Přiznám se, že v lázních jsem byla pouze jednou, za dob takzvaného socialistického zdravotnictví. Lékař mi tehdy předepsal křížkové lázně a mně místo vytouženého léčení bolavé páteře nejprve čekalo vyplňování složitého formuláře a posouzení návrhu od příslušné zdravotní pojišťovny. Po vyřízení administrativy jsem si mohla podle diagnózy vybrat ze tří léčebných ústavů a čekat na termín nástupu. Měla jsem hned dvojí smůlu: únorové počasí na náladě nepřidávalo a s výběrem velkokapacitních lázní jsem sáhla totálně vedle.

Přijela jste pozdě!
Těmito slovy mě přivítala nevrlá dáma v přijímacím pavilonu a výmluva na zledovatělou vozovku, po které se dalo jet maximálně padesátkou, ji nezajímala. Další šok ve mně vyvolalo ubytování. To, že jsem měla pokoj v dependanci, nevadilo, ale že příplatek za nadstandard znamená jednolůžkový pokoj bez sociálního zařízení a s rozvrzaným rozhlasem po drátě, mě naštvalo. „Uvítací paní“ suše oznámila, že když jsem přišla pozdě, můj objednaný pokoj už musela obsadit. Reputaci lázním nevylepšila ani kuchyně. Když jsem zdvořile požádala, zda bych nemohla dostat tmavé pečivo a jogurt, dostalo se mi následující odpovědi: „Nemáte nárok a stejně jste hubená.“

Situaci napravila kolegyně-servírka, která mě každé ráno posadila do jídelny pro dietáře. Na všechny procedury jsem chodila včas, ale ve chvíli, kdy už jsem se nazvedala ze židle, zachrastily zlaté řetězy a dolarový cizinec měl přednost. Nakonec jsem vždy rezignovala, četla si a čekala, až přijde řada na obyčejné „křížkaře“. Ale i ti chodili v pořadí podle toho, jak velký peníz skončil sestrám v kapse. Jen mi bylo líto oněch starých paní o berlích, které kvůli čekání většinou zmeškaly navazující proceduru a z mizerných důchodů si žádné všimné dovolit nemohly.

Ale abych si jen nestěžovala: ošetřující mladá lékařka byla velice milá. Zřejmě jsem ji naladila i prosbou, zda bych nemohla na rehabilitační tělocvik chodit denně, byť jsem měla předepsáno dvakrát týdně. Pacienti prý často žádají o opačné služby. Stejně příjemná byla i sestřička u koupelí a bahenních zábalů. Když měla službu, „protekčně“, nikoli za bakšišné, mi například udělala masáž nebo přidala perličkovou koupel navíc.

Volný čas se rovnal nudě
Procedury skončily někdy i ve dvě hodiny odpoledne, v sobotu byl k dispozici pouze plavecký bazén, v neděli nic. Sychravé únorové počasí k vycházkám nelákalo, jediné místní kino rovněž neskýtalo zábavu na každý večer a při přednášce místního písmáka o historii města jsem klimbala už po půl hodině. Posedávat u kávy po pár dnech omrzí a lázeňskou knihovnu jsem přečetla snad od Aristotela až po Zweiga.

Konečně výlet!
Autobus nás vyklopil v horách, mrazivý vzduch a šlapání do kopce rozproudil krev a všichni jsme se těšili, jak si v horské chatě dáme grog. Škrt přes přání, (alespoň mně), udělal protijedoucí řítící se nákladní automobil, kterému zřejmě nezabíraly brzdy na neposypané silnici. Skok do příkopu, pád na zledovatělý kopec odhrnutého sněhu, bolestivě naražená kostrč a naštípnutý loket. Tak skončil výlet i první a prozatím poslední pobyt v lázních. Babička, která po mém návratu domů spočítala fialové modřiny a poklepávala na sádru, pravila: „Až tě zase budou bolet záda, namažu tě kostivalovou mastí a dostaneš zábal z jitrocelových listů.“

Tak by tomu zřejmě bylo navždy, kdybych neposeděla s kamarádkou, která se právě vrátila z Františkových lázní.

Pošesté a určitě ne naposledy
Janku jsem podezírala, že si tyto půvabné lázně vybírá z prozaičtějších důvodů než je léčba bolavé páteře, ale když jsem místo vystresované, pobledlé, hrbatící se dámy viděla ženskou plnou života, začala jsem věřit v kouzlo lázeňského pobytu. Informace chrlila silou vodotrysku: „Byla jsem na komplexním léčebném pobytu v léčebném domě Pawlik-Isis. To je asi nejlepší dům pro ty, kteří milují vodu. Dům je totiž přímo spojen s úžasným Aquaforem, takže se tam dá jít v plavkách a županu z pokoje přímo do bazénu.

Pawlik by se ti líbil, v přízemí jídelny, bar, ordinace, takzvané suché procedury, jako jsou masáže nebo elektro, a spojovací minichodbičkou se dostaneš do Aqaufora nebo se jde do další podzemní chodby, kterou projdeš do Císařských lázní, kde se odbývají mokré procedury – podvodní masáže, koupele a slatina. Je to prý super! Komu se nechce ve špatném počasí ven, nemusí po celou dobu pobytu vystrčit nos z budovy. Ocení to zejména pacienti v zimních měsících, kteří nemusí rozpaření z procedury rovnou ven a nastydnout.“

Janka byla ubytovaná v Isisu v jednolůžkovém pokoji s lednicí, televizí, telefonem, vlastním sociálním zařízením. Všechno vkusně zařízeno a blýskalo se čistotou. Jediným rozdílem mezi dražším ubytováním v Pawliku a levnějším v Isissu, byl župan! V prvním je v ceně pokoje župan na celou dobu pobytu, do Isisu si musíš přivézt vlastní.

A co jídlo, rohlík a marmeláda, tavený sýr, jak si to pamatuju já? Nic takového. „Jídlo formou švédských stolů, ráno vše, na co si vzpomeneš, v poledne několik druhů salátů, polévka a výběr ze tří jídel. Každý si může dát, kolik chce, třeba všechna tři jídla, pokud je sní, samozřejmě moučníky, večer platí totéž a navíc ještě studené mísy,“ pochvalovala si Janka. Otesánci po takových hodokvasech by měli jet potom do dalších lázní, ale pro obézní – smějeme se.

Ovšem na druhou stranu, kdo chce jíst zdravě, má taky šanci, protože v nabídce jídel nechybí denně krůtí maso, králičí a ryby. Díky navíc pravidelnému pohybu se dá zhubnout během tří týdnů o tři až čtyři kilogramy.

Vysvědčení s vyznamenáním
Všichni pacienti, Češi, kteří byli v naprosté menšině, i Němci, kteří jasně vedli, jedli společně stejné jídlo, žádné oddělené jídelny, jako jsem před časem zažila já. „Co se týče procedur, taky jsem si nevšimla, že by existovaly nějaké rozdíly. Když to vezmu stručně: ubytování – uklid na jedničku s hvězdičkou, jídlo opět za jedna, procedury jednička, ošetřující lékařka jednička.

Jediné, co mi brnkalo na nervy, byly sestry v sesterně, tam máš fakt pocit, že jsi o dvacet až třicet let nazpátky, prostě protivné až arogantní dámy, stejné jako za socialistického zdravotnictví,“dodává kamarádka. A na důkaz toho, že vše se obešlo bez všimného, končí slovy: „Čestné skautské, nikomu jsem nedala ani korunu, ale nikdo mě neodbyl a nečekal, co ze mne kápne!“

Nikdy neříkej nikdy
Přiznám se, že Jančino nadšení mě nahlodalo. Určitě si nevymýšlela, protože jinak by tam nebyla už pošesté. Když jsem se poté na internetu dozvěděla, že mohu do Františkových lázní vyrazit na manažerský, antistresový program nebo wellness&beauty, začala jsem v diáři hledat volný týden. Aquaforum, perfektně vybavené fitness, golfové hřiště a cukrárna Tři lilie s patnácti druhy kávy, jsou dost velkým lákadlem. Zřejmě přehodnotím svůj negativní vztah k lázním a pojedu si odpočinout. A vůbec mi nebude vadit, že si musím vzít vlastní župan. Do těch hotelových se stejně vždycky vejdu třikrát.

Související články:

RELAXAČNÍ METODY

REKLAMA:
loading...

Komentáře