– No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
– Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo…
– Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí – a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.
– No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
– Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
– No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
– Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
– Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom…
