 miliony a najdete je ve vnitrozemí, mimo hlučná turistická střediska na pobřeží.

Jdeme místní ulicí podél nízkých oprýskaných domů, kolem nás projíždí rikši, motorky a troubící automobily. Domy jsou kombinací starých dřevěných konstrukcí a nově nevhodně dozděných místností a pater. Po chvíli si povšimnu, že jsme jediní, kteří zde chodí pěšky. Thajec jede navštívit známého o tři domy dál zásadně jen na motorce nebo autem. Ani se nedivím. Cena litru benzínu v přepočtu kolem dvaceti korun, a to Thajsko nevlastní ropné vrty. Ropu dováží jako my, tak proč je v Evropě tak drahý benzín? Je to tím, že cena ropných derivátů je předmětem nekontrolovaných spekulací, kdy šedesát procent ropné produkce vlastní překupníci. A naše tolik opěvovaná EU s tím nic nedokáže nebo asi ani nechce udělat. Veškeré zisky spekulantů zaplatí obyčejný Evropan. Thajské království zvolilo zřejmě jinou, pro lidi výhodnou obchodní strategii. Dlouho jsem tento fakt nemohl rozchodit.

Stavili jsme se v místním tržišti na konci vesnice. Pod střechou z vlnitého plechu jsou namačkány desítky prodejců. Najdete zde vše, od zeleniny, domácích potřeb, rychlého občerstvení až po oblečení. Je to hodně podobné vietnamským trhoviskům u nás. V rohu hangáru se prodávaly ryby a hned vedle čerstvé syrové kuřecí a telecí maso. I přes vysokou denní teplotu jsem ani jednou neměl dojem, že by nabízené maso mohlo být zkažené. Systém chlazení ledovými kostkami a různými podivnými větráky zřejmě dokonale funguje. Navíc. Pokud jednou prodejce nabídne zkažené maso, příště ho jednoduše nevpustí do tržnice. To má logiku.

Opouštíme poslední vesnickou rákosovou chatrč a hledáme vstup do vnitrozemí. Zajímá mne, jak místní lidé obdělávají políčka, a co pěstují. Vlevo z asfaltové silnice vede polní cesta do hustého porostu. Podle otisku pneumatik v jemném prachu je často používaná. Po deseti minutách chůze vidíme barák, který zde jaksi nepatří. Cihlový dům se sedlovou střechou, bílá omítka, udržovaný zelený trávník, umělé zavlažování a oplocení z betonových tvarovek. Za ocelovou kovanou bránou stálo nablýskané terénní auto. K domu zřejmě patřily velké pozemky se stovkami kokosových palem. Hlasitě jsem pozdravil a oznámil, že se jdeme podívat do sadu. To jen pro případ, že by nás někdo mohl pozorovat za tmavými okny.

Kokosové plantáže

Prašnou cestou jdeme dál do palmového háje. Mezi vysokými palmami jsou hromady kokosových skořápek. Každých snad deset metrů hromada. Vyschlé skořápky slouží jako otop v chladné dny. Když je jich přebytek, spálí je přímo v sadu.

Vyloupané ořechy se odváží na další zpracování. Z mléka se připravují místní speciality. Je to kokosový olej, kokosové želé a kokosová kosmetika.

K trhání kokosových ořechů z vysokých palem se využívají ochočené opice. Je to mnohem rychlejší a ekonomičtější způsob sklizně. Čtyřnohý česáč lehce vyběhne po vysokém kmeni a točí ořechem tak dlouho až spadne. Tímto způsobem opička dokáže utrhnout 3 – 5 plodů, a pak si jde pro odměnu.

Padající kokosový ořech dokáže zabít, v lepším případě způsobit otřes mozku a bezvědomí. Místní nás upozorňovali, ať nechodíme pod palmami, když dozrávají, a to je právě v tuto dobu. S batohy na hlavě rychle probíháme rozlehlou alejí. Asi uprostřed stojí u rákosové chatrče staré otlučené auto. Zřejmě odložený vrak a bývalé přístřeší. Jak jsme se mýlili. Z porostu vyjde snědý černovlasý muž, dlaněmi u sebe nás pozdraví, sedne za volant a v mraku černého dýmu odjíždí. Místní zahradník.

Kokosový plod se musí zbavit pevné dužnaté slupky. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ořech musíte silou narazit na kovový trn, až obal pukne. Pak oloupete slupku mačetou. V evropských supermarketech se prodávají ořechy i s mlékem. Jednou jsem to zkoušel, pracně se do něj navrtal a obsah vypil. Vůbec to nebylo dobré.  A tady, v Thajsku, mám poprvé možnost vzít ze země právě utržený zralý plod. Je nutné přesně mířeným úderem mačetou odseknout svršek, jako když příborovým nožem odsekáváte špičku vajíčka uvařeného do měkka. Kokosové mléko z čerstvého plodu je osvěžující a má výbornou chuť.

Sklizeň kokosových ořechů je i v dnešní přetechnizované době velký problém. Doposud nebyl vymyšlen způsob, jak nahradit produktivitu opičích pomocníků. Každoročně se pořádají soutěže, kdo vymyslí a navrhne zařízení pro sběr ořechů. Sledoval jsem letošní ročník. Desítky samohybů a polorobotů šplhalo po kmenech palem za jediným účelem – utrhnout kokosový ořech rychleji, než cvičená opička. Ani tento rok se to nikomu nepovedlo. Takže máte námět k přemýšlení. Když budete rychlejší, než opičáci, bude z vás ze dne na den multimilionář.

Měli jsme štěstí. Večer jsme potkali v ulicích mladou Češku, žijící na ostrově Koh Samui už šest let. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého nejenom o Samui, ale i o Thajsku. Závěrem povídání byla nabídka okružní jízdy otevřeným terénním autem kolem ostrova. „Nepojedeme ale tam, kde jezdí většina turistů. Chci vám ukázat zajímavá místa, kam vás žádný taxík ani rikša neodveze.“ To nelze odmítnout, takže v půl osmé ráno odjezd.

Procházka noční ulicí je zážitek. Ve dne docela nevzhledné stavby a ulice se rozzáří tisíci barevnými světly. Zářící girlandy, lampy a lampiony, prosvícené mondénní výlohy a rákosové konstrukce obchodů. Stovky troubících motorek a mopedů jezdí sem a tam. Hlasitá hudba všech kontinentů se mísí v dokonalou kakofonii. Na každém plácku desítky stánků s rychlým občerstvením, vůně pečeného masa, placek, brouků a zeleniny. Proudy turistů se valí nahoru a zase dolů, vykřičené bary, nervózní postarší páni a mladičké hezké Thajky. Ale o tom až někdy příště. Ráno musíme brzy vstávat, pospícháme do hotelu.