Dnes nám většinou působí potíže určit počátek života. Zatímco pro duchovně uvědomělého člověka život vůbec nezačíná, protože stále je a pouze mění roviny manifestace, materialisticky založení lidé kladou jeho počátek do třetího měsíce, což otvírá jisté „ praktické „ a velmi sledované možnosti.

I když vyjdeme z toho, že život jako všechno v tomto vesmíru probíhá rytmicky a podobá se vibraci, pročež nemá začátek ani konec, pro zkoumání životních krizí má smysl spojovat jej s počátkem tělesného života , tj. početím. Jakmile se spojí vajíčko se spermií, vznikne společná forma, a tím i obsah. Paralelně s fyzickým začíná i duševní život. S buněčným dělením nastupuje ihned růst. Kruhová ženská samičí buňka a šípovitá mužská samčí buňka se dostanou k sobě. Spojením kruhu a šípu se symbolicky vytvoří pravzor spirály, kterou pocítí svými smysly i matka jako ukládání duše do těla.

Na první pohled je zřejmé, že mnozí lidé nepovažují početí za krizi, protože o tom málo vědí. Umíme docela šikovně zabránit početí, to však ještě neznamená, že mu rozumíme.Přesně totiž nevíme ani to, čemu vlastně zabraňujeme. Ti, co nedokáží věřit v duši, soudí, že zamezují p pouze fyzickému aktu oplodnění.

Poznávací psychoterapie nabízí o tomto prvním období života bohatý materiál, k němuž jsme měli přístup jen pomocí mytologických nebo náboženských symbolů. Díky nitroděložní fotografii Lennarta Nilssona máme nyní dostatek fotodokumentů právě z té nejčasnější doby po početí. V rámci reinkarnační terapie je už docela rutinní záležitostí intenzivní prožití okamžiků kolem početí.

Před početím pociťuje duše stav volnosti a šíře, svobody a lehkosti. K početí dochází tehdy, když se v ní projeví přání ztělesnit se vlivem dosud otevřených životních úkolů či karmy, jak to nazývá východní myšlení. Duše to prožívá tak, že ji něco vsaje odpovídajícím a jedině možným směrem. Rozpozná se vší určitostí oba lidi, kteří se z lásky či jiných důvodů právě našli. Moment vlastního početí lze pocítit jako spirálovité sání, které vtahuje duši do tělesného dění. Někdy vede tato cesta nejprve mužským tělem, někdy žena přímo pocítí vstup do děložní dutiny. Tento průnik do hmoty prožije duše jako ztrátu svobody a volnosti, jako zúžení a konečně jako krok do zajetí těla s jeho omezeními. Objektivně vzato má nepatrný plod prostoru více než dost. Posuzováno subjektivně podle šíře a otevřeností předchozího prostoru, dutina ho omezuje. Duše si ovšem poměrně rychle zvykne na nový životní prostor, který je teplý a měkký a nakonec dost velký pro ještě nepatrnou, ale nyní stále rostoucí tělesnou formu. Viděno zvenčí – je vodní svět uvnitř plodového vaku malý, ale pro ještě menší tělo se rozpíná v široký vesmír. Na jedné straně duše vnímá všechno, co je venku, na druhé cítí, jak je vtahována do mateřského světa materie – z latinského mater = matka.

Iva Hédlová podle Rudegera Dahlkeho

Komentáře