Řidič vozidla, které v té době právě jelo proti ní, se ještě stačil v posledním okamžiku vyhnout. Ona sama ztratila z úleku kontrolu nad řízením a těsně vedle stromu vyjela ze silnice na louku. Naštěstí se jí ani dítěti nic vážného nestalo, jen si prožila okamžik hrůzy.
Od té doby však paní Marie odmítala automobil řídit. Teprve po několika letech se manželovi podařilo svoji ženu přesvědčit, aby znovu sedla za volant. Následovaly dvě frustrující cvičné jízdy, při kterých jí udílel netrpělivě a nervózním tónem rady ze sedadla spolujezdce.
Po této negativní zkušenosti se paní Marie svěřila s problémem psychologovi. Ten ji pozvolna zbavoval strachu tím, že o něm hovořil a doprovázel ji na krátké jízdy automobilem. Pomalu si zvykala na silniční provoz, odvažovala se v doprovodu ke stále delším jízdám i v hustším provozu. Konečně dostala odvahu a řídila sama. Byla sice rozrušená, ale strach byl překonán.
Most hrůzy
Výzkum strachu prováděl u řidičů například Borwin Bandelow (2004), který zjistil, že strach jezdit automobilem mají mnozí agorafobici. Obávají se především takových situací, ve kterých se proud vozidel zastavuje, jako například při zácpách nebo na křižovatkách, zejména světelných. Mají strach i z úzkého prostoru mezi dvěma nákladními vozidly při jízdě na dálnici. Bandelow ovšem považuje za nepravděpodobné, že řidič při panickém záchvatu strachu způsobí dopravní nehodu. Člověk během panického záchvatu totiž podle něj vykazuje zvýšenou pozornost a také v tomto stavu obvykle zastaví.
Strachy v silničním provozu vznikají často tehdy, když výrazně ubývají schopnosti a dovednosti (způsobilost k řízení) vlastní nebo jiných účastníků silničního provozu. Příčiny bývají rozmanité: například věkem podmíněný úbytek výkonnosti či připravenosti nést riziko, zvýšený stres, všeobecná nedůvěra vůči druhým nebo zkreslené vnímání sebe a svých schopností. Strachem mohou také trpět spolujezdci: například když jsou zvyklí řídit vozidlo výhradně sami. Strach může značně ovlivnit způsob jízdy a chování řidiče při jízdě. Může vést k panice za volantem, člověk se začne potit nebo se objeví další fyziologické projevy.
Takový řidič pak třeba jede rychlostí 60 km/h v prostředním nebo pravém pruhu dálnice a svým strachem a stylem jízdy značně ohrožuje sebe i druhé účastníky silničního provozu. Problémy ale nemají jen bázliví nebo labilní lidé. Mohou být mladí, úspěšní, dynamičtí a zdraví, stojící oběma nohama na zemi. Při nastoupení do automobilu nebo při jízdě po dálnici se však začnou potit. To nemívá se zdravotním stavem mnoho společného a také to nemusí být chronické. Může k tomu dojít třeba jen jednou a druhý den se to již neobjeví.
Mnoho řidičů, kteří těmito strachy trpí, se s nimi dokáže nějak vyrovnat. Možná by to ale měli jednodušší, kdyby věděli, že existuje profesionální pomoc. Například v Německu nebo Rakousku jsou řidičům nabízeny semináře vedené dopravními psychology nebo psychology, kteří působí jako učitelé autoškol. Ti pak organizují takzvané semináře pro bázlivé. V našich podmínkách řidičům mohou pomoci dopravní nebo i kliničtí psychologové.
Jak vyhrát
Při "léčbě", respektive odstraňování problému se používá takzvaná kognitivně behaviorální terapie. Při ní je nutné pochopit konkrétní příčiny strachu, poznat jejich význam a souvislosti. To je důležité proto, že takový řidič se pak stane sám odborníkem na svoji vlastní problematiku a později přesně ví, jak se má při objevení strachu zachovat.
Typické spouštěče reakcí strachu spočívají většinou v minulosti, a proto mohou být dodatečně měněny. Někdy je třeba se zaměřit i na další faktory, jako jsou denní stres z pracovního zatížení či konflikty v rodině a podobně, které se mohou na vyvolání strachu za volantem podílet. Například efektivní výcvik řešení problémů umožní lepší vyrovnání se s mezilidskými konflikty. Způsob, jakým vnímáme stres, hodnotíme ho a nakolik ho prožíváme, má rozhodující vliv na to, jak se tento stres projeví na našem zdravotním stavu.
Používanou metodou léčby je terapie konfrontací. Pokud se klient situaci vyvolávající strach nevyhýbá, stane se to, že se strach a s ním spojené tělesné symptomy nejprve zesílí, také myšlenky na nehodu budou intenzívnější a může dojít až k tomu, čemu říkáme panika. Potom však strach odezní se všemi průvodními jevy. Klient tedy v konkrétní situaci zůstal a uklidnil se, aniž by strach vědomě potlačoval. Tak pomalu dochází k vypracování návyku na řízení beze strachu.
Autor je psycholog a výzkumný pracovník v Centru dopravního výzkumu
Článek byl převzat, zkrácen a redakčně upraven z lednového čísla časopisu Psychologie Dnes.
