Pravděpodobně přišli na planinu odkudsi z východu nebo severovýchodu již v době před začátkem nebo kolem začátku křesťanského letopočtu a stali se jejími prvními obyvateli. Jednalo se spíše o roztroušené jazykově příbuzné skupiny, které se v důsledku historických dějů a v závislosti na přírodním i politickém prostředí dále vyvíjely. Na území osídleném Tibeťany se našlo několik pravěkých sídlišť, i tady je však určení přesných souvislostí téměř nemožné – nálezů je málo a jsou roztroušené ve velkém prostoru. K zajímavostem patří např. soustavy menhirů, stojící zejména v západním Tibetu.

Antropologové řadí Tibeťany z větší části k mongoloidní rase. V Tibetu nalézají dva odlišné základní lidské typy: 1. mongoloidní, drobného vzrůstu, s kulatější lebkou a širokými lícními kostmi, rozšířený po celém centrálním Tibetu a 2. vyšší, mohutnější, s protáhlou lebkou a dlouhými údy, typický pro Kham a Amdo.

Tibeťané mají ve svém původu jasno: podle oblíbené legendy jsou potomky moudrého opičáka, do něhož se vtělil sám Čänräzig, bódhisattva soucítění, a skalní démonky-obřice druhu dagsinmo. Tito rodiče spolu přivedli na svět šest potomků, podobných opicím, ale bez ocasu. Jejich potomci v dalších generacích postupně ztráceli opičí znaky a začali rozvíjet řeč. Ti, kteří se vyvedli po svém praotci, byli soucitní, inteligentní a citliví a zbytečně nemluvili. Ti, kteří zdědili více po své pramatce, měli červené tváře a nadšení pro všechny hříšné činnosti a byli velmi tvrdošíjní a nepoddajní.

Kolébkou Tibeťanů byla podle této legendy oblast kolem dnešního Cethangu, asi 150 km na jihovýchod od Lhasy. Když vystoupíme vysoko nad město na posvátnou horu Gangpori, můžeme dodnes vyhledat malou jeskyňku, v níž se ze spojení opičáka a dagsinmo narodilo šest zakladatelů šesti legendárních tibetských klanů či kmenů. Moudrý opičák své potomky naučil později i sít a sklízet obilí, aby měli všichni dostatek potravy a mohli se dále rozvíjet a rozrůstat.

Jiná buddhistická tradice spojuje počátky tibetského národa s královským princem, který přišel do Tibetu podle legendy přes Himálaje z některého ze severoindických království. Protože mluvil řečí, jíž místní obyvatelé nerozuměli, a ukazoval nahoru k horám, z nichž sestoupil, odvodili si místní lidé, kteří byli v té době vyznavači starého náboženství bön, že k nim přišel z nebe. Bönisté pokládají nebe za posvátné, a proto prince, jemuž dali jméno Ňathi Cänpo, ("na ramenou nastolený"), přinesli do své vesnice a udělali z něj prvního legendárního krále Tibetu. Je považován za krále, který Tibeťany zcivilizoval. I tento příběh se měl odehrát v "kolébce tibetského národa" mezi údolími Jarlung a Čhonggjä nedaleko Cethangu. Po Ňathi Cänpovi následuje v tibetských dějinách dalších šest legendárních králů, kteří se stejně jako Ňathi Cänpo po své smrti vrátili po žebříku do nebe. Teprve mnoho generací po legendárních panovnících Tibetu se objevují králové, doložitelní z historických pramenů.

První historicky doložený král Digum Cänpo vládl v Tibetu ve 2. století před n. l. Podle legendy nemohl jako jeho předchůdci vystoupit do nebe, protože nešťastnou náhodou přeťal nebeské lano. Jeho hrobku, která se podle tradice nachází v Kongpu, nazývají Tibeťané "první královskou hrobkou".

O mnoho generací později se roku 173 n. l. narodil královský syn Thothori, známý jako Lhathothori. Když mu bylo šedesát let, dostal z Indie knihu buddhistických textů v sanskrtu. Protože ji neuměl přečíst, nazval ji Ňänpo Sangwa (Tajemství). Svým ministrům ale řekl, že kniha spadla z nebe na střechu paláce. Také jim oznámil, že měl sen, podle kterého za příští čtyři generace přijde král, který knihu bude umět přečíst. O více než čtyři sta let později nastoupil ve třinácti letech na tibetský trůn král Songcän Gampo, který poslal několik učenců do Indie, aby se naučili sanskrtu. Po návratu pak jeden z nich, zvaný Thönmi Sambhóta, použil své znalosti k vytvoření tibetského písma a přeložil Ňänpo Sangwa. Tak se Tibet poprvé setkal s buddhismem.

Songcän Gampo měl dvě manželky. Nejdříve požádal o ruku nepálskou princeznu Bhrkutí Deví. Ta s sebou přinesla posvátnou sochu osmiletého buddhy Akšóbhji, kterou prý požehnal sám Buddha. Také od své druhé ženy – čínské princezny Wen-čheng – dostal král dárek. Byla jím socha dvanáctiletého buddhy Šákjamuniho, rovněž prý posvěcená Buddhou. Obě princezny postavily pro své sochy ve Lhase chrámy. Čínská socha byla umístěna do Ramočhe, který je otočen na východ, do Číny. Směrem k nepálským hranicím pak byl postaven chrám Rasa Thulnang, který je domovem nepálské sochy. Dnes je tento chrám známý jako Džókang, nejposvátnější chám v Tibetu.

Po smrti Songcän Gampa se v Tibetu rozhořela válka s Číňany. Mírových jednání se Tibeťané dočkali až o sto let později za vlády krále Thisong Decäna, který byl také velký patron buddhismu. Nejdříve král poslal vojsko na hlavní město Číny Čchang-an, které porazilo čínskou armádu a donutilo k útěku z Čchang-anu i čínského císaře Tchaj-cunga. Mírová jednání mezi Tibetem a Čínou začala v roce 783 a upravila především hranice v severovýchodním Tibetu u jezera Kökönur.

I po uzavření tibetsko-čínské smlouvy však tibetské tažení pokračovalo, a to především směrem na západ. Tibeťané dobyli znovu několik pevností v Turkestánu, ze kterých byli dříve vytlačeni Číňany. Vládu tehdy postupně přebírali synové Thisong Decäna. V roce 817 nastoupil na trůn jeho vnuk Thicug Decän, známý jako Ralpačän. Stejně jako jeho dědeček i on byl stoupencem buddhismu a pozval do Tibetu další indické učence. Buddhisté v Číně a v Tibetu zprostředkovali setkání mezi panovníky Tibetu a Číny a jeho výsledkem byla mírová smlouva, uzavřená v roce 821, která potvrzovala hranice a deklarovala vzájemný respekt a přátelství mezi oběma zeměmi. Text smlouvy byl vyryt na třech kamenných stélách, zvaných doring. Jedna stála před bránou paláce čínského císaře v Čchang-anu, druhá na hranici u Gugu Meru. Tyto dvě stély se v průběhu staletí ztratily. Třetí doring dodnes stojí ve Lhase před vchodem do Džókangu. Jsou na něm vyryty jména zúčastněných čínských a tibetských oficiálů a také královský edikt, který shrnuje čínsko-tibetské vztahy. Na jeho západní straně se nachází text samotné smlouvy v tibetštině i čínštině. Mimo jiné v ní stojí: "Na nebi tvoří slunce a měsíc dvojici, na zemi jsou mocný synovec (= tibetský král) a strýc (= čínský císař). Od čínského Meru dolů ať tibetská vojska nevstupují, odtud nahoru ať čínská vojska nevstupují. Tak bude vzájemně chráněna společná hranice. Země zůstane, kde je, kameny zůstanou, kde jsou. A bylo uzákoněno, že Tibeťané budou šťastni v Tibetu a Číňané budou šťastni v Číně."

Za Ralpačäna se v Tibetu rozvíjel buddhismus a vojenská moc byla na vrcholu, vnitropolitické problémy a intriky jeho bratra Darmy však způsobily, že byl Ralpačän zavražděn. Na trůn poté nastoupil jeho bratr Darma, kterému lidé připojili před jméno slovo Lang (vůl). Langdarma byl přívržencem starého náboženství bön, a proto pronásledoval buddhisty a nechal zavřít jejich kláštery. Podle legendy se jeden z mnichů rozhodl proti krutých represím něco udělat a zastřelil krále šípem do srdce. Po smrti Langdarmy se královská říše rozpadla.

Langdarma se objevuje v mnoha tibetských vyprávěních. Podle jedné legendy měl například rohy a černý jazyk. Také proto se prý Tibeťané při setkání s urozenou osobou škrábou na hlavě a vyplazují jazyk. Chtějí tak totiž dokázat, že nemají ani rohy ani černý jazyk.

 První šíření buddhismu v Tibetu

Přestože do Tibetu začal buddhismus z Číny i Indie pozvolna pronikat již ve 3. – 4. století n. l. a buddhismu nakloněný král (dharmarádža) Songcän Gampo se v 7. stol. n. l. oženil se dvěma buddhistkami – nepálskou princeznou Bhrkúti Devi a čínskou princeznou Wen-čheng, za hlavního iniciátora první vlny šíření buddhismu v Tibetu je tradičně považován druhý z dharmarádžů, král Thisong Decän, který vládl sjednocené tibetské říši v letech 755 – 797. Král poslal svého ministra Ba Salnanga do Nepálu, aby pozval indického učence (panditu) Šántarakšitu předávat Buddhovo učení. Šántarakšitu však z Tibetu po krátké době vypudili přívrženci bönismu pod záminkou, ze bönističtí duchové země jsou podrážděni a způsobují bouře, blesky, záplavy a jiné přírodní katastrofy.

Šántarakšita králi doporučil, aby místo něj pozval tantrického mistra Padmasambhavu. Ministr Ba Salnang byl opět vyslán, aby doručil pozvaní. Padmasambhava byl mistrem zaklínacích formulí dháraní a znalcem tantrických praktik a magických věd, s jejichž pomocí dokázal přesvědčit bönistické odpůrce a podmanit si bönistické duchy země, které zavázal rituální přísahou ochraňovat Buddhovu nauku. Mnozí z nich tak byli přijati do buddhistického pantheonu. Sám Padmasambhava ("Z lotosu samozrozený"), kterého Tibeťané častěji než Pämä Džungnä oslovují uctivým titulem Guru Rinpočhe ("Velevzácný učitel"), se stal jednou z nejoblíbenějších a stále živých postav tibetského buddhismu. Po celé zemi je řada poutních míst a jeskyní, odvozujících svůj význam od mistrova pobytu a působení. I král Thisong Decän natolik ocenil jeho tantrické umění, že mu jako duchovní družku nabídl svoji manželku Ješe Cchogjal.

Do Tibetu se znovu vrátil i Šántarakšita a brzy bylo rozhodnuto o stavbě kláštera. Jeho plány zhotovil Šántarakšita na základě modelu indického kláštera v Odantapuri (dnešní Bihar), který byl roku 1193 zničen muslimskými nájezdníky. Během dvanácti let byl vystaven klášter Samjä, majíce podobu trojrozměrné mandaly zrcadlící strukturu vesmíru podle buddhistické kosmologie. Zde bylo na sklonku 8. století zasvěceno do mnišského řádu prvních sedm mužů, vybraných z aristokratických rodin, kteří se podrobili cvičení a školení pod vedením Šántarakšity. Samjä se rychle stalo centrem zprostředkování a výměny buddhistické nauky a kultury. Zpočátku zde působili čínští i indičtí buddhističtí učenci a mniši, kteří se se svými tibetskými žáky podíleli na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Mezi přívrženci dvou různých způsobů výkladu doktríny, které se šířily po Tibetu, se však objevily konflikty. Indická tradice zdůrazňovala systematické studium a dlouhodobou praxi, dodržování etických pravidel a disciplíny a připomínala význam konání dobrých skutků. Teprve spojením takto směrovaného usilování je možné pokročit na stupňovité stezce vedoucí ke konečnému probuzení a nirváně.

Čínský směr naproti tomu nabízel čchanové (zenové) pojetí, že probuzení je okamžité poznání, které může přijít v záblesku vědomí, a je jen potřeba být na něj připraven otevřenou myslí, úplnou duševní a fyzickou nečinností. Sám král Thisong Decän nakonec inicioval veřejnou disputaci, která probíhala v letech 792 – 794 v Samjä (podle některých pramenů ve Lhase). Ve prospěch indického systému argumentoval Šántarakšitův žák Kamalašíla a z pozice čchanového přístupu mluvil čínský mnich Hasang Máhajána. Výsledkem bylo nejen kulturně, ale i politicky ovlivněné rozhodnutí krále Thisong Decäna vyhlásit právě indický výklad buddhistické doktríny za státní náboženství Tibetu, o čemž byly sepsány úřední dokumenty a královský edikt byl také vyryt do kamenné stély (doringu), jež dodnes stojí vedle vchodu do hlavní chrámové budovy v Samjä. Za Thisong Decäna bylo též vypraveno poselství do indické Bódhgaji, aby pro stúpu (čhörten) v Samjä získalo jako relikvii část ostatků Buddhy Šákjamuniho.

Buddhistické učení se rozvíjelo i za vlády Thisong Decänových následovníků a zejména pak za vlády třetího dharmarádži Ralpačäna (vládl 817 – 841 nebo 815 -842). Do Tibetu přicházelo množství indických učenců (panditů) a mistrů a pokračovaly práce na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Z této doby pocházejí také první pokusy o standardizaci buddhistické terminologie a první sanskrtsko-tibetský lexikon pro překládání buddhistických textů Mahavjupatti.

Podpora a rozkvět buddhismu v Tibetu byly násilně přerušeny až krutovládou Ralpačänova bratra Langdarmy, který využil napjaté situace, intrik a vnitřní nejednotnosti královského dvora. Nechal zavraždit Ralpačäna a jako přívrženec bönismu rozmetal všechna buddhistická klášterní střediska v centrálním Tibetu, zničil svatyně, spálil texty a rozprášil mnichy. Zhruba na sto let se mu podařilo zbrzdit šíření Buddhovy nauky na střeše světa.

Rozpad jarlungské dynastie

Vláda protibuddhisticky zaměřeného krále Langdarmy znamenala nejen zbrzdění šíření Buddhova učení mezi Tibeťany, ale v důsledku rozpadu královské dynastie a rozkladu sjednocující moci především konec "zlaté éry" tibetských dějin.

Darma, přezdívaný Langdarma, byl jedním z pěti synů krále Sänalega (vlastním jménem Thide Songcän, vládl od poč. 9. stol. do své smrti r. 815), potomka dharmarádži Thisong Decäna. Pro jeho divokou povahu a vlastnosti mu ministři upřeli jeho nástupnické právo a za krále prohlásili jeho mladšího probuddhisticky orientovaného bratra Ralpačäna, který během své úspěšné vlády dále posílil politické postavení Tibetu (r. 821 uzavření mírové smlouvy s čínským císařem, vojenské úspěchy v regionu) a upevnil pozici buddhismu (působení indických učenců v zemi, nové překlady a revize buddhistických textů, podpora mnichů a klášterního života). V důsledku rostoucích vnitřních problémů a intrik ze strany přívrženců Darmy byl král Ralpačän v roce 836 (resp. 838) zavražděn.

Na jeho místo konečně nastoupil Darma, který okamžitě začal s represemi namířenými proti vyznavačům buddhismu. Nechal uzavřít a plenit všechny kláštery, nutil mnichy k chování popírajícímu jejich mnišské sliby, neposlušné trestal smrtí. Neúnosnou perzekucí se mu podařilo vymýtit buddhismus v centrálním Tibetu a zbylé mnichy rozehnat a zatlačit do okrajových oblastí. Král Langdarma byl nakonec roku 842 zavražděn rukou mnicha Lhalung Palgji Dordžeho, který na sebe vzal odpovědnost za takovýto čin.

Lhalung Palgji Dordže se vydal ze své meditační jeskyně v Jerpě do Lhasy na bílém koni, maskovaném nátěrem ze sazí, sám zahalen do černého pláště s bílou podšívkou. V dlouhých rukávech ukrýval luk a šíp. Když dojel ke Lhase, nechal koně na břehu řeky Kjičhu a pěšky se vydal do města. Před chrámem Džókhang potkal krále Langdarmu s jeho doprovodem. Poklonil se před králem až na zem a přitom nepozorovaně vytáhl z rukávu luk a šíp. Vystřelil a zasáhl krále přímo do srdce. (Jiná verze příběhu říká, že Langdarma byl zastřelen během divadelního představení.) Lhalung po činu uprchl ze Lhasy. Při překročení řeky získal jeho bělouš opět původní barvu a mnichův plášť se obrácením naruby změnil na bílý. Oklikami se vrátil do své jeskyně v Jerpě. Ze strachu před odhalením odešel Lhalung později do východního Tibetu.

Smrt Langdarmy vedla k rozpadu královské říše a rozdrobení moci do několika politických center. Boj o nástupnictví se odehrál mezi dvěma Langdarmovými manželkami. Starší královna, jejíž syn Jumtän měl právo nastoupit po otci na trůn, byla v podezření, že kvůli své neplodnosti přijala za své odložené dítě a že se tudíž nejedná o právoplatného následníka. Za Langdarmova nástupce a dědice byl nakonec prohlášen Ösung, syn mladší královny. Ten později usedl na královský trůn ve Lhase. Jumtän se nechtěl vzdát svých výsad, odebral se tedy do Jarlungu, bývalého mocenského centra tzv. jarlungské dynastie, a nastolil zde zvláštní linii tibetských králů. Schisma v královské nástupnické linii a ústřední autoritě země bylo dovršeno o generaci později, kdy se o další rozdělení moci postarali dva Ösungovi vnuci. Thi Taši Cegpal se zmocnil vlády nad západní částí centrálního Tibetu a stal se králem Cangu. Jeho bratr Kjide Ňimagön odešel do Purangu v západním Tibetu a založil proslulou západní linii tibetských králů, jejíž představitelé měli o dvě generace později zásadní zásluhy na obnovení zájmu o buddhismus v celém Tibetu. Iniciovali stavbu klášterů, překládání textů a zvali indické učence, čímž pomohli spustit tzv. druhé šíření buddhismu v Tibetu.

Centrální Tibet se naopak brzy zmítal v mocenských bojích místních drobných hegemonů, kteří spolu podle okolností navzájem válčili nebo uzavírali spojenectví. Soupeřením se jejich vliv ještě více rozmělňoval. Od smrti krále Langdarmy v roce 842 trvalo čtyři staletí, než byla znovu nastolena ústřední moc v zemi.

Obnova buddhismu v západním Tibetu

Rozpad královské dynastie na několik mocenských center v polovině 9. století a soupeření drobných hegemonů o místní vliv vedlo k naprosté decentralizaci státní moci. Třičtvrtě století trvalo, než dozněly důsledky Langdarmových perzekucí a otevřel se znovu prostor pro obnovení zájmu o buddhismus.

Vlivem Langdarmova řádění byly oázy, kde mohl buddhismus přežívat, vytěsněny na okraje tibetské kulturní oblasti, do východního a západního Tibetu. Na počátku 10. století ohrožoval města, obývaná Ujgury, v severozápadní Číně malý výbojný stát Miňag (čínsky Si-sia). Ve svém sousedství na západě v oblasti dnešního Si-ningu narážejí však miňagští nájezdníci na právě zformované tibetské království Congkha (čínsky Čching-tchang). Buddhistický stát Congkha, kde byli hlavní politickou silou mniši, trval zhruba do roku 1100. Udržoval kontakty jak s Čínou, tak s kan-čouskými a turfanskými Ujgury. Zejména Ujguři z Turfanu byli převážně vyznavači buddhismu a manicheismu. Do Congkhy se před perzekucí a úpadkem své víry stahovali buddhističtí mniši z centrálního Tibetu.

Jiní se usazovali mezi nomády na řece Mačhu (Žlutá řeka) v Amdu. K nim později Cchana Ješe Gjalcchän, následník krále Ösunga z Jarlungu, vypravil skupinu žáků, kteří měli studovat buddhismus, složit odpovídající mnišské sliby a získat zasvěcení, jež by umožnila jim samotným přijímat do svých rukou mnišské sliby noviců, vyučovat a pomoci tak obnovení buddhismu v centrálním Tibetu. Po jejich návratu nad nimi držel ochrannou ruku syn mezitím zemřelého Cchana Ješe Gjalcchäna, král Ngadag Thipa. Byl obnoven první tibetský klášter Samjä a brzy byly založeny další. Ohniskem, kde zůstal buddhismus zachován, byť v poněkud degenerované podobě, byl také západní Tibet. Po rozehnání přívrženců Buddhova učení Langdarmou, zpřetrhání oficiálních vazeb na buddhistické učence a mistry za hranicemi Tibetu a omezení přímé duchovní výměny docházelo k degeneraci učení. V desátém až jedenáctém století působili v západním Tibetu někteří ženatí tantrici, kteří si instrukce jistých tanter vykládali doslovně místo symbolicky. Tito arccho bande, mniši-zabijáci, napadali a zabíjeli muže a ženy, jedli jejich maso, pili alkohol a oddávali se sexu. Rozšíření takových praktik volalo po vyjasnění tradice a nápravě veřejné morálky.

Vnuk krále Kjide Ňimagöna, Cänpo Khorre, jenž nastoupil na trůn v západotibetské oblasti Ngari, předal brzy vládu svému mladšímu bratrovi jménem Songnge a sám se stal mnichem. Jako mnich přijal jméno Ješe Ö. Jeho jméno je spojováno s přídomkem svatý lama, lhalama. Zasloužil se o postavení prvního a nejdůležitějšího buddhistického kláštera v západním Tibetu, svým významem srovnatelného se středotibetským Samjä: klášter Thoding (někdy zvaný Tholing) na břehu Satladže se stal centrem obrození Buddhovy nauky.

Cänpo Khorre poslal 21 mladých mužů studovat sanskrt a buddhismus do Kašmíru, jen dva z nich však přežili potíže spjaté s odlišným podnebím a útrapami cesty. Z těchto dvou se stali věhlasní překladatelé. Rinčhen Zangpo (958-1055) a Legpä Šerab se vrátili do Tibetu v doprovodu indických učenců-panditů a se zprávami o růstu konfliktu mezi hinduisty, buddhisty a muslimy na druhé straně Himálaje. Příchod panditů v roce 978 je považován za skutečný začátek renesance buddhismu v Tibetu. Ačkoliv byli pandité přívrženci různých buddhistických škol, převažovala u nich tantrická forma mahájány. Kvůli počátečním problémům s duchovní praxí došlo nakonec v této první etapě obnovy buddhismu pouze k reformě ve formálně-vymezovací rovině. Poté pozval Ješe Ö do Tibetu také významného indického učence Atíšu Dípankarašrídžňánu (982 – 1054), který v té době působil na buddhistické univerzitě Vikramašíla v severoindickém království Magadha. Ten však vzhledem k nábožensky vypjaté situaci v Indii pozvání odmítl.

Ješe Ö byl přesvědčen, že Atíša pozvání do Tibetu odmítl, protože mu bylo nabídnuto málo zlata. Aby jej získal víc, vytáhl na severozápad do boje proti muslimským Garlogům. Byl však zajat a propuštění mohl dosáhnout jen tehdy, pokud by se zřekl buddhismu, nebo za výkupné ve zlatě, rovnající se jeho váze. Zlato na výkupné začal shromažďovat jeho prasynovec, mnich lhalama Čhangčhub Ö. Ješe Ö jej ale požádal, aby zlaté bohatství raději než na jeho záchranu věnoval na pozvání Atíši do Tibetu. Sám nakonec ve vězení zemřel. Čhangčhub Ö vyslal znovu posla do Nepálu, aby přivedl mistra Atíšu, který, když viděl potíže Tibetu, tentokrát neodmítl a do Tibetu v roce 1042 přijel.

Obnova buddhismu v centrálním Tibetu

Znalec všech směrů Buddhova učení, učitel na významné severoindické buddhistické univerzitě Vikramašíla a tantrický mistr, Bengálec Atíša (982 – 1054) konečně vyslyšel naléhání Tibeťanů, aby navštívil jejich zemi, avšak jeho mise do Tibetu měla být ohraničena dobou tří let. Atíšovo rozhodnutí vydat se do Tibetu prý podpořilo během modliteb a meditací i jeho osobní ochranné božstvo Dolma. Rok 1041 strávil Atíša se svým doprovodem v Nepálu a v roce 1042 se už naplno věnoval korigování a revidování tibetských překladů buddhistických textů v západotibetském klášteře Thodingu. Během svého pobytu zde Atíša sepsal v sanskrtu své stěžejní dílo Bódhipathapradípa. Tento text, v tibetštině zvaný Čhangčhub lamgji dönme (Lampa ukazující cestu k osvícení), ve kterém Atíša podal všeobecný přehled učení mahájány a rozdělil buddhisty podle přístupu ke konečnému poznání do tří skupin, se stal jedním ze základních pilířů buddhistické nauky v Tibetu.

Když se mistrův tříletý pobyt v Tibetu chýlil ke konci a Atíša se vydal na cestu zpět do Indie, připojil se k němu laik z centrálního Tibetu jménem Domtön, který se chtěl stát jeho žákem. A když se ukázalo, že cesta přes Nepál do Indie je kvůli vniřním nepokojům neprůchodná, využil Domtön této situace, aby Atíšu pozval k návštěvě centrálních tibetských provincií Ü a Cang, kde po rozpadu tibetské říše navzájem soupeřilo mnoho malých knížectví, v jejichž čele často stál přímo lama anebo člen aristokratické rodiny propojené s místními náboženskými centry. Docházelo zde ke konfliktům mezi přívrženci buddhismu a bönismu.

Po svém příjezdu do středního Tibetu Atíša viděl, že zájem o bohatství a moc v duchovní vrstvě společnosti je přímo proti smyslu Buddhova učení. Rozhodl se proto zůstat. Vlivní vládcové a mniši se předháněli, aby mohli Atíšovi nabídnout pohostinství ve svých domech a na svých statcích. Po několikaměsíčním pobytu v Samjä a dalších místech včetně Lhasy zakotvil Atíša v Ňethangu vzdáleném od hlavního města zhruba 20 kilometrů. Na tomto místě poté působil několik let až do své smrti v roce 1054. Jeho ostatky byly uloženy do čhörtenu, v jehož blízkosti nechal Atíšův žák a pokračovatel Domtön postavit chrám, zasvěcený mistrovu ochrannému božstvu Dolmě (sanskrtsky Tára). Vedle zásluh o další rozvoj a rozkvět buddhismu v Tibetu se Atíša zasloužil právě o rozšíření kultu uctívání ochránkyně a vykupitelky Dolmy v Tibetu. V roce 1057 se Domtön odebral do kláštera Radeng, v němž působil až do své smrti. Během sedmi let svého pobytu klášter rozšířil a intenzivně se věnoval výuce svých žáků.

Atíšovo učení vyvolalo v Tibetu silné reformační hnutí, které vedlo ke vzniku řady nových škol tibetského buddhismu. Aby se následovníci nových – reformovaných – škol odlišili od předreformních následovníků Padmasambhavy, označili tento starší směr první vlny šíření buddhismu Ňingma (Stará škola) a její přívržence Ňingmapa. Pro všechny směry tibetského buddhismu, které se rozvinuly po Atíšově působení v Tibetu, se vžilo označení Sarma (Nová škola) a pro jejich příslušníky Sarmapa. Tento termín vyjadřuje ale jen pouhé obecné hromadné zařazení množství tradic a směrů tibetského buddhismu, které se v tibetském prostředí začaly rozvíjet a prosazovat od 11. století.

Právě 11. a 12. století byly obdobím duchovního kvasu a čilých kontaktů se sousední Indií a Nepálem. Tantrická cvičení v různých podobách se stávají součástí náboženského vnímání Tibeťanů. Na bázi zvláštních technik a jednotlivých mistrů-učitelů se etablují základní školy tibetského buddhismu, jejich podškoly a odnože. Z kroužků žáků shromážděných kolem svého učitele či jeho odkazu vyrůstají záhy velké kláštery, jejichž rostoucí vliv je podporován jak jejich duchovním věhlasem, tak bohatstvím a prestiží příslušníků předních aristokratických rodin, kteří vstupují do řádů. Jednotlivé šlechtické rody podporují a sponzorují "své" kláštery, které pak politicky využívají. Důsledkem těchto mocenských procesů, odehrávajících se mezi desátým až dvanáctým stoletím na pozadí náboženského a filozofického kvasu, bylo, že dějiny země přestaly být ovlivňovány jakoukoliv ústřední autoritou, ale začaly být čím dál víc provázány s náboženskými řády a spjaty s kláštery. Ve 12. století už byly kláštery všude po celém Tibetu. A o století později mezi nimi propukly boje o postavení a moc.

Nové školy tibetského buddhismu

Pod vlivem Atíšovy reformy buddhismu v Tibetu sílí zájem o posílení přímých kontaktů mezi Tibeťany a duchovními mistry z Buddhovy vlasti. Řada Tibeťanů odchází studovat do Indie, Nepálu a Kašmíru, v Tibetu naopak působí mnozí indičtí a nepálští učitelé.

Atíšův blízký žák a pokračovatel Dom Tönpa se po smrti svého mistra odebral do kláštera Radeng, kde aktivně působil až do své smrti v roce 1064. Právě jeho zásluhou vznikla z Atíšova odkazu škola nazývaná Kadampa ("škola ústních instrukcí". V jejím rámci se rozvinuly tři linie – Kadam lamrimpa ("linie postupné cesty"), Kadam männgagpa ("linie ústního učení") a Kadam žingpawa ("linie textových výkladů") – jejichž zakladateli byli tzv. Tři kadampovští bratři, mistři Potowa, Čhekawa a Phučhungwa. Kadampa kladla důraz na praktické uskutečňování ideálu bódhisattvy v každodenním životě a rozvinula meditační praxi lodžong ("přeměna mysli"), založenou na pročišťování mysli a přeměně negativních okolností a překážek na podmínky vhodné pro duchovní praxi.

Kadampa si na rozdíl od ostatních škol, které postupně rozšiřovaly i své mocensko-politické ambice, nevytvořila pevnou centrální organizaci. Postupně se dostala do pozadí jako samostatná škola, avšak Atíšovo učení a linie předání byly udržovány v mnoha jiných školách. Na přelomu 14. a 15. století na ni přímo navázala nejmladší škola tibetského buddhismu Gelugpa.

Jedním z prvních mistrů, kteří do Tibetu začali přinášet nové tantry a překládat je do tibetštiny, byl Tibeťan, který si říkal Dogmi ("člověk z pastvin", 992-1074). Během svého třináctiletého pobytu byl od jóginů v Indii zasvěcen do tradice učení lamdä ("cesta a ovoce/plody skutků"). Toto učení pak v Tibetu předal svému žáku Khönčhog Gjalpovi (1034-1102) z rodiny Khön, který se stal jedním z pěti patriarchů (Sačhen gongma nga) školy Sakjapa. V roce 1073 založil jihozápadně od Žikace klášter Sakja, který se brzy stal nejenom hlavním sídlem celé školy, ale ve 13. století i centrem vlády nad sjednoceným Tibetem.

Jiný Tibeťan, který u Dogmiho nejprve studoval sanskrt a posléze se také sám vydal do Indie studovat nauky, byl Marpa Čhökji Lodö (1012-1097). Během tří pobytů tam strávil celkem 17 let. Od svého učitele Nárópy získal zasvěcení do tzv. šesti jóg – jógy vnitřního tepla tummo, jógy iluzorního světla gjuma, jógy snu milam, jógy jasného světla ösal, jógy mezistavu mezi smrtí a znovuzrozením bardo a jógy přenosu vědomí phowa.

Dále studoval sútry, tantry a učení mahámudry. Věnoval se i mantrajáně a od tantrických básníků v Bengálsku převzal znalost mystických písní zvaných dóhá. Jeho učení a překlady textů do tibetštiny vybudovaly základ pro druhé šíření buddhismu v Tibetu. Jako jeden z největších tibetských překladatelů přeložil do tibetštiny množství textů tantrického buddhismu a je pokládán za zakladatele školy Kagjüpa ("škola ústní tradice").

Po návratu do Tibetu se rozhodl žít životem obyčejného hospodáře s manželkou, která byla zároveň jeho duchovní družkou. Marpa měl mezi nespočtem svých žáků čtyři hlavní, kteří vycházejíce z Marpova učení založili vlastní podškoly řádu Kagjüpa.

Marpův asi nejznámější žák Milaräpa Žäpa Dordže (1140-1123), velký tibetský básník, asketa, jógin a mystik se proslavil svou vytrvalostí v úsilí dosáhnout duchovního naplnění a houževnatostí ve studiu, které mu jeho přísný učitel Marpa nijak neulehčoval. Milaräpovi žáci zformovali dva hlavní směry tradice Kagju: jógin Khjungpo Naldžorpa (asi 990-1138) větev Šangpa-kagjü a lékař Gampopa Sonam Rinčhen (1079-1153) větev Dagpo-kagjü.

Gampopa svým působením podnítil vznik dalších podškol své linie – Karma-kagjü, Cchal-kagjü, Baram-kagjü a Phagmo-kagjüu s jejími dalšími osmi směry. Tyto školy vesměs odvozují své názvy od míst, kde stojí či stály jejich vůdčí kláštery. Některé z nich, zejména školy Karma-kagjü a Phagmo-kagjü (též Phagmodupa) sehrály později své role nejen v duchovních, ale i v politických dějinách Tibetu.

Lamové a patroni – soupeření o moc.

Nejsilnější rodové klany opřené o "své" kláštery se přetlačují o porce svého vlivu. Starobylá rodina Khön v roce 1073 založila a držela klášter Sakja, rod Čche měl kontrolu nad klášterem Žalu (založen 1040) poblíž Žikace, význam a moc klanu Gar se upevňovaly na východě v Khamu. Z Khamu původně pocházeli i příslušníci rodu Phagmodu, kteří v roce 1158 založili klášter Dänsathil v jihovýchodním cípu centrálního Tibetu a ve 14. století se zapojili do soupeření o politickou moc. Mezi dalšími kagjüpovskými kláštery je v roce 1189 severovýchodně od Lhasy založen klášter Cchurphu, sídlo silného a obratného politického soupeře – školy Karma-kagjü. Klášterní autority se etablovaly v rovině náboženské, ekonomické, politické i vojenské. Existence lokálních knížat a světských vládců rozdrobených území je stále formálnější a ztrácí na významu.

Na počátku 12. století se jako nová síla v centrální Asii formují Mongolové. Jejich vůdcem se roku 1189 stává Čingischán. Když se v roce 1207 chystá napadnout tangutský buddhistický státeček Miňag (čínsky Si-sia) na severovýchodě Tibetské náhorní planiny, vysílají k němu v obavách před napadením země náboženští i světští vládcové Tibetu vyslance, který nabízí Čingischánovi formální podrobení. Smyslem tohoto manévru bylo udržet Čingischána v mezích a uchránit zemi před ničivým zplundrováním, což nakonec v podstatě splnilo svůj účel. V centrálním Tibetu byl Čingischán oficiálně uvítán a přijal podřízenost Tibetu, zpečetěnou odváděním tributu. Před svým odjezdem z Tibetu poslal chán dary do Sakji a pozval jejího opata Künga Ňingpa (1092-1158), aby přišel pod jeho patronací hlásat do Mongolska buddhismus.

Po Čingischánově smrti (1227) došlo k rozdělení mongolské říše mezi několik chánových synů. Tibet přestává platit tribut a vztahy s Mongoly jsou stále napjatější. Roku 1240 vpadl do země Čingischánův vnuk Godan a drancoval téměř až ke Lhase. Cestou bylo vyrabováno iněkolik klášterů. Když se princ Godan sháněl po význačných buddhistickým mniších, doporučili mu jeho velitelé tři: lamu z kláštera Digung, který je nejzámožnější, lamu z kláštera Taglung, který je nejdružnější, a lamu z kláštera Sakja, který je nejzbožnější. Godan vyzval nejvýznamějšího náboženského vůdce své doby – Sakja panditu (vlastním jménem Künga Gjalcchän Pal Zangpo, 1182-1251), aby neodkladně přišel k mongolskému dvoru, aby chánovu "nevzdělanému lidu poradil, jak se mravně a zbožně chovat". Na oplátku mu přislíbil: "Jako projev mé přízně vůči tobě se budu chovat velmi shovívavě k těm mnichům, kteří žijí na západní straně od slunce." Výzva, která se nedala odmítnout, neboť v ní mimo jiné stálo: "Bylo by pro mne zajisté jednoduché vyslat početné vojsko a přivést tě sem násilím. Ale když bych tak učinil, mohlo by to způsobit mnoha nevinným živým bytostem škodu a neštěstí…", přivedla roku 1244 Sakja panditu na cestu do oblasti Kokenúru, kde byl hlavní Godanův stan. Protože se cestou zastavoval na řadě míst, kde pronášel kázání a učil Buddhovy doktríny, poslal k Mongolům napřed své dva synovce, Phagpu a Čhagnu, které vzal na cestu s sebou. Koncem čtyřicátých let 13. století se konečně Sakja pandita setkal s Godanem a poskytl mu erudované poučení o Buddhově nauce. Godan podlehl síle osobnosti tibetského lamy, přestoupil na buddhismus a místo napadení Tibetu nabídl zvláštní vzájemný vztah: Godan měl chránit Tibet proti cizím vpádům a sakjapovští lamové se měli stát duchovními učiteli mongolských chánů. Patron (tibetsky jön či jöndag) obstará vojenskou sílu, aby odrazil případné ohrožení svého lamy, a lama se za to zasvětí náboženským potřebám (tibetsky čhö) svého patrona. Vztah, který je založen na uznání a sdílení stejných náboženských idejí, se označuje jön-čhö, patron-lama. Přestože Mongolové Tibet technicky kontrolovali, ponechali vlastní řízení země v tibetských rukou. Sakja panditovi Godan svěřil světskou moc nad Třinácti myriarchiemi centrálního Tibetu (staré administrativní rozdělení). Přes naléhání Tibeťanů se Sakja pandita domů již nevrátil, cítil se pro Tibet prospěšnější u mongolského dvora. Do Tibetu poslal knihu Thubpä-gongsal (Buddhův jasný záměr), kterou mezitím napsal, a laickým patronům a světskému lidu adresoval obšírný dopis s radami. Svému synovci Phagpovi, tak jak je to v řádu Sakja zvykem, předal pak svou duchovní moc.

Sakja pandita i Godan zemřeli v roce 1251. Dohoda o vztahu patron-lama přešla na chána Chubilaje, který se stal patronem Sakjapovců.

Komentáře