Áaaa škola. Tohle se kdysi stalo, takhle vypadáme uvnitř, odmocnina ze dvou jsou prý čtyři, gravitační síla nás drží u země, v Jižní Africe mají zlato, H2SO4, píšu ve Wordu. OK, a teď honem, honem nějakou střední. A jedééém. Řezy tělesy, pohlavní orgány prasete, vodu nikdy, ale opravdu NIKDY nelít do kyseliny!, Ústava, merkantilismus, Aristoteles. Jen houšť, jen houšť a hurá na maturitu! Uff. A teď pracovat -ale co?. Nebo honem vybrat nějakou vysokou. Tak co mě vlastně baví? Naučit se jak postavit dům nebo vytvořit hřídel, jak funguje psychická nebo fyzická stránka člověka, naučit se více o totalitarismu, historii, penězích nebo zákonech, naučit se víc o ptácích, rostlinách či geologii, jak učit děti nebo se raději cizí jazyk…? A co je proboha ta "andragogika"? 🙂

OK, vybráno. Jdeme na to. (Vysoká škola, promoce.) Každopádně práce. A už si zase běžím. Partner(ka), svatba, dítě, vnouče, smrt… Tadááá. Konec.

Jednou se ale v tom kolotoči třeba zastavíte a zeptáte se "Kam to vůbec běžím? A proč tam běžím? Jaký to má smysl?". Možná nezjistíte odpovědi na tyto otázky, ale začnete hledat, jak si ten svůj běh zpříjemnit nebo jak se načas zastavit a rozhlédnout se "o co tu vlastně jde". Celý život jste měli pocit, že se něco děje vám. Což takhle zkusit tvořit svůj život? Ale opravdu vědomě tvořit svou budoucnost. Je zapotřebí najít pravidla, zjistit, podle čeho se dá hrát tahle Hra, aby to bylo efektivní, příjemné a naplňující, aby si člověk nenatloukl a našel něco dlouhodobého, co bude přinášet štěstí. Ale co? A nebo se najít, nenechat se vláčet energiemi situací a ostatních lidí, přijímat a reagovat vycentrovaný ve vlastním středu na to, co přichází. A nebo tohle všechno spojit. Najít svůj střed, posbírat sebe a své energie a říct si "Tohle jsem já. Vědomě (vy)tvořím toto, protože věřím, že to mně a ostatním přinese/přináší štěstí. Já jsem tvůrce svého života. Kdo chce, nechť se ke mně přidá." Začít tvořit a reagovat na to, co přichází s vědomím sama sebe.

Pokud to, co sklízíme se nám nelíbí, tak byla chyba v tom, co jsme zasadili a pokud nezasadíme znovu a jinak, sklidíme to samé. Takže až zasadím kukuřici a vyroste mi plevel, znamená to, že jsem kukuřici buď zasadil špatně nebo že jsem místo ní zasadil něco jiného nebo že bych mohl vyzkoušet jinou plodinu. Někteří ale sklidí plevel, dokonce si z něj udělají popcorn a budou si pochvalovat, jak nám ta kukuřice krásně vyrostla a jak je chutná. 🙂 A nebo zasadíte kukuřici, protože věříte, že přinese štěstí a až vyroste, zjistíte, že vlastně kukuřici nechcete (ale můžete se klidně taky přesvědčovat, že je to to pravé 🙂 ). Možností je nekonečně mnoho. Kterou cestou se chceš dát? Co chceš vytvořit? A chceš vůbec vědomě tvořit? Nebo si snad myslíš, že to není možné? Kdo nebo co tě omezuje ve tvém cíli?

P.S.: Rok 2007 je časem sklizně. Jestli jste zasadili špatně, nezoufejte a zasaďte znovu. 🙂

REKLAMA:
loading...
Sdílet
Předchozí článekTak nádherně se smála
Další článekVápník

Komentáře