Nejen ze zdravotních důvodů bývá bílý cukr nahrazován medem nebo sladidly. A co takhle jej zkusit nahradit sladce chutnající bylinkou stévií? Co si budeme namlouvat, naše chuťové pohárky chuť sladkého prostě milují. A co je sladké, to obsahuje sacharidy, které jsou pro naše tělo životně důležité. Bohužel ale jejich větší přísun organismu zrovna neprospívá.

Bílý nepřítel zvaný cukr

Pomineme-li fakt, že se při jeho časté konzumaci rychleji tvoří zubní kazy, pak nás nadměrný příjem cukrů ohrožuje také z jiného důvodu. Nevyužité sacharidy jsou totiž v organismu přeměněny na tuky, které si tělo uloží takzvaně „na horší časy“.

Tyto tuky se však neukládají pouze pod kůži, vyplňují se jimi také cévy, což vede k problémům srdce a celé oběhové soustavy. Jak tedy naše chuťové receptory obelstít, abychom touhu po sladkém uspokojili a přitom netrápili tělo nadměrným přísunem cukru?

Letmé představení sladké bylinky
Možností, jak v potravě nahradit bílý cukr, je několik. Sladit se dá medem, melasou, javorovým sirupem či náhradními syntetickými sladidly. V přírodě ale najdeme bylinku, která obsahuje přírodní látky až 300x sladší než obyčejný řepný cukr a které tedy mohou být jeho vhodnou náhradou.

Název rostlinky, o které mluvíme, je stévie sladká (Stevia rebaudiana) lidově řečeno sladká tráva. Z pohledu botanika se jedná o víceletou bylinku, která se podle taxonomie řadí k rostlinám rodu hvězdicovitých (Asteraceae). Její domovinou je jihoamerická Paraguay a Brazílie, odkud se přes Asii dostala až do Evropy. Roste do rozvětveného keříčku vysokého až 1 metr s jemnými bílými kvítky a drobnými lístky. A právě lístky stévie jsou nejbohatším zdrojem sladkého steviosidu a jemu podobných látek.

Steviosid pod lupou
Co je to vlastně za látky, že nám chutnají tak sladce? Po chemické stránce se jedná o přírodní diterpenoidní glykosidy a řadí se k nim například tzv. steviosid, rebaudisoid, dulcosid či steviolbiosid. Nejběžnější z nich, steviosid, je bílá krystalická látka, která bývá mnohnásobně sladší než nám všem tolik známá sacharóza. V porovnání s běžnými cukry má steviosid zanedbatelnou kalorickou hodnotu a tak jeho příjem nezvyšuje hladinu krevního cukru v těle. Díky této úžasné vlastnosti je využíván zejména diabetiky a při redukčních dietách.

V sušených listech stévie je steviosid zastoupen zhruba ze 3-10% suché hmotnosti. Poprvé byl komerčně připraven jako sladidlo v roce 1971 jednou japonskou společností a v některých koutech světa je pro slazení běžně používán dodnes (jihovýchodní Asie, jižní Amerika, Japonsko).

Při důkladnějším zkoumání steviosidu nebyl dosud v žádném z vědeckých výzkumů prokázán žádný negativní účinek na lidský organismus. Naopak bylo potvrzeno, že u lidí, kteří sladí stévií je mnohem menší výskyt obezity a je omezena tvorba zubního kazu. Díky tomu se stévie přidává také do žvýkaček, slazených nápojů a zubních past. Výjimkou není ani příprava ústních vod a kloktadel.

Nežádoucí královna přírodních sladidel
Bohužel však, přestože je sladká stévie v mnoha zemích komerčně pěstována a používána jako sladidlo nápojů a potravin, v evropské unii nebyla dosud jako potravinové aditivum uznána. Odpověď na otázku, proč se každoročně vynakládají miliony k výrobě náhradních umělých sladidel a nevyužívá se přirozených vlastností této bylinky je však prostá. Na vině je silná lobby ze stran výrobců cukru a sladidel, díky které se uznání steviosidu jako přírodního sladidla neustále odkládá.

Stévie sladká je však bylinkou, kterou si můžete sami pěstovat doma za oknem a nemusíte čekat na žádná svolení. Její pěstování není náročné, má ráda slunce a teplo a vyšší vlhkost vzduchu. Než se ale do pěstování pustíte, ochutnejte jí. Zkuste si sami doma osladit čaj lístky ze stévie, které seženete v například v obchodech se zdravou výživou. Jeho chuť bude sice specifická, někomu může zpočátku připadat i nahořklá, avšak za nějaký čas si vaše chuťové buňky na steviosid zvyknou a začnou jej vnímat vedle cukrem slazených poživatin jako lahodné zpestření. Za vyzkoušení to určitě stojí.

Autor: Mirka Bittová

REKLAMA:
loading...

Komentáře