Genetické příčiny neboli dědičně získané předpoklady pro onemocnění schizofrenií zkoumali vědci srovnáváním výskytu této nemoci v rodinách, kde někdo z příbuzných je schizofrenik. Při výzkumu dědičnosti, ať jde o schizofrenii či třeba inteligenci, je velmi důležité srovnávání jednovaječných dvojčat, která mají shodnou genetickou výbavu.. Pokud jedno z dvojčat je schizofrenik, onemocní druhé dvojče touto nemocí s pravděpodobností méně než 50% – jinak řečeno, více než poloviční podíl na vznik nemoci je jiný než genetický.
Dnes nemluvíme o tom, že schizofrenie je dědičná, ale že můžeme zdědit určité dispozice, které pak mohou spolu s nepříznivým psychickým vývojem a větší dlouhodobou zátěží nemoc spustit. Jaké dispozice vlastně můžeme zdědit? I zde se výzkumy ubírají více směry – někteří se zaměřují na vrozené abnormality ve struktuře mozku, jiní zkoumají abnormální chemické pochody v mozku. Tento výzkum je nutný pro vývoj moderních účinných léků, které změněné chemické pochody upravují do normálu.
Psychologických teorií vzniku schizofrenie je více, společné snad mají to, že nehledají jednu konkrétní příčinu, nějakou událost či zážitek, ale všímají si spíše dlouhodobého působení patologických vztahů v rodině – a to především v prvních letech života dítěte.
Jedna velmi slavná teorie vzniku schizofrenie pochází z university v Palo Altu ve Spojených státech a zaměřuje se na dlouhodobé působení patologické komunikace v rodině nemocného, především na komunikaci matky s později nemocným dítětem. Jde o teorii "dvojné vazby". Do dvojné vazby se dostáváme tehdy, když nám někdo velmi blízký něco důležitého velmi nejednoznačně sděluje a my na to pro tuto nejednoznačnost neumíme správně reagovat. Nejednoznačnost nastane například tehdy, když slova odporují výrazu tváře, tónu řeči, gestům a podobně. Také si mohou samotná slova protiřečit. Dostáváme se tak do paradoxní situace, ve které se neorientujeme, nevíme, co s ní.
Například když matka své malé dítě za něco chválí a zároveň se tváří z nějakého důvodu vůči němu ve stejnou chvíli odmítavě, je toto sdělení pro dítě nesrozumitelné a ono neví, jestli má mít radost z pochvaly či úzkost z odmítnutí. Paradoxů v životě zažíváme mnoho a nejsme přitom nemocní, tak proč takové situace spojovat se schizofrenií? Zastánci teorie dvojné vazby se domnívají, že vystavuje-li matka své dítě často paradoxním situacím (dvojným vazbám), je to pro dítě velmi traumatizující a jeho obranou je, že sdělením své matky (pak i celého světa) přestává chtít rozumět. Uzavírá se do svého světa s vlastními pravidly a ostatní nerozumí jemu a on jim.
Přestože se takové způsoby komunikace v rodinách schizofreniků vyskytují, není to tak vždy a naopak – zdaleka ne vždy onemocní dítě vystavované dvojným vazbám své matky (či otce) schizofrenií. Dnes se má obecně za to, že necítí-li dítě ve vztazích se svými nebližšími jistotu a oporu, je jeho psychický vývoj narušený a podílí se podstatnou měrou na vzniku duševních onemocnění, jako je i schizofrenie.
Jak se dnes schizofrenie léčí? Bylo by lépe se ptát, co pomáhá schizofrenikovi k uzdravení :
- Po celou dobu léčby a především v akutní fázi onemocnění jsou to léky. Ty pomáhají nemocnému znovu nalézat ztracenou rovnováhu, působí na poruchy myšlení i vnímání (bludy a halucinace), pomáhají nemocnému cítit se lépe. Spousta lidí má k lékům nedůvěru, ale bez nich se v léčbě schizofrenie prostě neobejdeme.
- Psychoterapie – nejprve spíše podpůrná, pomáhající znovunavázat nebo udržet nemocnému kontakt se světem. Později, když ustoupí příznaky schizofrenie, je psychoterapie velmi důležitá pro řešení problémů, které nemocného zatěžují a mohly by později znovu zhoršit jeho psychický stav. Také je důležitá nácviková terapie, která nemocného učí dovednostem, díky kterým bude pak moci lépe zvládat každodenní situace mezi lidmi. Psychoterapie by měla vlastně nemocného naučit poznávat své silné stránky i slabiny a naučit ho s nimi žít tak, aby mohl předcházet dalším útokům této nemoci.
- Podpora blízkých – říká se, že v kulturách, kde drží rodiny mnohem více pospolu, má schizofrenie lepší prognózu na uzdravení. I když je schizofrenie velmi těžká nejen pro samotného nemocného, ale pro celou jeho rodinu, je velmi důležité, aby se s touto situací vyrovnali všichni tak, aby nedošlo ke ztrátě vztahů nemocného v rodině.
O duševní nemoci, kterou nazýváme schizofrenie, bylo napsáno mnoho knih, přesto nemůžeme říci, že jí rozumíme. Jak medicína, tak psychologie ušli za posledních sto let v této oblasti velký kus cesty, ale jak velký kus cesty máme ještě před sebou, abychom mohli klidně říct "rozumíme tomu", to si netroufám odhadnout.
