Deprese

Tím, že všichni členové skupiny hovoří o „strachu“, každý z trochu jiného úhlu, každý s jiným tělesným prožíváním, provedeme jakousi analýzu strachu, zkonkrétňujeme svoje strachy, začínáme se jich dotýkat. Můžeme pak namalovat každý svůj konkrétní strach. Dát mu podobu, formu, obsah, barvy, strukturu, formát. To, co ve slovech a prožitcích zůstalo neviděno, je najednou konkrétní, zhmotněné. Můžeme strach vidět, popsat, můžeme s ním zacházet. Můžeme zkoumat, co všechno je v něm obsaženo.
Obrázek „Strach“ je důležitým obrázkem. Můžeme jeho prostřednictvím snáze pracovat se „strachem ze strachu“, a potom i s jeho všemi možnými formami a projevy, které se budou objevovat i na dalších malbách.

Dita vytvořila obrázek „Strach“ jako krabičku a na ni přilepila z papíru vystřiženou květinu. Krabička vypadala jako opravdu velmi roztomilý dárek, což nějak absurdně kontrastovalo se zadaným tématem. V závěrečném kolečku Dita řekla, že mít strach je hloupost, že ona žádný strach nemá, není potřeba se ničeho bát, a že by ráda svůj výtvor dala někomu ze skupiny, aby ho potěšila. Vybrala si Martu, která měla obrázek „Strach“ namalovaný na papíře velkého formátu a vypravovala o svém strachu za samoty. Marta zareagovala slovy, že Ditin strach nechce, že jí stačí ten její. Dita se divila, proč Marta krabičku nechce. Nemohla pochopit, že namalovala strach v „dárkovém balení“ a to, že říká, že strach nemá, by mohlo znamenat, že ho ještě nerozbalila.

Slyšela jsem názory ostatních, a tak jsem si uvědomila, že můj zaběhnutý pohled je skutečně jednostranný a že lze na věc pohlížet i z úplně jiného úhlu. Nejilustrativnější to bylo u strachu. Já ho viděla jen negativně jako něco, co je v životě nepříjemné, a jiní v něm dokázali vidět pomocníka, ochránce, který říká: „Bacha, bacha.“ Tak to mě velice zaujalo.
(Kristýna, duben 1998)

Stejně velkým zážitkem jako setkání se smrtí pro mě bylo setkání se strachem. Pracovat na strachu pro mě bylo něco naprosto automatického a instinktivního. Dodnes nevím, proč jsem strach ztvárnila tak, jak jsem ho ztvárnila, ale musela jsem si připustit, že ho mám hluboce v sobě a že se stal mou přirozenou součástí, se kterou žiji každý den, aniž bych si to uvědomovala.
(Eva, listopad 1997)

Když jsem uviděla ten chuchvalec na papíře, říkala jsem si, tohle je můj strach? To je to, co mě vždycky znehybní a brání, abych někam šla, když vím, že bych měla? Když vím, že bych měla něco říct, ale neřeknu? Když vím, že bych měla něco udělat, ale neudělám? A tak se v tom zmateně motám a nevím kudy kam. To mi dělá ten chuchvalec. Ale proč? Co je za tím? Co je ten strach? A z čeho mám strach? Co by se mohlo stát? Hodně mě oslovilo kolečko, když jsme vlastně došli k tomu, že strach je jenom reakcí na minulou, nějakou dávnou zkušenost, že to je vlastně svým způsobem neaktuální. Protože pokud mám strach z toho, co se stalo teď, strachem z minula, tak to bych už nikdy nemohla sáhnout na kamna, když jsem se jednou o ně spálila. Spíš se podívám, jestli jsou ta kamna rozžhavená, než na ně sáhnu… Jak to říkala Jolana – místo abych se radovala, že se mám teď dobře, mám strach, že se to zkazí a budu se mít zase špatně. Tak si tu radost teď vlastně sama strachem kazím.
(Ivana, srpen 2000

Z knihy: Obrazy z nevědomí
Autor: Kamila Ženatá
Nakladatelství Portál
Možno zakoupit na www.studovna.cz

Komentáře