Kolikrát za život vám někdo řekl tuto, nebo podobnou větu? Být normální znamená podvolit se stanoveným normám, normálnost znamená nevybočovat z davu, nebo z menší skupiny, počínaje rodinou.
Když někdo řekne, že je přizpůsobivý každému prostředí, v podstatě je tedy přizpůsobivý normám daného prostředí, názorům a představám skupiny anebo jedinců o tom, co je normální, a co je nenormální. Přizpůsobivost různým skupinám, nebo jedincům, kteří žijí v představě, že jsou výjimeční a nadřazení ve vztahu k ostatním, je známkou malého sebevědomí a strachu, což vede k nezdravému soutěžení, a často i k vnitřnímu hněvu a nezřídka k agresivitě.
Ve skupinách se všichni navzájem hlídají, obírají jeden druhého, přímo i nepřímo, o životní energii. Ač to tak na první pohled nevypadá, svědčí o tom například pomlouvání – mluvení o nepřítomné osobě, což je vlastně pasivní přesto násilná sociální kontrola, spojená například se zesměšňováním, s neustálým hodnocením života druhých.
VZÁJEMNÁ DŮVĚRA V NĚKTERÝCH KOLEKTIVECH JE POUZE POVRCHNÍ, MEZI LIDMI JE NORMÁLNÍ, ŽE KAŽDÝ SOUDÍ KAŽDÉHO, POKUD NE NAHLAS, TAK ALESPOŇ V MYŠLENKÁCH
Lidé se navzájem hodnotí, nebo se tiše beze slov odsuzují, třeba jen proto, že něco dělají jinak, nejvíce se o nepřítomné osobě mluví, pokud jedná a svou osobnost projevuje jinak, obléká se jinak, žije jinak, než většina – tedy „nenormálně“. Hodnocení či pomlouvání (podle hodnot, které má každý jinak nastavené) je přitom běžný společenský jev, ač nesnesitelný a často vedoucí k neštěstí, přesto považovaný za normální, přičemž notorický pomlouvač sám si není vědom stavu své vlastní vnitřní psychiky, nerozlišuje mezi subjektivním a objektivním pohledem.
Za notorické a cynické pomlouvače lze považovat veškerý bulvární tisk, který je přehlídkou „stanov“ co je anebo není normální. Až lidé přestanou lačně číst bulvární tisk, přestanou mít strach z vlastního bytí! Většinu lidstva, nebo lépe řečeno různé menšinové skupiny (aby to nebylo tak nápadné) je zapotřebí udržet v kolejích sociální normálnosti, lze toho dosáhnout pomocí norem a despotismu nejrůznějších autorit, s pomocí vnitřních společenských programů a statusů normálnosti, které tvarují „normálního“ člověka už od dětství.
Jedinečnost a osobitost je v lidech ničena a umlčována už v samém zárodku, především pověrčivými nebo dogmatickými postoji k životu v konzumní společnosti, přitom etika a morálka s tím často nemá nic společného. K dokonalému udržování nevědomé populace slouží např. televize. „Ty se nedíváš na televizi? Ty nejsi normální!“, tak se diví většina, pokud pronesete, že tvůrčí (pře)výchovu skrytou v televizních pořadech k životu nepotřebujete. Za normální je považováno to, co dělá většina, většinové stereotypy, návykové myšlení, cítění a jednání.
Přitom směrnice pro výchovu lidu, směrované k obecnému chování, jsou skryté i tam, kde to obyčejně nečekáme, v reklamách, v módním diktátu, v cílené regulaci tržního hospodářství a tak podobně, způsoby, jak manipulovat s lidským vědomím a účelově čas od času měnit systémy hodnot jsou skryté všude.
Někteří lidé si znevažování svých jedinečných názorů, nebo skromných (ne)nároků na svůj jedinečný život, který pod vlivem některých rodinných zvyklostí a mnoha dalších odvětví společenských norem být jedinečný ani nemůže, nechávají líbit, zapírají v sobě svou originalitu, neodváží se plně projevit ze strachu, že pokud budou jiní, budou muset snášet opovržení, že zůstanou osamoceni. Tak raději zůstávají chladní, nekomunikativní, nepřístupní, neradostní, bez úsměvu a ustrašení.
Člověku jsou dávány často nesmyslné hranice normálnosti, přičemž to, co nesmí, a to, co (dobrovolně) musí, jednoznačně převažuje ve všech ohledech, což vede k potlačení kreativity a motivace, k netečnosti, k bolestnému pocitu bezmoci, a tento stav často končí v nevědomém vězení „polospánkem“.
POLOSPÁNEK DĚLÁ Z MYSLÍCÍCH LIDSKÝCH BYTOSTÍ PODMÍNĚNÉ AUTOMATY, NĚKDY DOKONCE VELICE UVĚDOMĚLÉ, ALE NESVOBODNÉ
Například protestovat NAHLAS, bránit se nespravedlnosti a nemít strach projevit svůj názor, nikoliv pouze skrytě někde „za rohem“ nebo u sklenice piva, proti velice diskutabilním pracovním podmínkám, především v některých továrnách, kde lidé pracují na pozici „dělník“, vyvolá v očích spolupracovníků úděs: „Proč to říkáš nahlas, ty nejsi normální, vždyť tě vyhodí z práce…“ Být poslušně normální je status, který zavádí například spousta zaměstnavatelů, zaměstnanci mají např. povinnost docházet na pravidelná školení, kde se musí účastnit „divadla“, kde na jevišti vystupuje psychologicky proškolený řečník a vtlouká do hlav zaměstnanců standardy, které se musí, pod hrozbou trestu, přesně dodržovat.
Nedostavení se na „školení poslušnosti“ je trestáno nemalou srážkou ze mzdy, takže odpor zaměstnanců je nepřípustný, a z jejich vlastního strachu ze ztráty zaměstnání potlačený. Pokud se najde jedinec ve skupině, který hlasitě protestuje, zbytek skupiny s hrůzou v očích šeptá: „Ty nejsi normální – buď zticha!“ Život je přece tak krátký – tak proč si dělat potíže, normální je sklonit hlavu, držet ústa a krok, a snažit se zavděčit – rodičům, partnerům, šéfům – za každou cenu. I za cenu sebezapření.
SEBEZAPŘENÍ VEDE ČLOVĚKA K UTRPENÍ, K PSYCHICKÝM A TĚLESNÝM PROBLÉMŮM, V NEJHORŠÍM PŘÍPADĚ K SEBEVRAŽDÁM
Přitom VŠE je o ZBYTEČNÉM vědomém i nevědomém ubližování si navzájem, o netoleranci, a podmíněnosti ve vztazích na všech úrovních. A paradoxní je v této souvislosti tvrdit, že člověk, kterého napadne vzít si život, nemůže být normální, protože normální člověk by nic takového nikdy neudělal. Přiznat se ve společnosti k vlastnímu pokusu o sebevraždu je sebevražda na druhou.
Přitom dnešní civilizace žije tak normálně, tak normálně například devastuje planetu, nemění nic na rozporech mezi chudobou a bohatstvím, na politických a válečných ideologiích (vše se točí stále v bludném kruhu), že tato „normálnost“ (nerozpoznaná patologie např. různých světových náboženství válčících proti sobě) vede ke kolektivní sebevraždě. Může se zdát, že to s tím nesouvisí, ale změna nastane, až pochopíme, že nelze nadále udržovat zkostnatělou patriarchální společnost (mužský princip), až pochopíme, že musí nastat konec potlačování ženského principu, že musí dojít k vyrovnání těchto základních životních polarit.
Systém mužského principu ve světě se ale brání zuby nehty – protože nejvíce patologický strach ze ztráty a rozpuštění vlastního ega má nejen vládnoucí politická světová garnitura, založená právě na patriarchálním principu (a je v této souvislosti úplně jedno, že některé z vládnoucích entit nosí sukně).
Lidé se obávají, že budou ve vnějším prostředí, v očích druhých (rodiče, učitelé, sousedi, kamarádi, šéfové atd.) špatně viděni, přestávají být sami sebou, popírají svobodu osobního vnitřního prostředí. Což je iluze vnímání sama sebe, nevědomě se tak oddělujeme od ostatních a od Universa, zapíráme v sobě to, čím skutečně jsme – samostatně myslící bytosti, tvůrci reality, vlastní i společenské. Být „normálním“ podle norem společnosti, a nemít skutečné, nepodmíněné právo na rozdílnost, ničí v člověku jeho přirozenost, přináší disharmonie, neurózy a psychózy – zablokování energetických center, zvaných čakry.
BÝT NORMÁLNÍ je mnoha faktory podmíněný kolektivní status, různě formovaný společenskými přežitky, což deformuje jedinečnost a osobitost „nesvobodných a frustrovaných“ lidských bytostí. Přitom normami stanovená normálnost té které skupiny, nebo jednotlivých národů, se mnohdy diametrálně odlišuje. Přestože v sobě lidé mají ohromnou sílu, velký potenciál životní energie, přesto je velice snadné pro politické systémy vytvořit kdykoliv a kdekoliv systém totalitní. Ovčí povaha člověka je dána sklonem k pohodlnosti a lenosti, nechat se vést zavedenými (ideologickými) systémy a (náboženskými) dogmaty je přece pohodlné.
SLEPĚ SE PODVOLOVAT NĚKTERÝM NORMÁM VEDE ČLOVĚKA K TOMU STÁT SE SÁM SOBĚ IZOLOVANÝM OD BOŽSKÉ ENERGIE, VEDE ČLOVĚKA K TOMU STÁT SE OTROKEM
Pojmenovat nejrůznější způsoby ovládání davu pomocí statusů normálnosti by vydalo na celou knihu. Ve společnosti převládá a je normální mít ze všeho strach, a nenormální je mít zdravou odvahu. Proto je ve světě úplně normální „moderní otrokářství“, které si ale většina neuvědomuje. Protože je skryté převážně za zdmi již zmíněných továren, podniků postavených na kapitalistických hodnotách nenasytné podnikatelské sféry, kde je dělník, který nechce přijít o práci, tvarován v poslušného polorobota, za neskutečně směšnou mzdu.
Ale o tom se nikde nemluví, ve zprávách vidíme pouze reportáže o nedostatečných platech politiků, senátorů, soudců, státních zaměstnanců, učitelů, lékařů, policistů, pilotů…, NIC PROTI TOMU, ale pravda o tom, jak a za kolik pracují „obyčejní“ dělníci – taková pravda neexistuje.
Skutečnou pravdu o tom, jak to chodí v moderních továrnách, pokud tam zrovna nepracujete, si nikde nepřečtete. Do této kategorie patří prodavači v obchodních řetězcích a tak podobně. (Ironická odpověď: „Každý je svého štěstí strůjcem“ je v tomto kontextu bezpředmětná – někdo ten chleba pro nás upéct musí, někdo ty součástky do našich automobilů také vyrobit musí, a u kasy v supermarketu nás také někdo obsloužit musí.) Ale strach z nepřizpůsobení se, strach z odmítnutí, strach z potrestání, nebo z vyloučení ze skupiny nebo z pracovního prostředí je normální ve všech profesích, není zde prostor vše konkrétně a přehledně pojmenovat.
ČLOVĚK OBČAS ANI NESTAČÍ RYCHLE REAGOVAT NA SKUTEČNOSTI, ŽE TO, CO BYLO NORMÁLNÍ V DÁVNÉ ČI NEDÁVNÉ MINULOSTI, JE DNES NENORMÁLNÍ ČI DOKONCE HANEBNÉ
Takže normální je být stejný jako ostatní, normální je nenaslouchat vlastním zkušenostem a intuici, nebránit se nespravedlnosti, podřizovat se ostatním a nezhmotňovat si vlastní přání. Normální je touha, být i za cenu sebezapření hodnocen jako slušný, dobrý, přizpůsobivý, neprotestující, moderní člověk – jdoucí s dobou (s tou směšnou ironií moderní na konzumu založené společnosti). Toto vše vede k špatnému spánku, nezdravému stresu, k užívání veselých pilulek, k utrpení a k nemocem.
Protože nenaplnění „normálnosti“ požadavků, které k nám přicházejí od autorit (rodiče, učitelé, partneři, šéfové apod.) vede k špatnému sebehodnocení, k výčitkám svědomí, k anorexii, bulimii, k žárlivosti, k různým závislostem, k sebevražedným sklonům, k představám, že nejsme dobrým člověkem podle představ někoho jiného, k neschopnosti říkat ne, a to vše vede od strachu ke strachu (nejhorší je strach ze ztráty ega), a dále k nemocem těla i duše. Velice vlivný na realitu bývá především právě strach, že něco nebo někoho ztratíme (partnery, přátele, předměty, majetek, zaměstnání, společenské postavení…).
Pokud budeme svobodně – v rámci přirozené slušnosti, kterou si každý člověk nese ve svém nitru – projevovat vlastní originalitu a osobitost, ztratit můžeme tak nanejvýš nesprávné a nepotřebné iluze. Normální je podvolit se tlaku okolí, nenormální je usmívat se jen tak, bez podmínek a bez příčiny a být šťastní. Šťastný je člověk, kterému je srdečně jedno, co si o něm kdo myslí.
K NAPSÁNÍ PODOBNÝCH ČLÁNKŮ, JAKO JE TENTO, VEDE ČLOVĚKA VIDĚNÍ DVOJÍHO SVĚTA: NOVÉHO SVĚTA, KTERÝ SE TEPRVE POZVOLNA RODÍ, A SVĚTA, KTERÝ STÁLE JEŠTĚ PŘEŽÍVÁ VE STARÝCH ZKOSTNATĚLÝCH PARADIGMATECH
Co s tím vším udělat, když život člověka je tak krátký na to, aby se zabýval malichernostmi a ničil sobě nebo svému okolí život? Realita je zrcadlením kolektivního vědomí, od rodiny, přes pracovní prostředí, až po světové záležitosti. Existence času, podmíněná pohybem, vytváří prostor pro souběžné vznikání a zanikání reality ve hmotě (život a smrt).
V kvantovém vědomí vesmíru (v nehybném, nulovém prostředí s latentní energií) máme za života na výběr mnoho informačních balíčků a programů, a z nich skládáme minulou, současnou i budoucí realitu. Tak vzniká každý začátek té které (přelomové) události, vybrané z komplexu již existujících možností. Nehmotné informace, například v podobě inspirace pro jakoukoliv změnu – vybrané z kvantového vědomí čili z datových polí universa – rozvíjíme vlastními prostředky v mezích svých možností (počítá se každá pozitivní drobnost), a promítáme je do hmotné reality – vždy ze sebe ven.
Další inspirace, sny, nápady a vize, které můžeme vnímat a následně realizovat, k nám přichází od aktivních duší, které zrovna nemají tělo a pobývají mimo zemskou zónu. To vše můžeme vnímat a snažit se přiložit ruku ke společnému dílu. Podmínkou ale je nastavit si vnímání sebe sama, všeho kolem nás a světa jako propojený celek – BEZE STRACHU, podmínkou není úplné rozpuštění a vyvanutí ega, jak bývá občas doporučováno, protože zdravé ego také potřebujeme.
Žití v přítomném okamžiku, tvoření myšlenkou, emocí, slovem a činem, nastavení na holistické vnímání světa, návrat k přírodě (přestat ji devastovat), a neustálé vyvažování protikladných polarit je jen několik z mnoha možností, jak se začlenit do probíhajícího vzestupu Země na vyšší energetickou úroveň, a jak se podílet na již probíhající transformaci kolektivního vědomí.
Autor: Věra Balková
Zdroj: Psychologie chaosu
