Při procházení rušných ulic velkých měst má člověk denodenně možnost potkávat tisíce lidí, kteří vypadají „sebevědomě“. Člověk, který tyto lidi nezaujatě pozoruje, musí nabýt pocitu, že tito lidé opravdu něco znamenají, jinak by přece z nich nešla tato nápadná energie jakési významnosti. Zkoumáme-li toto téma více do hloubky, poznáme, že existuje mnoho druhů sebevědomí. Sebevědomí fyzické, kterým oplývají lidé s krásným tělem, sebevědomí intelektuální, které můžeme často najít například u lékařů nebo právníků, sebevědomí materiální u bohatých nebo třeba sebevědomí společenské, které nám krásně dávají na obdiv mediální hvězdy. U všech těchto a jim podobných skupin je ale energie, kterou vyzařují tito lidé, pro ostatní (méně sebevědomé) téměř nepříjemná, znejisťující nebo nesympatická. Potká-li nesebevědomý člověk někoho z výše uvedených skupin lidí sebevědomých, má většinou tendenci se mu vyhnout a nechat mu prostor, protože se cítí oslaben a je mu lépe v nepřítomnosti takových osob. Potkají-li se dva velmi sebevědomí, dojde většinou záhy k energetickému střetu, jako když se setkají dva mladí psy stejné velikosti. Oba se hned cítí ohroženi jeden druhým a začnou obrazně cenit zuby a ukazovat peří v zoufalé snaze dokázat sami sobě i tomu druhému, kdo je na tom lépe. Takové sebevědomí vídáme dnes a denně a už jsme si na něj nějak zvykli.
Na sebevědomí jsou dvě velice zajímavé věci. Jedna je ta, že ať už je sebevědomí založené na opravdovém podkladu, to znamená daný jedinec má skutečně krásnou postavu, hodně peněz, oslňující vzdělání nebo postavení, anebo nemá vůbec žádný „reálný“ základ, navenek působí úplně stejně a skutečně lidé vyzařující tuto sebejistotu mají schopnost oslňovat druhé, jsou na určité úrovni přitažliví a sugestivní. I když se to zdá být jako taková malá nespravedlnost přírody, je to prostě tak. Každý má teoreticky na výběr být sebevědomý nebo nesebevědomý a oba tyto stavy přináší určité životní situace a působí na druhé svým specifickým způsobem. Další zajímavost na tomto druhu sebevědomí je ta, že většinou stačí málo a celé sebevědomí je v trapu. Vezměte boháči celé jeho jmění a ze zářivého suveréna se stane tichý smutný zhrzený chudák. Přidejte top modelce 50 kilo navíc a z hrdé vyzývavé krasavice je najednou udýchaná zapocená paní klopící oči k zemi, kdykoliv se na ní podívá někdo fyzicky krásný. Pošlete renomovaného, studenty obávaného profesora do daleké cizí země, kde ho nikdo nezná a jejíž jazyk neovládá, a rázem je z něj šedá postavička, která se musí krví a potem dřít, aby si vydělala na živobytí. A tak dál a tak dál. Měli všichni tito lidé reálné sebevědomí? Měli a neměli – dokud ho měli, bylo reálné, ale na čem ho postavili, bylo vrtkavé!
V tuhle chvíli se člověk dostává k další otázce. Není tedy nakonec lepší být „skromný“ a sebevědomí neřešit? Chtěl bych být sebevědomý jako někteří lidé, ale zaboha mě nenapadá, na čem bych svoje sebevědomí postavil? Nebo mě to i napadá, ale když vidím všude kolem ty sebevědomé, ztrácím chuť být jedním z nich. Taky se tak někdy cítíte? Někde uvnitř si přejete být sebevědomí, protože cítíte tu sílu, kterou byste vládli, kdybyste takoví byli, ale zároveň vás přejde chuť dřív než začnete, protože máte jednoduše sebevědomí asociované s něčím negativním, egostickým a arogantním. A přesto se někdy (i když bohužel málo) setkáme v životě s člověkem, který na první pohled nemá nic, co by ho společensky mohlo činit sebevědomým, a přesto z něho vyzařuje královská sebejistota, která je tak silná, že cítíme okamžitý respekt, ale zároveň nám není vůbec nepříjemná – naopak, skoro až paradoxně se v blízkosti takové osoby cítíme dobře, vůbec nemáme pocit ohrožení nebo méněcenosti, který máme u lidí z první skupiny, ale jako by nás energie takové osoby sama vyzývala najít svou vnitřní hodnotu a cítit se sebejistě. Je to energie inspirující, vyživující, povzbuzující, a přesto chladivá, uzdravující a zklidňující. Co je to za energii? Co je to za sebevědomí?
Podle mého názoru se dají lidé rozdělit na dvě strany, ovšem dvě strany jedné a té samé škály! Na jedné nejzazší straně jsou lidé s obrovským egem a obrovským sebevědomím (ať už je založené na čemkoliv). Tito lidé oplývají ohromnou sebejistotou založenou na pocitu, že oni jsou něco velkého, něco lepšího, něco významného. Na opačném konci této škály nebo přímky jsou lidé s extrémně nízkým sebevědomím, kteří mají pocit, že za nic nestojí, že jsou méně než druzí a že si od života nic nezaslouží. Žijí v nejistotě a strachu a raději se zdržují v ústranní a samotě, protože se cítí slabí a zranitelní. Není třeba mnoho inteligence k tomu, aby člověk pochopil, že je potřeba dostat se do absolutního středu této škály. Aby člověk mohl zdravě žít a duchovně se vyvíjet, musí se blížit ke středu! Je jedno, jakým tempem se k němu blíží, ale musí jít tím správným směrem. A zde je právě potřeba pro každého jednotlivce, aby si uvědomil, spadá-li více k jednomu nebo druhému extrému a na základě toho zvolil správně svůj směr ke středu. Všichni máme za sebou nesčetně vrození, vzletů a pádů, během nichž jsme zakusili sílu, moc a bohatství, ale i slabost, podřazenost a bídu. Naše sebevědomí se dost pravděpodobně v tom bezpočtu zkušeností vychylovalo jako kyvadlo zleva doprava a zprava doleva a tak se vychyluje až do dnes. Lidé, kteří v posledním životě (nebo životech) žili na dobré úrovni a bez větších zásahů osudu se rodí jako silné a sebevědomé děti a často jim hrozí právě to riziko, že podlehnou klamu sobecké společnosti a začnou zvyšovat své sebevědomí na úkor druhých. Jejich úkolem je nalézt opravdové lidské hodnoty, zkrotit své sebevědomí a využít ho kontrolovaným, konstruktivním způsobem. Naopak lidé, kteří skrze působení karmy prošli krutým utrpením a ponížením (kterému samozřejmě předcházelo nějaké velké prohřešení se proti životu), se rodí jako děti bojácné, vystrašené a nejisté. Ti pak musí vlastní silou opět nabýt ztracenou sebejistotu a uvědomit si, že zdravý duchovní člověk si musí věřit, jinak v sobě popírá ono božské. Samozřejmě se často člověk v některé oblasti svého života cítí tíhnout k jednomu konci škály (je si velmi jistý), zatímco v jiné oblastí tíhne k tomu druhému (nevěří si). Dokud je ale naše sebevědomí jako kyvadlo v pohybu, bude pořád kolísat a pokud jednou přejde na jednu stranu, bude zpátky vymrštěno na druhou. A tak se bude kývat a kývat a čím bude člověk duchovně probuzenější a vyvinutější, tím menší budou výkyvy, až jednou, při dosažení plného osvícení a sebeovládnutí se kyvadlo zastaví a člověkem bude procházet jen čisté božské sebevědomí.
A jaké je to čisté, duchovní sebevědomí? Myslím, že i spousta duchovně hledajících lidí má o něm značně zkreslené představy. Jak slovo samo o sobě napovídá, sebevědomý člověk si je vědom sám sebe. To znamená, že si je vědom svého těla, i svého ducha. Je si vědom své božské podstaty a dokonalosti a ví, že má právo být takový, jaký je. Je v harmonii se svou osobností, respektuje ji, a tak přirozeně respektuje i ostatní. Sám sebe nesnižuje, ani se nepovyšuje, proto nemá sebemenší potřebu tak konat u ostatních. Umí a je ochotný naslouchat, pomáhat i se obětovat. Pokud je ale třeba, neohroženě si stojí za svým přesvědčením, je připraven bojovat a vzdorovat. Neklaní se před falešnými autoritami, hrdě si stojí za svou pravdou a je ochoten za ni i zemřít. Miluje ostatní a je jim oporou, ale nikdy se nenechá využívat nebo ponižovat. Nikdy nejde proti svému přesvědčení jenom proto, aby vyhověl ostatním. Nezáleží mu na tom, je-li milován, a nebojí se být nenáviděn. Vždy jedná v nejhlubší harmonii se svými nejniternějšími pocity i za cenu toho, že ublíží svým bližním tím, že jim nevyhoví. Věří sám v sebe a ve svou intuici a nebojí se dělat chyby. Ví, že jakékoliv jeho rozhodnutí musí být vždy na prvním místě v souladu s ním, i kdyby mělo být v nesouladu s ostatními. Umí říkat ne a odmítat, stejně jako se umí překonat a pomoct tam, kde je to třeba. Ví, že v jeho nitru bydlí Bůh, a proto má-li mít neotřesitelnou víru v Boha, musí mít nejdřív neotřesitelnou víru v sám sebe.
Opravdové sebevědomí na sebe nepotřebuje poukazovat. Vychází z hlubiny lidského ducha a vyzařuje ven samovolně beze snahy. Nemá potřebu se poměřovat s ostatními a nebojí se jiných sebevědomí, protože všechna opravdová sebevědomí vycházejí z jednoho a toho samého zdroje, nemohou si tedy konkurovat nebo jít proti sobě. Opravdové sebevědomí je postaveno na nesmrtelném božském základu, a proto ho nelze zničit žádným vnějším vlivem. Opravdové sebevědomí je jako slunce, září jednoduše proto, že existuje. A pokud se setkají dva s takovým sebevědomím, jejich světlo se jen znásobí…
Autor: Jan Menděl
