Sotva se děti stanou samostatnými, začnou prozkoumávat loď, která je veze. Šplhají po lanoví a kapitáni je sledují s bušícím srdcem. Předškolní dítě vyzkouší téměř vše jednou a své oblíbené tělesné a duševní činnosti opakuje stále znovu. Brzy loď nestačí všechnu dětskou zvědavost pojmout a děti poprvé nakouknou přes zábradlí a podivují se velkému moři před sebou. Začínají snít. Poháněny rostoucí představivostí děti předstírají, že jsou průzkumníky, lékaři, učiteli, herci a sportovci. V představách snílka je možné vše.
Stadium aktivita vs. pocit viny začíná tehdy, když rodiče musí opakovaně usměrňovat přelétavé myšlenky a činnosti svých dětí. Psychologové uvádějí, že rodiče předškolních dětí musí zakročit průměrně 85krát za den. Avšak předmětem zkoušky nejsou jednotlivé reakce, ale postoj rodičů k rostoucí aktivitě dítěte. Povede vlastní strach rodiče z experimentování k tomu, že dětem zakáže lézt na stromy, prozkoumávat les nebo chodit po zábradlí? Nebo rodiče ocení lásku svých dětí k dobrodružství potleskem a omezí pouze vysoce riskantní podniky? Najdou si rodiče čas, aby zodpověděli zvídavé otázky svých dětí, nebo budou jejich zvědavost považovat za obtěžující?
Rodiče, kteří dosáhnou rovnováhy mezi podporou zdravého experimentování a usměrňováním přehnaného chování do přijatelných mezí, ve svých dětech povzbuzují pocit „Dokážu téměř vše. Mohu být, kýmkoli budu chtít.“ Tyto děti jsou aktivní, a když dospějí, nebudou ochromeny strachem z neúspěchu. Jejich život se stává smysluplným. Jdou za svými sny a snaží se žít svůj život plně a s odvahou.
Jako obvykle, extrémní postoje rodičů vytvářejí problémy. Rodiče, kteří příliš omezují zvídavého ducha, rozbíjejí aktivitu svých dětí. Děti začínají zvnitřňovat strach svých rodičů. Jako dospělí mohou tyto děti pociťovat příliš velký strach a zábrany, než aby podstupovaly riziko. Mělké a stojaté vody se stávají bezpečným místem, které chrání své obyvatele před možným životním nebezpečím, ať už by potenciální rizika mohla vzniknout v mezilidských vztazích, při změnách profese, nebo při hledání pravdy.
Na druhé straně rodiče, kteří nedokážou omezit nebo přesměrovat přehnaná slova a činy svých dětí, mohou zjistit, že děti se vymykají jejich kontrole. Občas se jeví jako bezcitné. Neznají meze a mohou narazit na autoritu učitelů nebo zákona. Neovladatelné děti nikdy nebyly omezovány a nedovedou respektovat práva a potřeby ostatních. Žádná zkouška aktivity neproměřuje srdce budoucích cestovatelů: Převezmou iniciativu, aby podstoupili náročné dobrodružství, a budou mít sebekázeň, aby respektovali cestu druhých?
Povzbuzení: palivo pro ducha
Lidé, kteří jsou od přírody obdarováni povzbuzující povahou, po celý svůj život rozdávají odvahu ostatním. Žádný dar nemá větší sílu a moc než povzbuzení, které rodiče poskytují svým dětem. Mladí lidé potřebují vědět, že splňují nejen svá vlastní očekávání, ale že také v naprosté většině situací splňují očekávání svých rodičů.
Povzbuzení dodává druhému odvahu. Jestliže dítě neuspěje poprvé, povzbuzení s ním zůstane. Podněcuje dítě, aby vstalo a zkusilo to znovu. Samozřejmě, povzbuzující rodiče musí zakročit, když činy dětí škodí někomu druhému, nebo aby zabránili opravdu nebezpečným eskapádám, které jejich děti mohou vymyslet. Vždy vidí to pozitivní a snahy svých dětí považují za napůl úspěšné, nikoli za napůl nepodařené. Když je člověk v kontaktu s povzbuzující osobou, marní málo času negativními věcmi. Přestože povzbuzující rodiče jasně vidí nedostatky a omezení, raději zdůrazňují přednosti a možnosti. Ti, kdo umí povzbuzovat, naslouchají snům a nadějím svých dětí. Pak jejich touhám přitakávají takovým způsobem, že děti uvěří, že vše je možné.
Povzbuzení je málokdy snadné či přirozené pro ty, kdo žijí ve spěchu. Dnešní rodiče a děti žijí uprostřed obrovské negativity. Sdělovací prostředky si libují v katastrofách a lidských slabostech. Po každém projevu nově zvoleného představitele novináři a odborníci zdůrazňují nedokonalosti jeho myšlenek. Prezidentské volby se staly jen o málo víc než honbou za krátkodobou změnou v postojích a názorech. S přesností ostrostřelců míří sportovní hlasatelé na slabiny každého sportovce a sportovního výkonu. A dokonce učitelé se často zmiňují pouze o špatné práci a špatném chování školních dětí. Je se potom co divit, že rodiče, kteří žijí v této době, kritizují své děti a doufají, že taková negativita povzbudí dítě, které již ztratilo odvahu?
Ve skutečnosti nastane pravý opak. Kritika zabíjí iniciativu. Lpění na negativních věcech vychovává opatrné děti, které brzy ztratí odvahu. Děti se naučí hrát bez rizika nebo nehrát vůbec. Když tyto zastrašené děti dospějí, nebudou třeba vůbec umět jít za svým blahem, nebo jej ani nebudou umět rozpoznat. Mnozí lidé si nedovedou představit, jaké činy by mohly posílit jejich život nebo jak by si splnili své sny, dokonce ani když se jim dostane rady. Jak poznamenal jeden psycholog, jejich heslem se stává: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“
Hrdinové milují dění na velkém moři. Pro ně život není výkonem, který se bude známkovat, ale hledáním zkušeností, vztahů a pravdy. Když jsou rodiče okouzleni svým vlastním hledáním, mohou povzbuzovat i své děti, aby bez váhání podnikly to největší dobrodružství života. Aby rodiče dětem umožnili bezpečně projít zkouškou aktivity, měli by je povzbuzovat, aby šly za svým blahem.
Vnitřní draci: perfekcionismus
Málokdo je beznadějněji zabořen do stojatých vod než perfekcionisté. Vždy se snaží řídit svůj vlastní život a často i život svých dětí, a vyhýbají se každému riziku. Protože dokonalý je pouze Bůh, perfekcionisté sami sebe oklamávají a žijí ve fiktivním světě, který si sami vytvořili. Perfekcionisté mají strach z cesty do hlubších vod, kde riziko dobrého života doprovázejí neúspěchy, zklamání a smrt. Žijí život plný zákazů, nikoli otevřenosti.
Uklizené domy, spořádané děti, bezchybná řeč, dokonalé chování a výborné známky se stávají minimálními uznávanými měřítky těchto honců za dokonalostí. Cokoli, co jejich děti udělají, je buď dokonalé (což pro ně znamená přijatelné), nebo není dost dobré. Když se o sourozenecký trávník dělí více než jedno dítě, perfekcionista srovnává slabosti jednoho s dokonalostí druhého. Srovnávání vždy vede k tomu, že se odrazované děti cítí ještě více odrazované.
Přijmou-li děti mýtus svých rodičů, že dokonalost je minimální přijatelný standard, brzy začnou omezovat své sny a aktivity. Jen to, čeho lze dosáhnout dokonale, stojí za to následovat. Ti, kdo nesplní očekávání svých rodičů, jsou odsouzeni k pocitu, že nejsou dost dobří. Jako dospělí budou mít pocit, že se jim někdo stále dívá přes rameno a chce je kritizovat. Jsou příliš sebekritičtí, než aby se odvážili vyplout z přístavu, nevěří si a nedokážou rozvinout své nadání ani využít příležitostí kolem sebe. Nebo své místo objeví teprve tehdy, když drasticky redukují svět na ty nejsnáze ovladatelné části. Perfekcionismus je rakovinový životní postoj, ale bohužel se ukazuje, že je nakažlivý. Jeho obětí je vždy vnitřní duch. Jít za vlastním blahem? Nic pro perfekcionisty. Je to příliš riskantní.
Draci na obzoru: televize, domácí videohry a sdělovací prostředky
Televize zprostředkovává mnoho krásných zpráv. Například dnes děti vyrůstají s poznáním, že svět je malý a navzájem jsme jeden na druhém závislí. Navzdory kritice ze strany rodičů bude mít televize na život dětí vliv; avšak tak jako u drogy, její výhody se mohou změnit na noční můru závislosti.
Neil Postman účinně varoval rodiče před nebezpečím televize již před mnoha lety. Ve Zmizelém dětství (The Disappearance of Childhood) Postman (1982) objasnil, jak poznání sexu, hříchu a zla kdysi sloužilo jako zeď oddělující dospělost od dětství, a ta se poprvé zřítila, když se děti naučily číst. S příchodem televize byly děti bombardovány tajemstvími dospělých mnohem dříve a mnohem otevřeněji než kdykoli předtím. Následkem toho „mají [děti] přístup k dříve skrytému ovoci informací pro dospělé, a jsou vyhnány ze zahrady dětství“ (Postman, 1982, str. 97). Televize je dravé zvíře a jeho nenasytnost musí rodiče krotit. Kromě toho, že děti předčasně žene do světa dospělých, televize a podobné činnosti (jako domácí videohry) mohou pohltit dětskou aktivitu.
Podle současných zpráv sledují děti televizi v průměru dva roky z prvních osmnácti let života – více hodin, než stráví ve škole. Co by dělaly, kdyby se televize po většinu této doby vypnula? Vytvářely by si svá vlastní dobrodružství, místo aby sledovaly dobrodružství televizních hrdinů. Samy by prováděly poslední vítězný zásah v imaginárních hrách, místo aby tleskaly hrdinským kouskům druhých. Komunikovaly by s přáteli a s členy rodiny, místo aby sledovaly mělké vztahy v bezpočtu bezduchých seriálů. Pro rozvoj aktivity není nic důležitějšího než čas. Děti potřebují čas, aby snily a prozkoumávaly svůj vlastní svět, nikoli svět, který jim předkládají sdělovací prostředky.
Kromě toho, že televize pohlcuje aktivitu, také děti nebezpečně přivyká na chudobu, hlad a násilí. Diváci jsou zaplaveni zlem a neštěstím tohoto světa. Názor, že „chudí jsou kolem nás stále“, jako by ospravedlňoval nečinnost. Hrdinové se snaží vysvobodit lidi ze zotročujících podmínek, avšak pokud se naši budoucí dospělí cítí bezmocní, aby druhým lidem jejich hrozivé podmínky zmírnili, pak se chudoba a násilí stanou přijatelnou normou pro život našich bližních na této planetě.
Existují hojné články a knihy s radami, jak televizi užívat moudře. Nakonec se všechny shodují v tom, že rodiče potřebují odvahu k tomu, aby zakročili, aby televizi vypnuli, když se děti dívají na programy, které nebyly předem dohodnuty. Starostliví rodiče nemohou jednat jinak. Příliš si váží vnitřního ducha, než aby se dívali, jak je ponecháván ve spánku. Rodiče by měli osvobodit čas svých dětí a dát jim příležitost, aby prozkoumávaly hlavní palubu a snily o životě mimo mělké vody. Příliš brzy skončí dny svobody a radostných her na prahu školních dveří.
