V r. 1953 opustil Kapleau své zaměstnáni v Americe a odešel do Japonska, aby se tam věnoval zenovému výcviku. Po pěti letech usilovného studia dosáhl osvícení, pokračoval však v dalším studiu. Později byl vysvěcen svým učitelem, Jasutani róšim, jenž mu odevzdal své učeni. V roce 1966 se vrátil do USA, kde založil zenové centrum v Rochesteru. Kromě tohoto centra podnítil otevření dalších středisek v mnohých městech USA, Kanady, Evropy a Střední Ameriky.
OBSAH:
Část první:
UTRPENÍ CHOVNÝCH ZVÍŘAT
Průmyslový odchov kuřat
Stísněnost a kastrace
Hrůzy transportu na porážku
Poprava na jatkách
Rituální porážka
Podíl jedlíků masa na zabíjení zvířat
Jedení masa a násilí vůči lidem
Část druhá:
JEDENÍ MASA A PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ
Buddhistický a křesťanský pohled na zvířata
Zemřel Buddha protože jedl maso?
Maso jako almužna
Maso ve stravě japonských mnichů
Jedení masa v jednom klášteře v jihovýchodní As“
Dovoloval Buddha jedení masa?
Verze Theravády
Verze Mahájány
Indické učení o Ahimse
Ponižování zvířat, poskytujících maso
Palijský kánon o jedení masa
Jedení masa jako rodinný problém
Buddhističtí kněží a první přikázání
Co je to vegetariánství?
Zabíjení velryb a japonský buddhismus
Lidé jako bytosti odlišné od zvířat
Jedení zvířat, která "milujeme"
Zabíjení zvířat a jedení masa u přírodních národů
Je usmrcení rostliny totéž, co usmrcení zvířete?
Hitler – vegetariánská zrůda
Část třetí:
DODATKY
1. Bílkoviny (protein) – řešení neexistujícího problému!
2. Rizika jedení masa
3. Vedlejší účinky produkce masa: Hlad, plýtvání a znečišťování prostředí
4. Potrava ducha – výroky význačných lidí o jedení masa
5. Doporučená literatura
Poznámky a vysvětlivky
Ukázka z knihy:
ÚVOD
Jestliže podle Geneze člověk poprvé zhřešil tehdy, když Adam snědl jablko, jímž ho pokoušela Eva v rajské zahradě, pak dozajista jeho druhým hříchem bylo podlehnutí pokušení zabít a sníst příbuzná stvoření. Tato událost se mohla odehrát teprve během některé z ledových dob pravěku, když vegetace, kterou se člověk původně živil zmizela dočasně pod vrstvami ledu. Mohlo se to ale také stát díky pýše a prestiži, pramenící z ulovení obrovského savce, jací obývali větší část Země v době, kdy se objevil na scéně první lovec. V každém případě však můžeme říci, že z této osudné události vznikl teror, násilí, krveprolévání, vraždění lidí a nakonec i válka.
Dnes je už jen málo míst na zeměkouli, kde nehostinné prostředí nutí člověka zabíjet své čtyřnohé příbuzné, aby se stejně jako jeho masožraví předkové udržoval naživu. Naopak, na většině území světa je rostlinná potrava hojná ve vší rozmanitosti a bohatství. Přesto však podrobování si říše zvířat a nesmyslná agresivní válka proti ní stále pokračují. A nikde není. tato válka nemilosrdnější a krutější než na farmách, ohradách pro dobytek a na jatkách. Obzvlášť to platí dnes, kdy všechen průmysl, spjatý s pěstováním a porážením zvířat v rozvinutých zemích převzaly nadnárodní společnosti. První část této knihy, která detailně popisuje frustraci, utrpení a hrůzu, jež prožívají zvířata, určená za potravu lidem má za cíl seznámit čtenáře s tímto utrpením, aby lépe porozuměli smyslu překázání nezabíjet, ale chránit život.
Téměř stejně hrozná jako krutost k dobytku je krutost ke zvířatům, užívaným na pokusy v univerzitních laboratořích, vojenských zařízeních vyspělých zemí a velkých firmách. I když tento aspekt krutosti ke zvířatům je mimo rámec naší knihy, je stejně hodný pozornosti. Milióny lidoopů, psů, koček, ovcí, králíků, prasat, ptáků, hlodavců a jiných zvířat jsou běžně podrobovány experimentům a testům, jež lze v nejlepším případě označit za trápení a v nejhorším jako pomalé zabíjení. Odhadujeme, že jen v r. 1980 bylo "obětováno" výzkumu kolem 70 miliónů zvířat. Běžným zdůvodněním těchto pokusů je tvrzení, že jsou nezbytné proto, abychom získali životně důležité poznatky, jež jinak nelze získat bez pokusů na lidech. Jestliže by tyto pokusy na zvířatech byly zakázány, vážně by to prý narušilo výzkum v prospěch lidstva. Mnozí vědci s tímto tvrzením nesouhlasí.
Vynikající neurolog, dr. Bellnett Derby je jistě kvalifikován ke tvrzeni, že 90 % pokusů na zvířatech je opakovaných a zbytečných!. Jiní výzkumníci tvrdí, že velká většina testů poskytuje jen bezvýznamné údaje, mnohé z nich jsou přitom nepoužitelné vzhledem na mezidruhovou odlišnost a v mnoha případech lze hledanou informaci humánnějším a také výhodnějším způsobem získat pokusy in vitro a jinými způsoby bez použití pokusů na zvířatech. Tyto způsoby jsou k dispozici, ale využívají se jen málo. Množství vědců, znepokojených bezcílnými pokusy na zvířatech bylo tak velké, že vytvořili organizaci Vědecké centrum pro blaho zvířat. Tato organizace má za cíl chránit pokusná zvířata před krutým zacházením ze strany necitlivých vědců.
Žádná diskuse o blahu zvířat nebude smysluplná, pokud se nebude zabývat morálními aspekty jedení masa. Protože jsem se rozhodl hovořit o tomto problému z hlediska buddhismu, považuji za potřebné především hovořit o významu prvního buddhistického přikázání, nezabíjet. V souvislosti s tím se objevily dvě zásadní otázky: Zakazuje první přikázání opravdu jedení masa? a druhá: Je prokázáno, že Buddha dovolil jedení masa? Z těchto dvou otázek vyplynula další: Zemřel Buddha po požití kousku vepřového masa, jak tvrdí někteří vědci, anebo po požití jedovaté houby, jak tvrdí jiní? Jestliže bereme doslova tvrzení palijských 4 textů, o nichž se domníváme, že jsou zápisem Buddhových slov, pak můžeme tvrdit, že Buddha dovolil jíst maso, vyjma situace, kdy má člověk důvod domnívat se, že zvíře, jehož maso jí, bylo zabito výlučně pro něj. Tento názor je však v příkrém rozporu s mahájánovými 3 sútrami, o nichž také předpokládáme, že jsou Buddhovými slovy. V nich se kategoricky tvrdí, že jedení masa je v rozporu s duchem a cílem prvního přikázání, protože činí člověka spoluviníkem zabíjení zvířat. To však odporuje soucitné péči o všechen život, která je podstatou buddhismu.
Pomocí textového a jiného průkazného materiálu jsem se snažil dokázat, že Buddha nemohl vyslovit slova, jež mu připisuje pálijský kánon v souvislosti s jedením masa, a také to, že zemřel po požití jedovaté houby, a nikoliv kousku vepřového. Je zajímavé, že buddhologové se, pokud vím, nesnažili vyřešit jasný rozpor mezi názory dvou větví buddhismu na jedení masa. Možná, že nepovažovali celý problém za tak důležitý, aby si zasloužil zkoumání, anebo se nechtěli zřeknout tak krásného námětu ke sporům. Před mnoha lety napsal Arthur Waley duchaplnou studii, nazvanou "Zemřel Buddha po vepřovém mase?", v níž citoval články mnoha autorů, píšících o tomto problému. Ale odpověď na otázku, jestli Buddha opravdu dovolil jedení masa nenajdeme ani v doktorských disertacích.
Nicméně je to pro mnohé lidi problém. Po dlouhá léta mi lidé, účastnící se mých seminářů v USA i v zahraničí, ale i moji žáci kladli tutéž otázku: „Zakazuje buddhismus jedení masa?" Kromě několika případů, kdy jedinou motivací tazatele bylo stát se středem pozornosti, jsem měl pocit, že se neptají ze zvědavosti, ale že je to pro ně důležitá otázka. Některé trápilo, že sami jedí maso a chtěli vědět, jestli to buddhismus považuje za nemorální. Jiní se chtěli ubezpečit, že jedení masa a buddhismus jsou slučitelné. A jiní chtěli prostě dospět k lidštějšímu způsobu stravování. Dilema, které všichni tito lidé pociťují snad nejlépe vyjadřuje dopis, v němž vnímavý mladý pár píše:
„Buddhismus nás zaujal svým učením o. úctě ke všem formám života, nejen lidskému. Ale jako noví adepti nerozumíme jedné věci, která nás velmi trápí. Je nutné přestat jíst maso, abychom správně praktikovali buddhismus? Zdá se nám, že mezi buddhisty v tom není shoda. Slyšeli jsme, že v jihovýchodní Asii a v Japonsku buddhističtí laici, ale i mniši a kněží jedí maso, a učitelé v USA a jinde na Západě také. Ale tady v Rochesteru nám řekli, že vy i vaši studenti jsou vegetariáni. Opravdu zakazují buddhistická písma jedení masa? Jestliže ano, proč? Jestliže to nezakazují, pak nám dovolte, abychom se zeptali, proč jste vegetarián? Stali bychom se vegetariány také, kdybychom měli jistotu, že to prohloubí náš buddhismus. Ale jestliže tomu tak není, raději bychom maso jíst nepřestali, zčásti také proto, že jej jedí naši přátelé. Máme také jisté výhrady vůči vegetariánství ze zdravotního hlediska.“
Větší část této knihy odpovídá na tyto otázky.
Rozsáhlé hubení velryb, hlavně Japonci a Sověty učinilo z těchto obrů hlubin ohrožený druh a pochopitelně vyvolalo poplach mezi ekology a jinými zainteresovanými lidmi na celém světě. Protože japonské velrybářské společnosti cynicky ospravedlňují své jednání také buddhistickými argumenty, této otázce se obšírně věnujeme v závěru druhé části.
K textu jsme přidali pět dodatků, abychom rozptýlili všechny pochybnosti čtenářů o neškodnosti a potřebnosti vegetariánství. Mnozí lidé se chovají jako sloni, o nichž se hovoří, že nevstoupí na neznámý terén, dokud se nepřesvědčí, že je unese. Většina lidí nepřestane jíst maso, dokud se nepřesvědčí, že tím neutrpí jejich zdraví. Což prakticky znamená, že se musí ujistit, že vegetariánská strava jim zajistí dostatek bílkovin. Jen řeknete, že nejíte maso, a hned se ozve spontánní reakce: „A odkud berete bílkoviny?“
Odpověď Thoreaua na tuto otázku je poučná. Jeden farmář se jej zeptal: „Slyšel jsem, že nejíte maso. Odkud berete sílu (rozuměj bílkovinu)?“ Thoreau ukázal na pár koní, táhnoucích farmářův vůz a zeptal se: „A odkud berou sílu oni?“ Jak ukazuje Dodatek 1, dnes na toto téma nepotřebujeme spekulovat. Osvícená lékařská veřejnost nás ujišťuje, že pokud se bílkovin týká, vegetariánství není problém.
Dodatky 2 a 3 ukazují, že za pochybnou rozkoš požívání opékaných zvířecích mrtvol platíme jako jednotlivci i jako společnost vysokou cenu (hlad, nemoci a plýtvání).
Kdyby si víc lidí uvědomovalo, kolik vynikajících myslitelů a humanistů v minulosti a přítomnosti bylo vegetariány, a kdyby mohli číst, co tyto vynikající osobnosti napsaly o morálnosti nepožívání masa, mohli by si uvědomit, že vegetariánství není jen záležitostí podivínů a snobů, ale že přitahuje mnohé. humanisty a sociálně angažované osobnosti. Proto Dodatek 4.
Rostoucí zájem o etické problémy utrpení a násilí, způsobovaného zvířatům jejich zabíjením pro potravu i pokusům na nich samozřejmě vedl současné etiky a jiné filozofy k napsání řady knih, v nichž diskutují o zásadních otázkách práv zvířat a povinností lidí, stejně jako o souvisejících problémech hladu a ekologické nerovnováhy. Většina knih uvedených v první části Dodatku 5 se zabývá morálními aspekty porážení zvířat a jedení masa. Několik vynikajících titulů jsme museli vynechat, protože jsou už dávno nedostupné.
Z praktických důvodů jsme do druhé půle zařadili kuchařské knihy. Nestačí propagovat vegetariánství jen poukazováním na humanitární a ekologické příčiny. Je třeba ukázat lidem jak mají začít s bezmasou stravou – jinými slovy, jak připravit chutná a výživná vegetariánská jídla. Hluboce zakořeněný názor, že vegetariánská strava je jídlem pro králíky ustupuje jen těžce. Recepty v uvedených kuchařských knihách připravili specialisté ve výživě, kteří sami také jedí bezmasou stravu. Proto jsou tato jídla přitažlivá pro oči, lahodné chuti a dostatečně výživná, jak se přesvědčí každý, kdo je vyzkouší.
Několik slov o ilustracích. Většina fotografií v knihách o osudu zvířat naživo dokumentuje utrpení zvířat na farmách a v laboratořích. Jejich zjevným účelem je upozornit na krutosti, páchané na dobytku i na pokusných zvířatech, a vzbudit soucit a sympatie k těmto nešťastným stvořením. Čtenář měl být veden k reflexi nad svým vlastním jedením masa a k podpoře zákonů, chránících zvířata před zneužíváním a vykořisťováním. Není třeba říkat, že taková snaha je obdivuhodná.
Ilustrace v této knize mají jiný účel. Jsou to hlavně fotografie soch proslulých čínských a japonských umělců. Jejich účelem je zdůraznit vrozenou důstojnost, celost (angl. wholeness) a posvátnost (angl. holiness) zvířat a jejich principiální spřízněnost s lidmi. Ujišťují nás, že „Nebe a země a já máme stejné kořeny“, jak říká starý zenový mistr. Jistěže, na relativní neboli karmické úrovni se lidské bytosti samozřejmě odlišují od zvířat, stejně jako se liší jedna od druhé. Každý z nás přijel na svět s jinými tělesnými danostmi, emocionální citlivosti a intelektuálními schopnostmi. Ale v absolutním smyslu, v základní Buddhově podstatě, společné všemu. bytí, nelze hovořit o lepším nebo horším, vyšším nebo nižším, minulosti nebo budoucnosti, já nebo jiných. Mezi lidskou a zvířecí podstatou není hranice.
Zvlášť staří Egypťané chápali tuto zásadní neoddělitelnost lidského a nelidského světa. věděli, že všezahrnující Jednota se netýká jen člověka, ale i všech zvířat. Proto když vytvářeli obrazy bohů, míchali dohromady lidskou a zvířecí podobu. Proto měla těla některých božstev lidskou podobu, zatímco tváře a hlavy mohly být ptačí, Iví nebo jiného zvířete. Staří Číňané také chápali vzájemnou závislost člověka a zvířete. Čínská soška buddhistického mnicha s tygří hlavou, kterou můžeme vidět v textu, ilustruje tento princip.
Potřebujeme zvířata: domácí jako společníky, abychom je pěstovali a milovali, divoká na to, abychom uchovali křehkou rovnováhu našeho ekosystému. Jestliže ničíme divoká zvířata a jejich prostředí, snižujeme kvalitu našeho života. Jak moudře poznamenal Thoreau: „V divočině je zachování tohoto světa.“ Ale zvířata potřebujeme z jiných důvodů. Jsou mezičlánkem, jenž nás spojuje s našimi prapočátky, a jestliže dokážeme komunikovat s jinými živočišnými druhy, otevírají se nám nové oblasti poznání. Jak poznamenal dr. John Lilly, předmětem zkoumání lidstva nemusí být pokaždé člověk. Jak víme, zvířata jsou obdařená. daleko jemnějšími smysly a psychickými silami, než jsou naše a mohou nás naučit mnohému o naší živočišné podstatě a o tajemném světě, ve kterém se pohybují. Podmínkou však je, že respektujeme jejich jedinečnost, nepodřizujeme si je a nevykořisťujeme je. Klasickým vyjádřením majestátu, tajemství a nádhery živočišné říše jsou slova Henryho Bestona v jeho eseji Autumn, Ocean and Birds (Podzim, oceán a ptáci):
"Potřebujeme jiné, moudřejší a možná mystičtější chápání zvířat… Povyšujeme se nad nimi pro jejich nedokonalost, pro jejich tragický osud, díky kterému jsou tak hluboko pod naší úrovní. A v tom se mýlíme. Zvíře nelze měřit člověkem. Ve světě starším a plnějším než je náš se pohybují hotové a dokonalé, obdařené rozvinutými smysly, které jsme my ztratili anebo nikdy nedosáhli, žijí podle hlasu, které my nikdy nebudeme slyšet. Nejsou to naši bratři, nejsou to naši poddaní; jsou to jiná společenství, chycená spolu s naším do pasti života a času, spoluvězni nádhery i utrpení Země.“
Budeme-li dál potlačovat a zuřivě ničit naše spolubydlící na Zemi, kteří s námi sdílejí společný osud na naši ohrožené planetě, nejenže se od nich nic nenaučíme, ale ještě přitížíme i tak už dost těžkému břemenu naší karmy – karmy, kterou jednoho dne budeme muset odčinit v moři krve a slz. Protože ať věříme v cokoliv, jedno je jisté: zákonu karmické odplaty neunikneme.
