Jeden ze symptomů této nemoci se na pacientech projevuje v naprosté absenci mimiky. Obličej je jako maska. Po tom, co jsem ho důkladně prohlédl, došel jsem k závěru, že je skutečně naprosto zdráv. Začal jsem se jej ptát: „Kde a jak jste se léčil?“
Vyprávěl mi o nějakém „Chrámu“, ale mám-li být upřímný, tak jsem tomu tehdy nepřikládal žádný význam. A i když jsem si všechno důkladně zapsal, stejně jsem po nějaké době zase úspěšně zapomněl…
Další rok jsme při preventivních prohlídkách zjistili, že se k němu připojili ještě čtyři vážení staříci. Několik let trpěli nevyléčitelnou chorobou a dnes byli naprosto v pohodě.
Ukázalo se, že je ministr – důchodce poslal na léčení tamtéž, kde se sám vyléčil.
Teď jsem měl skutečně v hlavě brouka. To vše se mi nějak nehodilo do mých norem pohledu na svět, které jsem si během několikaleté praxe vytvořil.
Tentokrát jsem se na všechno podrobně vyptal a vše si důkladně zapsal. Jak se ukázalo, v horách je Chrám přívrženců ohně, kam každých 40 dní přijímají skupiny lidí toužících po uzdravení, hlavně v létě, protože v zimě se tam nedá dostat.
Rozhodl jsem se tam vydat a na vlastní oči se podívat, jak probíhá zázrak uzdravení. Rozhodli jsme se tam vydat s mými přáteli: režisérem a televizním operátorem. Pracovali v celorepublikové televizi a dělali pořad „Svět kolem nás“.
Ve stanovený den jsme se v noci dopravili na místo srazu. Naše auto odjelo. Slíbili nám, že obstarají transport k dalšímu přesunu. Najednou se dozvídáme, že tím transportem mysleli osly. K Chrámu vede horská cesta dlouhá 26 km a musí se po ní jít buď pěšky, nebo jet na oslu. Jelikož jsme ale přijeli nejpozději ze všech, zbyli na nás tři jen dva osli. Zahájil jsem agitační útok a povídám: „Chodili jsme někdy po horách pěšky, pojďte si to zkusit.“
Operátor byl velmi objemný muž vážící 130 kg, mající pět podbradků a obrovský pupek. Avšak nehledě na to všechno zůstal v něm kus romantické duše. Proto jsme většinou hlasů úspěšně překonali první překážku. Naskládali jsme na osly veškerou aparaturu a vyrazili jsme. Jako první jsem začal fňukat já, protože jsem měl obuv do města, která se velmi rychle prodřela. Začaly mě bolet nohy. Ale stejně jsem šel a přemýšlel: „Když se uzdravili tak vážně nemocní, pak když budu pozorně poslouchat a zapíšu si každý recept, bude ze mne ve městě znamenitý lékař.
Když jsme ušli 10 km, sedl si operátor na zem doprostřed cesty a povídá: „Konec! Klidně mě zabijte, ale já se vracím.“ Začali jsme jej přemlouvat: „Jaký je v tom rozdíl, kterým směrem jít? Zpátky budeš muset jít těch samých 10 km, co dopředu. Tak to už je lepší jít dopředu!“
Přemluvili jsme ho.
Dorazili jsme někdy o půlnoci. Rozmístili nás. Další den nás vzbudili v 11 hodin: „Prosíme vás, abyste v našem chrámu nehřešili; kdo nesplní naši prosbu, bude nám pomáhat s hospodářstvím – nosit vodu.“
Jak se ukázalo, v tomto chrámě se považovalo za hřích chodit zamračen. Proto jsem si hned všiml mnichů. Na rtech mají neustále takový lehký úsměv a rovnou – nejrovnější postavu – jako cypřiš. Mám-li být přesný, jako kdyby spolkli klacek.
Takže se musíme stále usmívat. Vše jsme vyslechli, chvíli se usmívali, ale za dvě minuty zvítězil starý zvyk z města – chodit s kyselým a věčně nespokojeným obličejem.
A vůbec – čekal jsem, že spatřím pozlacené kupole, tady jsou jen malé roztomilé domečky a to je vše. Je fakt, že u nich stále hoří oheň. Klaní se tu před sluncem a ohněm. Chrámu se to tu ale rozhodně nepodobá.
Vše se tu začalo tak, že mniši našli místo, kde ze země vyvěrá přírodní plyn a tady na vrchu skály se rozhodli založit svůj Chrám.
Ptal jsem se jich: „Kdy začnete přijímat nemocné a určovat diagnózu? Kdy je začnete léčit? A co nezjišťuji – ukázalo se, že tady vůbec nikoho nepřijímají a neléčí. To byla pro mě první rána.
Další problém byl náš transport. Osly si vzali jejich majitelé. S takovým nákladem jako máme my, se moc daleko nedostanete. Dostali nás!
Nejen to, že jsme se ocitli v chrámu, kde nikdo nikoho nikdy neléčil a ani se k tomu nechystá, ale my odsud nemůžeme ani odjet! A ještě ke všemu musíme chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když všechno uvnitř zlostí jen vře! Všiml jsem si, že na mě operátor upřel zrak, jako by se k něčemu chystal. A režisér dodal ironicky na mou adresu: „Kam jsi nás to přivedl, ty jeden nešťastnej učenče?“…
Pak začalo představení. Najednou šlo asi 15 lidí ze třiceti pro vodu. Taky se na mě dostalo, protože… No sami dobře víte proč!
Nezbývalo než jít pomáhat s „hospodářstvím“. Přes 600 m vertikální skalní převis to bylo 600 metrů a pak po serpentinách 4 km tam a 4 km zpátky. To jsme šli včera v noci toutéž cestou! Málem jsem potratil, když jsem to viděl! Dokážete si to představit? Nejen, že je ta vertikální stěna vyšší než věž Ostankino, ale my jsme chvílemi šli po kládách zatlučených do skály. Tato břevna měla funkci padacího mostu, jenž měl zabránit nepříteli v přístupu do Chrámu.
„Musel jsem donést 16 litrů vody a dalších 5 kilo ještě vážil džbán. Dohromady jsme museli po té cestě do kopce dotáhnout 21 kg. V takových podmínkách je nejpohodlnější nést náklad na hlavě. Tehdy jsem poznal, k čemu je páteř skutečně určena. (Páteř má zajistit, aby nám hlava nespadla do kalhot ! 
Poprvé jsem se vydal na cestu a vrátil se mezi 4. a 5. hodinou velmi unavený, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke mně přistoupil jeden z mnichů a povídá: „Dojděte, prosím, pro vodu ještě jednou“
„Proč? Já už pro ni byl! A nehledě na to, že jsem muž, začínám z té hrůzy pociťovat předporodní stahy!“
„Už když jste se vracel, nesl jste si s sebou hřích.“
„Ne, já se usmíval!“, začal jsem se ze zoufalosti hádat. Představte si, že jste právě ušli 8 km a včera 26 bez snídaně, oběda i večeře… Nohy máte bolavé, oteklé, pulzující únavou a oni vám říkají: „Ještě jednou.“
„Běžte – my vám něco ukážeme.“
V jednom z oken jsem uviděl pozorovatele s dalekohledem a pochopil jsem, že další zapírání nemá žádný smysl. Každého, kdo se vracel s nákladem, měl jako na dlani. Nezbývalo než jít zpátky. Šel jsem dolů a chvílemi se vzpomínkou na svou blbost jsem hlasitě řval: „A-a-a-a!!!“ Dostal jsem se do míst, kde je to samý idiot, který mě má potřebu trápit!!! Teď jsem nasadil pološílený úsměv a každému, koho jsem potkal, jsem říkal: „Usmívej se idiote, seshora tě pozorují dalekohledem! Za konzultaci mi do džbánu odlij půllitr vody.“ Teď už v mé nádobě něco pleskalo. Chvíli jsem si poseděl, aby uběhlo trochu času a vydal se zpátky.
Tak proto se pacienti s tajemným úsměvem vyhýbali odpovědi na mou otázku, jak a čím je léčili a odpovídali: „Víte, to se těžko vysvětluje.“
Před vraty jsem se přistihl, že se usmívám, ač už je tma. No, jedině dobře, co když mají třeba dalekohled s nočním viděním?!
Hladový a zmožený jsem se sotva dohrabal do své cely, jen co jsem si s úlevou vydechnul a zbavil se idiotského úsměvu (obličej už byl unavený!) a najedno jsem za zády ucítil něčí pohled. Málem se mi zastavilo srdce. Znovu se mi roztáhla ústa až k samým uším, prudce jsem se otočil a uviděl tam… Koho myslíte? Sebe!
Na stěně totiž viselo zrcadlo. Obličej byl ztrhaný, zaprášený a mokrými cestičkami potu a nepřirozeně širokým úsměvem.
A najednou na mne padla hysterie. Hlasitě jsem se řehtal a byl jsem k nezastavení. Dostal jsem křeč do tváří, břicho mě bolelo, ale přesto jsem se nemohl uklidnit. Řehtal jsem se absurditě situace, kterou jsem si sám vytvořil.
Kvůli hluku přiběhli mí přátelé, operátor a režisér a nejdříve se také smáli, ale po tom, co se dost nasmáli, si mě začali podivně prohlížet…
Každým dnem ubývalo lidí táhnoucích se s vodou. Za týden už nebyl nikdo. Pak nás svolali a povídají: „Děkujeme za to, že do našeho Chrámu přinášíte světlo. Jestli budete chtít vodu, můžete si ji támhle vzít. Otevřeli dvířka na území Chrámu a ukázali směrem ke kamennému domečku. Část pro hosty byla oddělena od části mnichů stěnou. Jak se ukázalo, uvnitř toho domečku byl přírodní pramen. Ten domeček postavili, aby pramen v zimě nezamrzal. Džbán s vodou je jen speciálně vymyšlený způsob sdělení prosté skutečnosti mozku přes nohy.
Ukázalo se, že každý, kdo přišel do tohoto Chrámu, si o sobě myslel, že je chytrý, každý měl své ambice. Aby z nás dostali všechno přejaté, vymysleli si takovýto způsob sloužící k léčení namyšlenosti.
Také jsem tam přišel se svým statutem, sečtělý, nacpaný vědomostmi a pár schopnostmi, které nikdo nemá. Oni jsou blbci a já jsem chytrý!
Za pouhý týden se jim také ze mne podařilo dostat veškerou blbost. Za pouhý týden se jim podařilo udělat ze mne normálního člověka!
Tam jsem se setkal sám se sebou. Začaly mě znovu zajímat kytičky, broučci a mravenci. Plazil jsem se po čtyřech a pozoroval jsem, jak cupitají. Zdálo se mi, že se sám cítím jako dítě. Pak jsem zjistil, že totéž se děje i s ostatními. Všichni zapomněli na své hodnosti a nejzajímavější je, že městská mimika, která pro nás byla tak obvyklá, byla nyní považována za něco divného, neboť jsme se všichni usmívali.
Viděli jste někdy dospělé hrát dětské hry? Směšné, že? Ale my je hráli. To pro nás byl přirozený stav.
Pak jsem si začal všímat toho, co říkají lidé: „Je mi lépe.“ „Pustilo mě to.“ Spojoval jsem to s počasím, přírodou… přeci jen jsme byli v horách! Teprve potom jsem zjistil, že hlavní tajemství se váže k držení těla a k mimice.
40.dne jsem přišel k představenému Chrámu a řekl mu: „Chci tu zůstat.“
„Synku, jsi mladý a nemysli si, že jsi tu kvůli dobrému životu. Mniši, kteří zde žijí, jsou slabí lidé. Nedokáží zůstat čistí uprostřed špíny. Nejsou přizpůsobeni pro život venku a jsou nuceni utíkat před těžkostmi. My jsme tu od toho, abyste mohli vzít a dále v duši nést světlo. Vy jste silní lidé s imunitou.“
Začal jsem o něčem mluvit, ale nakonec jsem řekl: „Ale asi jsem z celé skupiny jediný, kdo za vámi přišel.“
„Jsi jeden z posledních!“
Takže skoro všichni členové skupiny si už stihli promluvit s představeným, aby mohli zůstat!
Chápete?
Za 40 dní jsme opustili Chrám. Po cestě jsme potkali skupinu lidí toužících po uzdravení stejně jako my před 40 dny. Zatraceně! To jsou ale držky! Byla to tlupa lidojedů, která se na nás vrhla: „Pomohlo to? Co jste měli za nemoc? Čím to léčí? Pomáhá to všem?“
Odpověděl jsem: „Každý dostane, co si zaslouží!“
Dívám se na nás – na ně, na nás – na ně, na nás – na ně. My se všichni usmíváme. Najednou jsem pocítil, jak se od nich oddaluji. I oni se začali stranit, jako kdybychom měli lepru. Vedle mne stál 80-letý stařík, opíral se rukama o své syny a pravil: „Copak jsme byli také takoví?“
Když jsem přijel do města, uviděl jsem tlupu bezcitných, lhostejných, naprosto indiferentních lidí, kteří věčně někam spěchají, aniž by věděli kam a proč. Bylo velmi těžké si znovu zvyknout na městský životní styl.
Jednou provždy se ve mně něco změnilo. Najednou jsem si připadal jako v absurdním divadle, život ve městě mi připadal prázdný a k ničemu. Bylo nemožné se dívat na ty obličeje. Kdybyste jen věděli, jak nepohodlně jsem se cítil! Ale vždyť ještě nedávno jsem byl úplně stejný jako oni!
Potom, když jsem se vrátil do práce, potřeboval jsem zjistit, zda podstata uzdravení je skutečně v úsměvu a držení těla. Co když je to všechno jen díky počasí, klimatu nebo kvůli nějakým jiným podmínkám?
V tělocvičně polikliniky jsme pořádali cvičení.
Pozvali jsme pacienty – dobrovolníky z řad našich pacientů, vysvětlili jsme jim jejich úkol a začali s tréninky.
Cvičili jsme dvě až tři hodiny denně. Jednoduše jsme chodili po tělocvičně s úsměvem a zachovávali si správné držení těla. A víte vy vůbec, jak je těžké neustále udržovat úsměv? Nevěříte? Pokuste se jít po ulici s úsměvem a myslet na správné držení těla – hned na sobě pocítíte silný tlak okolního světa! Těžké to budete mít hlavně v začátcích!
Čeká vás boj! Abyste ustáli tlak davu, který vás bude chtít setřít v prach a abyste zůstali sami sebou, budete potřebovat volní přinucení!
Za nějaký čas po zahájení cvičení se začaly objevovat zajímavé problémy. Jeden náš entuziasta povídá: „Ztratil jsem brýle, které jsem si kdysi dovezl z Francie. Nosil jsem je tolik let a teď jsem je někde nechal.
Proč jsem je ztratil? Protože jsem je postupně přestával potřebovat.
Dalšímu začala správně pracovat střeva. Třetí, jehož problémy se sluchem se táhly už od dětství, začal dobře slyšet.
U všech bylo zaznamenáno zlepšení.
(Vybráno z knihy M. Norbekova – JAK SE ZBAVIT BRÝLÍ, Lott 2002)
