Někdy tě ale potká sen zdánlivě nesouvisející s ničím co jsi kdy prožil. Sen ve kterém jsi ochoten odpřísáhnout že je skutečný, i když jej v bdělém stavu následně popřeš. I mě takové sny někdy navštěvují. Jeden takový ti budu vyprávět. Ještě předtím bych rád zmínil svůj vřelý vztah k přírodě, k jejím zdánlivě obyčejným krásám, k jejím tajemstvím.

Měl jsem za sebou bezmála čtyři hodiny sladkého spánku když jsem náhle téměř procitl se silnou touhou po kontaktu s přírodní bytostí. Jistě znáš ten pocit kdy se ve snu ujišťuješ že teď nespíš, že zrovna tohle se opravdu děje, že se ti to nezdá…

Jsem na procházce v lese. Jdu po cestě a vdechuji příjemně vlhký vzduch prosycený vůní jehličí a pryskyřice. V dálce jsem zahlédl kamenný kříž. Pomalu se k němu blížím. Nemá obvyklou šedou barvu kamene, citlivá ruka neznámého umělce jej vyvedla v pestrých barvách. Nepůsobí ani trochu kýčovitě, naopak, mám pocit že ani nemůže vypadat jinak. V téhle úpravě dokonale ladí s okolní přírodou. Mlčky před ním stojím jako před obrazem renesančního umělce a nechávám na sebe působit jeho kouzlo. Náhle mi připadá jakoby ožil. Oddělila se od něho ženská bytost! Vypadá trochu jako soška z pomníků. Má roucho zabarvené stejně jako kříž. Na hlavě sotva zřetelnou zlatou korunku. Je krásná. Zavřu oči a čekám že zase zmizí, ale ona tu stále je! Rád bych aby mne doprovázela ale cítím že je ke kříži připoutaná neviditelným poutem. Uplynulo několik dlouhých okamžiků než znovu splynula s křížem. Stál jsem chvíli na místě v naději že se znovu objeví. Nic. Je čas pokračovat v cestě.

Zanedlouho potkávám opět ženskou bytost. Už nejsem tak překvapen. Tahle je nějak spojena s vodou. Nevím sice jak jsem na to přišel ale vnímám ji tak. Ta žena, zdráhám se ji sice nazvat ženou, protože je nepozemsky přitažlivá, mi dělá průvodkyni. Nevím kolik jsme toho spolu ušli, stále mi cosi zajímavého vypráví. Po probuzení jsem si z toho bohužel nepamatoval nic.

Ocitli jsme se v krajině která vypadá tak cize a přitom tak přirozeně. Zanedlouho míjíme malinkatý rybníček. Má společnice do něho vešla a ztratila se v něm. A i když je voda v tůňce průzračná, nikde ji nevidím. Zdá se že se v něm rozpustila. Tělem mi proběhl nepříjemný pocit. Jsem zcela sám v úplně neznámé krajině. Cesta na které jsem stál náhle ztratila směr, nevím kde je dopředu a kde zpátky. Chvíli bezradně stojím a snažím se vysledovat nějaký opěrný bod pro mé vědomí. Marně. Zcela nečekaně se odněkud ozval konejšivý ženský hlas: „Strč do vody klíč…“ Nejdřív nechápu, rozhlížím se ale nikoho nevidím. Pomalu v kapse nahmatám klíček od auta. Sotva jeho kovový hrot propíchl hladinu, ozvalo se hlasité třesknutí a má ztracená průvodkyně vylétla z vody.

Dál už se na nic nepamatuji. Probudil jsem se s pocitem že vše dobře dopadlo. Tak zase někdy nashledanou, vílo, křičela ještě má mysl v polospánku.

Celý den po tomhle zvláštním snu jsem měl nepopsatelně vřelý vztah k přírodě. Při pohledu na jakoukoli rostlinu jsem cítil že ona a já jsme jedno. Jako struny jednoho a téhož nástroje jehož hudba je nejkrásnějším hlasem přírody i vesmíru.

REKLAMA:
loading...

Komentáře