Ptám se na to pořád dokola: „Proč mě přitahují nesprávní lidé?“ A odpověď je vlastně docela jednoduchá: Protože tu přitažlivost vytváří naše zraněné já.
Vím, že pojem „zraněné já“ může znít trochu přehnaně, dovolte mi jej proto vysvětlit. Všichni máme dvě já: „malé já“ (neboli zraněné já, ego) a„duchovní já“ (vyšší já, dospělé já neboli duši).
Zraněné já je tou naší částí, která se cítí neúplná. Pochybuje o našem významu a hodnotě, necítí se celá nebo se cítí určitým způsobem nedostatečná. Naše zraněné já je „malým já“, které se ptá, zda můžeme být skutečně milováni.
Máme však také duchovní já. To je naše vyšší já, naše duše. Je tou naší částí, která je napojena na lásku, pravdu, moudrost a vnitřní mír. Naše duchovní já ví a nepochybuje o tom, že jsme cenní a hodni lásky. V mnoha ohledech je protikladem ega.
V každém okamžiku naše reakce vycházejí z jednoho z těchto dvou já. Mnoho z nás bohužel většinu času vychází z ega. Věříme proto, že jsme určitým způsobem nedůležití a bezmocní a snažíme se tento nedostatek kompenzovat.
Ego hledá potvrzení a úplnost ve vnějším světě. Věří, že když dosáhne více (peněz, lepšího partnera, lepší práci, lepší dům, více dovolených a podobně), bude nakonec šťastnější.
Ve skutečnosti však nikdy štěstí nedojde. Rozhodně ne na dlouho. Protože už ze své podstaty se cítí neúplné. Když proto žijeme skrze perspektivu našeho ega, jsme předurčeni cítit se tak, jako by nám něco chybělo. Takto vnímaný život není příliš zábavný.
Ego začíná být velmi aktivní v romantickém vztahu, protože ten je zdrojem většiny zranění.
Všichni jsme se v minulých vztazích cítili zranění nebo zklamaní. Vzpomínky na tato zranění si s sebou přinášíme do dospělosti (někdy nevědomě). Pokud jsou v nás stále aktivní zranění z dětství, budeme přitahovat lidi, kteří budou zdůrazňovat stejný pocit. Pokud se například naše zranění soustředí kolem pocitu odmítnutí nebo přehlížení, je pravděpodobné, že se budeme podobně cítit i ve svém vztahu v dospělosti.
Naše podvědomí je naprogramováno tak, aby přitahovalo lidi, kteří aktivují naše zranění. Je to proto, abychom mohli růst.
To je ta nepříjemná část procesu růstu! Zkusme na to však nahlížet následovně: Přehráváme si svá zranění a tím je nakonec vyléčíme. Nelze vyléčit něco, co necítíme nebo nevidíme. Nemůžeme léčit věci, jichž si nejsme vědomi! Abychom mohli přerůst ten pocit nepohodlí, musí nejprve vyplout na povrch.
A jak jej přerosteme?
Tím, že se ztotožníme se svým vyšším já.
