„Seděl jsem pak ještě dlouho nahoře na kopci. Oheň vyhasl a všichni odešli spát. Příroda se v očekávání příchodu nejtemnější části noci zdála být klidná. Jen já se najednou cítil osamělý a zranitelný, a stvoření jakoby zkoumalo každou mou myšlenku.“
Ve dvacátých letech uplynulého století (1922) měl Apač jménem Tiše Kráčející Vlk (Stalking Wolf) čtyři varovné vize. Předpovídají destrukci a zánik lidstva, nevpustí-li do svého života „Spirit“ – ducha.
Pěstováním „duchovna“ v tomto smyslu ovšem není myšleno „chodit do kostela“, odříkávat modlitby či číst si Bibli, ale uvědomit si a uznat existenci věčné všemohoucí tvůrčí síly, která byla, je a bude za vším a ve všem živém i neživém. Síly neustále proudící Vesmírem, Zemí i námi; síly s níž lze splynout, ale nikdy ne bojovat. Spiritualita, oduševnělost, je pokorné pochopení, že tato síla nezávisí na nás, ale my na ní, neboť nejsme ničím víc než jen jednou z mnoha jejích součástí. Tato věčná a všemohoucí tvůrčí síla vždy byla, je a bude – i bez nás.
Tiše Kráčející Vlk (zde Grandfather) byl velmi moudrý muž. V době kdy měl své čtyři vize byl už dědem a měl za sebou řadu předpovědí, které se vždy vyplnily. Říkával, že není jen jedna budoucnost – vždy je tu řada možných budoucností. Která z nich se materializuje závisí na tom, jakou si člověk svým jednáním vybere. Stejný názor zastával i na následující čtyři vize: v případě, že se splní první dvě, stále ještě máme možnost odvrátit třetí a čtvrtou, probudíme-li se včas. Spatříme-li však třetí signál, nebudeme už mít žádnou šanci zvrátit ani změnit směr cesty, kterou jsme si sami vybrali.
Tehdy se mu zjevil alder („starší“, v originálu také „duch bojovníka“). Zprvu hovořil jazykem, jemuž Grandfather nerozuměl, ale po chvíli pochopil, že k němu promlouvá duch muže, který už nebyl z masa a kostí. Býval to jistě člověk, který kdysi šel duchovní cestou, možná šaman tohoto kmene. A pak náhle porozuměl všemu, co se mu alder pokouší říct.
Mluvil zlehka: „Vítej v tom, čemu jednou budou říkat ‚země hladovění`. Svět se na to všechno bude jednoho dne dívat se zděšením, a pak obviní z hladomoru počasí a Zemi. Toto ale bude první výstraha, která světu řekne, že člověk nemůže žít mimo zákon stvoření, ani bojovat
s přírodou. Pokud rozpozná, že příčinou tohoto hladomoru a nesmyslného strádání je on sám, pak pochopí důležitou lekci. Ale obávám se, že svět lidí neobviní sám sebe, ale že vinu svalí na přírodu. Civilizace nebude chtít vědět nic o tom, že vytvořila toto místo smrti tím, že donutila tyto národy mít velké rodiny. Vždy když byly přirozené zákony země porušeny, lidé hladověli. Stejně tak příroda umoří v zimě hladem jeleny, když je jich příliš mnoho aby je země unesla.“
Alder pokračoval: „Tito lidé měli být ponecháni sami sobě, své kultuře. Kdysi věděli jak žít se Zemí a svůj majetek měřili štěstím, láskou a pokojem. Ale to všechno jim bylo odňato, protože svět v nich viděl jen jakousi primitivní společnost.A pak jim tento svět ukázal jak hospodařit a žít méně primitivním způsobem. Byl to tento svět, který jim vnutil život mimo zákony stvoření a v důsledku toho je jim teď souzeno zemřít.“
Stařec pomalu odcházel, zpět k smrti a zoufalství. Náhle se otočil a dodal: „Toto bude první znamení. Budou i jiná, před tímto i po tomto hladovění, ale žádné z nich nezíská takovou pozornost světa a nebude mít takový dopad jako toto. Děti Země pochopí poučení skryté v této bolesti a smrti, ale svět, který za ní uvidí jen sucho a hladomor, bude vinit přírodu místo toho aby obvinil sám sebe.“
První znamení
Ve světě v němž se ocitl mu nic nepřipadalo známé. Bylo to suché místo se sporou vegetací. V dálce uviděl vesnici, nicméně obydlí nesestávala z přirozených přírodních materiálů; byly tam jen plátěné stany. Jak přicházel blíž k vesnici, přemáhal ho pach smrti, až na něj šla nevolnost. Slyšel pláč dětí, sténání starších lidí, zvuky dávení a zoufalství. Hromady mrtvol ležící v otevřených jamách čekaly na pohřbení. Měli pokřivené tváře a jejich vyzáblá, skeletům podobná těla, vypovídala o smrti hladem. Děti, dospělí i staří, všichni vypadali stejně a jejich dřív tmavohnědá pleť byla popelavá.
Poté zmizel a Grandfather viděl, že se zase ocitl zpátky u vchodu do Věčné jeskyně.
[Poznámka T.B.: Šlo o velký africký hladomor, kvůli němuž Bob Geldof vyvinul úsilí ústící v akci Live Aid – „We are the World“.]
Grandfather ulehl na zem a přemýšlel čeho byl svědkem. Věděl že to byla vize možné budoucnosti, a že mu ji duch válečníka přinesl proto, aby ho poučil, co se může stát. Věděl i to, že po celé Zemi jsou místa, kde lidé umírají hlady, ale proč byla tato smrt hladem tak odlišná, o tolik důležitější než všechny ostatní, dokonce ještě významnější než současné hladovění?
Pak si vzpomněl, že ten kmenový starší (alder) řekl, že to celý svět sice vnímal, avšak nevzal si z toho, co se mu smrt a krajní nedostatek pokoušejí sdělit, žádné ponaučení. Děti umíraly zbytečně.
Grandfather vyhlédl přes neplodnou zemi obklopující okolí Věčné jeskyně a pokoušel se zcela vrátit do své přítomnosti.
Říkal nám, že nebylo snadné rozpoznat rozdíl mezi probuzením do reality a světem přízraků, ale nakonec cítil, že je zpět ve svém čase a na stejném místě. Řekl mi, že Věčná jeskyně byla vždy místem, kde přicházely vize možných, pravděpodobných budoucností. Pro toho, kdo je hledal, nebylo zvláštností mít je už v jejím ústí, nejen uvnitř.
Ve stavu fyzického a emočního vyčerpání upadl Grandfather do hlubokého spánku, ale ve spánku se mu duch zjevil znovu, se zbytkem výkladu a ukončením prvního znamení. Ve snu duch promluvil: „Prvním varováním v průběhu let nedostatku bude lidstvo sužující nákaza, choroba, která bude vymetat země a terorizovat lid. Bílé pláště [lékaři / vědci] nebudou mít pro lidi žádnou odpověď, a velký pokřik povstane na celé Zemi. Tuto chorobu vyvolají opice a rozšíří ji drogy a sex. Bude lidi zabíjet zevnitř, tak, že udělá z běžných onemocnění vražedné choroby. Lidstvo si ji přivodí jako důsledek svého způsobu života, uctíváním sexu a drog a životem vzdáleným přírodě. Toto je také součástí prvního znamení, ale člověk opět nebude věnovat pozornost ani této výstraze a bude pokračovat v uctívání klamných bohů sexu a nevědomého ducha drog.“ [Poznámka T.B.: Toto je pravděpodobně narážka na AIDS.]
Duch pokračoval: „Drogy vyvolají boje ve městech a společnost nakonec povstane proti nim i proti vražedné nákaze. Ale toto snažení národů nepovede správným směrem; budou jen mlátit kolem sebe, spíš pro efekt než proti příčině. Žádný národ v tomto boji nikdy nezvítězí, až do doby, kdy společnost změní své hodnoty a zastaví cizelování božstva sexu a drog. Pak, v letech prvního znamení, může lidstvo změnit běh pravděpodobné budoucnosti. Poté může pochopit a vzít si větší poučení z hladomoru a nemocí. Pak ještě může doufat. Ale jakmile se objeví druhé znamení záhuby, Země už nemůže být léčena na fyzické úrovni. Běh pravděpodobné budoucnosti lidstva pak může změnit už jen duchovní léčba.“
S tím ho duch nechal upadnout do hlubokého a bezesného spánku, aby si odpočinul než ho rozruší další vidění.
Druhé znamení
Když se Grandfather probudil ve vstupu do jeskyně, byla vzpomínka na ducha válečníka v jeho mysli ještě živá a jeho slova se stala součástí jeho duše.
Když pohlédl do krajiny, všechno bylo změněno. Byla ještě sušší; nebylo tam žádné rostlinstvo a zvířata hynula. Ze země stoupal silný pach smrti, všude byl hustý, dusivý prach a panovalo nesnesitelné vedro. Když vzhlédl vzhůru k nebi, slunce se zdálo být větší a intenzivnější, nebylo vidět žádné ptáky ani oblaka a hustý vzduch stál bez pohnutí. Pak se obloha jakoby vzedmula a začaly se v ní objevovat obrovské díry. Trhaly se s dunivým, burácením až se Země, skály a půda otřásaly.
Slupka oblohy vypadala jako rozdrásaná řadou otevřených ran. Těmito zraněními prosakovala tekutina připomínající mokvání infekce, velké moře plovoucích odpadků, oleje a leklých ryb. Když pohlédl jedním ze zranění na druhou stranu, uviděl tam plout těla delfínů, doprovázených hroznou sopečnou činností, zemětřesením, záplavami a zuřivými bouřemi po celé Zemi.
Pevně přilnul k třesoucí se zemi, odvrátil oči od oblohy a najednou uviděl, že všude kolem něj byla katastrofa. Hromady odpadků sahající až do nebe, lesy byly vykácené nebo hynuly, obrysy pobřeží pokryla voda a burácení bouře nabývalo na mohutnosti. S každým okamžikem se země otřásala silněji a zdálo se mu, že ho nakonec roztrhá a spolkne.
Náhle se země přestala třást a nebe se vyjasnilo. Z prašného vzduchu se vynořil duch válečníka a došel téměř až k němu. Když mu Grandfather pohlédl do tváře, uviděl, že mu očí kanou velké slzy a každá ta slza padla na zem ze zasyčením.
Duch na něj dlouho mlčky díval a na-konec řekl: „Díry v obloze.“ Grandfather chvíli přemýšlel a pak se nevěřícně zeptal: „Díry v obloze?“
A duch odpověděl: „Budou druhým znamením signalizujícím brzký zánik lidstva. Díry na obloze a všechno co jsi viděl se může stát skutečností. Zde, na začátku druhého znamení, už lidstvo nemůže vyléčit Zemi žádnou fyzickou činností. Lidé musí věnovat pozornost této výstraze a tvrději pracovat na tom aby změnili možnou budoucnost. Ale člověk nesmí pracovat jen fyzicky, musí také pracovat duchem, modlitbou, protože pak už může jen doufat, že Spirit vyléčí Zemi i jeho samotného.“
Následovala dlouhá přestávka, když Grandfather přemýšlel o nemožnosti děr v obloze. Jistě Grandfather věděl, že tam mohou být spirituální díry, ale otvory, jichž by si mohlo povšimnout celé pozemské společenství – to mu připadalo nepravděpodobné.
Duch přistoupil blíž a znovu, téměř šeptem opakoval:
„Ty díry budou přímým důsledkem lidského způsobu života, jeho cestování i prohřešků jeho předků. Tyto díry, které jsou druhým znamením, znamenají smrt jejich vnoučat a jsou dědictvím života odcizeného přírodě. Doba jejich objevení se bude vyznačovat velkým přerodem ve smýšlení lidstva. Člověk bude postaven před volbu: může pokračovat v cestě ničení, nebo se vrátit zpět k filozofii Země a prostšímu životu. Zde se budete muset rozhodnout, jinak bude lidstvo ztraceno.“Duch se beze slova otočil a odešel zpět do mračna prachu.
Třetí znamení
Grandfather strávil u vchodu do jeskyně další čtyři dny, a po celou tu dobu ho nikdo neoslovil, ani Země ne. Říkal, že to pro něj byl čas velkého zármutku a osamění, v němž musel strávit všechno, co se přihodilo.
Věděl, že se tyto vize neuskuteční za jeho života, ale také to, že musí být předány dál lidem budoucnosti s toutéž naléhavostí a silou, s níž byly doručeny jemu. Ale nevěděl jak někomu vyložit tak nepravděpodobné události. Jistě, starší a šamani kmenů by porozuměli, ale ne společnost a jistě ne nikdo z těch, kteří dávno odtrženi od Země i duchovního života už ani netuší, co je Spirit.
Nehybně seděl plné čtyři dny, jako by ho vytesali z kamene. Srdce mu tížilo těžké břemeno, které nyní nesl. A koncem čtvrtého dne se dostavila třetí vize.
Díval se do krajiny směrem k zapadajícímu slunci, když tu se obloha zčistajasna jakoby změnila v kapalinu, která vzápětí zrudla jako krev. Kam do-hlédl vypadala jako pevná rudá hmota.
Žádné střídání stínů, žádný vzorek či světlo – nic.
Celá scéna zdánlivě stále ještě narůstala, jakoby čekala na jakýsi neviditelný příkaz. Čas, místo a osud, vše se pod touto krvavou oblohou zdálo být zanedbatelné. Zíral na ni dlouho, s bázní a hrůzou. Ta rudá obloha se nepodobala ničemu, co kdy při západu nebo východu slunce spatřil. Ta barva byla dílem člověka, ne přírody, a šířila odporný zápach. Zdálo se, jakoby spalovala Zemi kdekoli se jí dotkla.
Když západ slunce přešel v noc, zářily jasně červené hvězdy. Ta barva nikdy neopouštěla oblohu a odevšad bylo slyšet výkřiky hrůzy a bolesti.
A opět se projevil duch bojovníka, ale tentokrát jen jako hlas přicházející z oblohy. A ten hlas třásl krajinou jako když bije hrom: „Toto pak je třetí znamení, noc krvácejících hvězd. Uvidí ho všichni na celém světě, nebe ve všech zemích zrudne krví a zůstane tak ve dne v noci. Po tomto znamení už není třetí šance pro lidstvo, neexistuje ani budoucnost ani žádná naděje. Způsob jakým žil člověk na Zemi skončí. Z tohoto bodu už není návratu, ani fyzicky ani duchem. Stane se tak, pokud věci nebudou změněny po druhém znamení, kdy člověk už bude jistě sám vědět, že zničení Země je nablízku. Pak se děti Země musí utéct na divoká místa a tam se skrýt. Protože až obloha vypustí svůj oheň, už ne-bude bezpečného místa na světě pro člověka.“
Grandfather ještě seděl šokován hrůzou, když tu hlas pokračoval: „Od okamžiku kdy budou hvězdy krvácet, zbudou do čtvrtého a finálního znamení čtyři sezóny klidu [to znamená jeden rok]. V těchto čtyřech sezónách musí děti Země uprchnout hluboko do divokých míst, a nalézt tam nový domov blízký Zemi a Stvořiteli. Jen děti Země přežijí. Musí však žít filozofií Země a nikdy se nevracet k lidskému uvažování. Fyzické přežití nepostačí, děti Země musí také žít blízko u ducha. Říkám vám, neváhejte! Až se toto třetí znamení manifestuje ve hvězdách máte jen čtyři roční sezóny k úniku.“
Grandfather říkal, že hlas a rudá obloha prodlévala týden, a pak vše zmizelo tak rychle, jak přišlo.
Čtvrté znamení
Nepamatoval si už kolik dnů strávil v ústí jeskyně a ani ho to nezajimalo; přijal vize za nimiž sem přišel.
Stalo se to poslední noc ve Věčné jeskyni. Grandfather měl čtvrtou vizi, tentokrát podle hlasu nesenou dítětem.
A to dítě řeklo:
„Čtvrté a finální znamení se objeví během dalších deseti zim [to je deseti let] počínaje nocí, v níž krvácely hvězdy. Tentokrát se Země bude hojit sama a lidstvo zahyne. Po celých těchto deset let musí děti Země zůstat skryté na divokých místech, nedělat žádné stálé tábory, stále putovat a vyvarovat se kontaktu s posledními zbývajícími vojenskými silami lidstva. Musí být neviditelní jako staří zvědové a potírat ty, kteří se budou chtít vrátit zpět na ničivou stezku člověka. Zvědavost by mohla zabít mnohé.“
Nastalo dlouhé mlčení. Pak Grandfather oslovil dětského ducha a zeptal se: „Co se stane se světem člověka?“
Po dlouhém mlčení nakonec dítě promluvilo znovu:
„Po celém světě bude hladomor, jaký si člověk vůbec nedokáže představit. Vody budou závadné, mnoho jedů, lidských prohřešků, bude ve velkém množství ve vodách, půdě, jezerech a řekách.
Úrody budou velmi chabé, domácí zvířata pojdou a nákazy zabijí masy lidí. Vnoučata budou krmena zbytky nebožtíků a všude kolem bude křik bolesti a muk. Bandy toulavých lidí budou lovit a zabíjet jiné lidi pro jídlo.
Voda bude provždy jen vzácností, vzácnější s každým uplynulým rokem. Země, voda, nebe – všechno bude otrávené a člověk bude žít v nepřízni Stvořitele.
Zpočátku se lidé budou skrývat ve městech, ale tam budou jen umírat. Pár se bude snažit uprchnout do divočiny, ale ta je zničí; měli to udělat už dávno, když ještě byla možnost výběru. Lidstvo bude zničeno a jeho města v ruinách, protože vnoučata budou muset zaplatit za prohřešky předků.“
Grandfather se zeptal: „A opravdu tu pak už není žádná naděje?“ A dítě řeklo:
„Doufat lze jen v čas prvního a druhého znamení. Po třetím znamení, po krvácející noci, už pro lidstvo není žádná další naděje, jen děti Země tu zbudou.
Lidstvu budou poskytnuta varování; bude-li je ignorovat, už nemůže být žádná naděje, jen děti Země budou očistěny od rakovin lidstva a pustošivého lidského myšlení. Budou to děti Země jenž vnesou novou naději do nové společnosti, žijící blíž k Zemi a duchu.“
Pak vše utichlo, krajina se vyčistila a byla zase jako dřív. Vize Grandfathera opustily. Říkal, že pak otřesen putoval celou další sezónu. Pokoušel se pochopit vše, co mu bylo sděleno; pokoušel se pochopit proč byl vybrán právě on.
Grandfather nám ten příběh vylíčil velmi detailně během noci, jíž říkám Noc čtyř věšteb. Nemyslím, že by tenkrát cokoli vynechal. Jeho pohnutí a zanícení bylo takové, jakoby to ve skutečnosti všechno znovu prožil pro nás. Tak se síla jeho vize stála součástí našeho ducha, naší hnací silou a významnou částí naší bázně.
Seděl jsem ještě dlouho nahoře na kopci. Oheň vyhasl a všichni odešli spát … a stvoření jakoby zkoumalo každou mou myšlenku.
Tom Brown junior se od Tiše Kráčejícího Vlka, který byl skutečným dědečkem jeho tehdejšího nejlepšího přítele, extenzivně učil dvacet let. Při prvním setkání mu bylo teprve sedm.
Text zachycující čtyři předpovědi o budoucnosti lidstva z Tomovy knihy „The Quest“ („Hledání“) vybral a přeložil -gewo-
