Nemůže se stát, že klient „zůstane někde v minulosti“ – např. někde v 15. století? Toto je často kladená otázka a někteří dokonce potenciální zájemce o regresní psychoterapii od ní zrazují právě s uváděním této okolnosti.

 

Na základě dlouhodobých zkušeností v této oblasti lze říci toto: Pokud se jedná o práci s „normálními“ jedinci, pak toto nebezpečí vůbec nehrozí. Je to asi stejné, jako kdyby někdo měl strach z hypnózy z toho důvodu, že by se obával, že zůstane trvale v hypnotickém stavu.

Jinak situace vypadá u lidí velice psychicky labilních, takových, o kterých bychom mohli říci, že jsou trvale jednou nohou na psychiatrii. U těchto lidí se nejedná o to, že by jim regresní psychoterapie mohla uškodit – naopak, s její pomocí by se mohli trvale svých potíží zbavit a zbavit se tím i své závislosti na lécích. Problém je tu v tom, že může být problémem pracovat s těmito lidmi ambulantně – zpracování jejich potíží bude pravděpodobně vyžadovat více než jedno sezení a nelze předem vyloučit, že se při práci může restimulovat z minulosti něco takovým způsobem, že se klientovy potíže dočasně zhorší, případně by se mohl dostat do stavu, vyžadujícího, aby byl dočasně, do ukončení terapie, hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrie. A tato možnost při ambulantní práci tu obvykle není.

Jestliže pak by psychoterapeut něco z klientovy minulosti při terapii restimuloval a klient se na základě toho dostal do nemocnice, bude mít pak tendenci terapeuta vinit ze svého stavu a vzhledem k zaostalosti našich nemocnic v tomto směru by ani nebylo možné dokončit regresní psychoterapii tak, jak by bylo žádoucí. Pro takové klienty by byla optimální možnost, kdyby byl k dispozici psychoterapeut znalý hlubinné abreaktivní psychoterapie, který by měl zároveň k dispozici možnost hospitalizovat svého klienta po dobu terapie na uzavřeném oddělení psychiatrie s tím, že po dobu terapie mu nebudou podávána žádná psychofarmaka

Andrej Dragomirecký