Cítíme se vydáni na milost a nemilost běhu života, odevzdáváme se osudu a litujeme sami sebe, jakou máme smůlu. Jsme oběti, které se utápí v problémech a depresích. Ale zamysleme se nad sebou, jakou měrou se sami podílíme na této situaci! Vážíme si sami sebe? Neustupujeme ostatním a nenecháváme je překročit naše vlastní hranice jen proto, abychom jim vyhověli a neztratili tak jejich přízeň? Tak moc se obáváme samoty a toužíme po lásce, přátelství a dokonalosti, že někdy nedobrovolně potlačujeme své vlastní Já, svou svobodu.

I to je jedna z cest, která vede k pocitům sebelítosti. Najednou si připadáme nějak prázdní, bez energie, bez naděje. Je to tím, že někde uvnitř nás probíhá boj mezi tím, co intuitivně cítíme a tím, jak jsme nuceni se chovat. Potlačujeme vnitřní NE, které se v nás ozývá a říkám nám DOST! Ustoupíme-li jednou, budeme ustupovat stále a budeme mít čím dál, tím menší šanci prosadit svůj názor.

“Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán” říká jedno přísloví. Jeho smysl spočívá v tom, že i když si myslíme, že ostatním svým chováním prokazujeme dobro a oni vědí, že je nikdy neodmítneme, tak děláme tu největší chybu jak v našem , tak v jejich životech. Každý je jedinečná lidská bytost se svými chybami a právě z nich se celý život učí. Budeme-li dítěti celý život říkat, co smí a nesmí, vodit ho za ručičku, vše za něho dělat a ono si neudělá zkušenosti ze svých vlastních chyb, stane se na nás závislé a v dospělosti nejspíše bude mít problémy s uplatněním v životě, se vztahy a s tím postavit se sám na vlastní nohy a nést za sebe odpovědnost.

Komentáře