Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává lásky, přímo se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Toto je popis normální lidské bytosti. Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost.
Našim normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat. Co se ale stalo s dospělým člověkem?
Proč jsme tak rozdílní?
Proč již nejsme divocí?
Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného,
z hlediska válečníka můžeme říci, že je to normální.
Stalo se, že máme Knihu zákona,
velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou nad naším životem.
Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňuje být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme již šťastní.
Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co jiného nás mohli učit než to, co znají? Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou.
Na programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli.
Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali. Teď však nastal čas toto "zneužívání" zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti.
Ukázka z knihy ČTYŘI DOHODY OD MIGUELA RUIZE
