Člověk, zraněn tímto tvorem, se pak sám v tohoto tvora mění. Tak takové scény můžete shlédnout v moderních filmech o vlkodlacích, ale jaká je realita?
Moderní představa vlkodlaka
První zmínky o vlkodlacích se objevují u Burcharda z Wormsu v 11. století, podle kterého je třeba uložit pokání těm, kdož věří, že se proměňují ve vlky.
Lidé se ve středověku proměňovali ve vlky pomocí tehdy nazývaných "ďáblových mastí", což byly stejné masti, které používaly čarodějnice (viz. článek o mastech užívaných čarodějnicemi).
Vlkodlaci moderní doby:
Jako první bychom mohli slovem vlkodlak nazvat tzv. vlčí děti.
Jedná se o děti, které se jako malé ztratily a mnoho let později byly nalezeny živy a zdrávy ve vlčí smečce. Zkrátka se jich ujala vlčice a přijala je za své (vzpomeňme na pověst o založení Říma). Takové děti, které po mnoho let vyrůstaly ve vlčí smečce již nejsou schopny normálního života mezi lidmi. Chovají se jako vlci a vlkům rozumějí ve všem. Uvedu pár příběhů.
Příběh Amaly a Kamaly:
Amala a Kamala byly dvě malé dívky žijící s vlky, objevené roku 1920 u Midnapuru v Indii. Jsou dvěma z lépe zdokumentovaných případů tzv. vlčích dětí. Jejich věk je neznámý, ale Kamale bylo v době objevení sedm nebo osm let, zatímco Amala byla ještě malé dítě okolo jednoho a půl roku staré. Dívky pravděpodobně nebyly sestry a vlci je unesli v různé době. Našel je Joseph Sing, misionář, který pracoval v místním sirotčinci a spatřil dvě lidské postavy žijící s vlky ve starém termitím násepu. Singh dívky vzal a přijal je do svého sirotčince, aby o ně mohl pečovat. Amala, mladší dívka, zemřela už po roce, ale Kamala žila do roku 1929 kdy zemřela na tyfus. Singh později uveřejnil svůj deník, kde podrobně popisoval své zážitky s nimi.
Podle Singha Kamala i Amala projevovaly vlčí chování. Obě měly mozoly na dlaních a kolenou z toho jak chodily po všech čtyřech. Dívky ožívaly hlavně v noci, neměly rády slunce a velmi dobře viděly ve tmě. Také měly pronikavý čich a sluch. Měly rády syrové maso a jedly z misky na zemi stejně jako psi. Navíc dívky projevovaly hypersenzitivu k dotekům a nesnášely nosit oblečení, ale nebyly citlivé na chladno a horko. Projevovaly jen málo lidských emocí jakéhokoli druhu – kromě strachu.
Singh na sebe vzal obtížný úkol pokusit se dívky zařadit do lidské společnosti. Kamala, starší dívka, se nakonec naučila čistotnosti a zvykla si na společnost ostatních lidí. Nakonec byla schopna chodit i vzpřímeně, ale nikdy ne dokonale (často se vrátila na všechny čtyři když potřebovala jít někam rychle).
Když byly nalezeny, Kamala a Amala neznaly lidskou řeč. Obě dívky vydávaly vysoké naříkavé zvuky ne nepodobné vlčímu vytí. Zatímco Amala před svou časnou smrtí začala projevovat známky pokroku v lidské řeči jako normální batole, Kamalin pokrok byl mnohem pomalejší. Po několika letech v Singhově péči se naučila pouze okolo 40 slov a jen chabě ovládala gramatiku. Bohužel Singh kvůli její brzké smrti nikdy neuviděl, jak daleko by pokročila.
(www.experiencefestival.com)
Existují i další případy, kde děti žily například s gazelami, opicemi a dalšími zvířaty. Určitě by těm dětem bylo líp, kdyby je lidé nechali tam, kde je našli. Takto jim akorát zničili život.
Kamala
Dále existuje takzvaný Vlkodlačí gen, který způsobuje, že člověku roste po celém obličeji hustá srst. Občas však může srst růst i po celém těle.
Fjodor Petrov – kvůli vlkodlačímu genu vystupoval v cirkuse.
Vlkodlakem může být rovněž nazýván člověk, který trpí schizofrenií, a ve kterém úplněk vzbuzuje agresivní chování a ztrátu psychické orientace.
Lykantropie je nemoc, kdy člověk trpí "vlkodlačím chováním". Takový člověk má při lykantropických záchvatech pocit, že je vlk, či jiné zvíře (kráva, medvěd,..).
Snímek z filmu Americký vlkodlak v Londýně
Výraz vlkodlak byl také používán pro mága, který se pomocí metody astrální projekce zmocnil těla vlka, případně jiného zvířete, a využíval ho jako zvěda.
