Rytmus je základní princip života. Život je rytmus. Zničíme-li rytmus, zničíme život.

Rytmus pozůstává vždy z obou pólů. Kdo se zdráhá vydechnout, nemůže se ani nadechnout a opačně. Protože jeden pól žije z existence druhého. To, co se nám při dýchání zdá celkem samozřejmé, ignorujeme téměř ve všech ostatních oblastech života. Dokud je člověk ve svých postojích a chování "za něco" a "proti něčemu", nepochopil jednotu. Kdo pochopil zákon polarity ví, že každý cíl je možné dosáhnout pouze přes jeho protipól. Ne přímou cestou, o kterou se marně pokouší většina lidí. Kdo chce hodit kamenem co nejdál, nenatahuje ruku při hodu co nejdál dopředu, ale právě naopak, co nejvíc dozadu.
Každý postoj pro něco anebo proti něčemu znamená ustrnutí. Rytmus je pohyb. Ustrnutí zabraňuje pohybu a je proto nepřátelské životu. S každým svým ustrnulým názorem, který člověk v určité oblasti má, zabraňuje dalšímu vývoji. Každá otázka, položená ve smyslu buď – anebo je položená nesprávně. Názorným příkladem je výzkum světla ve vědě. Vznikly dva protichůdné názory : světlo jsou částice – světlo je vlnění.
Obě teorie se zdánlivě vylučovaly. Nakonec se dospělo k závěru, že světlo jsou vlny i částice současně. Otázka ve smyslu buď částice nebo vlnění byla položena nesprávně. Současná vlastnost částice i vlny světla je pro člověka nepředstavitelná a přece pravdivá. Proto člověk může dokazovat vlnovou
nebo částicovou povahu světla vždy jen odděleně. To proto, že může vnímat polaritu pouze v časovém sledu, nikdy ne současně.

Stále se vášnivě diskutuje, zda je člověk svobodný anebo předem určený, determinovaný.
Přitom uniká pozornosti, že otázka je špatně položená. K pravdě je možné se přiblížit až tehdy, když otázku buď-anebo transformujeme na poznání, že člověk je stejně celkem determinovaný jako i celkem svobodný. Všechno co existuje má plné oprávnění pro svou existenci.
Pouze lidé si zvykli rozdělovat svět na věci, které existovat smí a na věci, které by vlastně ani neměly být. Tímto postojem se ale člověk staví proti životu, proti skutečnosti.
Je-li proti něčemu, znamená to, že je současně za něco, za jeho protiklad. Je teda za mír a proti válce, za zdraví a proti nemoci, za štěstí a proti utrpení, za dobro a proti zlu. Přitom přehlíží, že všechny tyto pojmy jsou dvojice, které tvoří neoddělitelnou jednotu a tu člověk nemůže nijak porušit.
Odmítnu-li vydechnout, nebudu se moci nadechnout.Odeberu-li elektřině záporný pól, zmizí i kladný. Stejně tak mír podmiňuje válku, dobro si vynucuje zlo a zlo je živnou půdou pro dobro.
Mefisto ve Faustovi hovoří :" jsem součástí té síly, která chce stále zlo a stále tvoří dobro ".
Tyto úvahy v žádném případě neomlouvají svévolné chování člověka, ale mají ho chránit před určitým odporem, který pociťuje při pozorování jistých dějů.
Uznat skutečnost znamená jen uznat právo všech věcí na existenci. Postavíme-li se proti skutečnosti, nezměníme nic na objektivních faktech, máme ale subjektivní pocit, že jsme horší.
Protože každý tlak proti skutečnosti vyvolává zdánlivý protitlak, který se nám dá pocítit. Největší část lidského utrpení pramení z odporu, kterým člověk působí proti svým životním okolnostem.
Všechny věci samy o sobě nemají cenu, jsou neutrální. Až postoj člověka z nich dělá předmět radosti a utrpení. Tak je samota dobrá i zlá, příjemná anebo nepříjemná. Jeden ji přijímá jako žal, druhý jako příznivou podmínku k soustředění a meditaci. Pro někoho je majetek nejvyšším cílem jeho úsilí, pro druhého však jen rušivý balast.

Nejsou to nikdy samy okolnosti, které se dotýkají naši mysli. Rozhodující je náš postoj k okolnostem.
Pokud se člověk naučí důležité pravidlo, že všechno co je, je dobré, protože to je, bude v sobě mít stále víc klidu a míru. Až v tomto klidu se naučí pozorovat věci, které mu vyjeví svůj smysl.
A tak se postupně osvobodí od představy, že stále musí za něco anebo proti něčemu bojovat, což ale neznamená, že musí zůstat nečinný. Člověk se totiž domnívá, že svou aktivitou může změnit svět. Často ale nevidí, že se ve skutečnosti stal otrokem okolností, které mění jeho.
Skutečná aktivita pramení z klidu. Je znakem zralosti, když člověk dokáže nechat proběhnout nějakou událost bez toho, aby chtěl okamžitě zasahovat.

Ani Petr se nezdržel a hned tasil meč v Getsemanské zahradě. Tím jen dokázal, že ještě úplně nepochopil učení svého Mistra. Dokud se člověk celou svou silou opírá o stěnu, dotud cítí, že stěna tlačí se stejnou intenzitou na něj. Čím větší bude tlak, tím větší bude protitlak. A řešení je jednoduché. Dát ruce ze stěny pryč. Vypadá to banálně, ale skoro všichni stojíme proti jakési stěně, celou silou do ní tlačíme a stěžujeme si na její současný protitlak. Vzdát se vlastního odporu se zdá teoreticky jednoduché, neuvěřitelně těžce se ale realizuje v praxi. Všichni lidé jsou totiž přesvědčeni, že musí tlačit na stěnu, protože stěna tlačí na ně. Zdá se jim, že jen co v tlaku povolí, stěna se přes ně převalí. A to je právě omyl. Abychom tuto iluzi odhalili, stačí najít odvahu a uvolnit se. Kdo uzná oprávněnost stěny k existenci, nemusí na ni tlačit a ani ona na něj.
Jednou z nejlepších metod sebepoznání je pozorování vlastního okolí, vlastních zážitků a událostí, s kterými je člověk konfrontovaný. Protože všechno, co je narušené ve vnějším světě, ukazuje jen na to, že člověk sám se s daným principem ještě nevyrovnal. Rozčiluje-li se někdo nad lakomstvím druhého, je to jasný důkaz, že sám je lakomý.

Pokud je sám štědrý a velkorysý, co ho potom rozčiluje nad lakomstvím druhého? Může ho vzít na vědomí bez jakéhokoliv vzrušení. Při nestranném a střízlivém pozorování jsou věci takové jaké jsou. Tráva je například zelená a i kdyby byla červená, nikoho by nenapadlo se nad tím vzrušovat, protože zelená barva trávy se nedotýká nijakého lidského problému.

Existence válek je stejnou skutečností tohoto světa jako zeleň louky. Nad nimi se už ale naše mysli vzrušují a začínáme bojovat za mír. Bojujeme za všechno možné – za mír, za spravedlnost, za zdraví, za lidskost. Bylo by však mnohem jednodušší a úspěšnější vytvořit mír ve svém nitru. To je jeden z nejmocnějších nástrojů pro ty, kteří ho umí použít. Každý člověk je schopen změnit a ztvárnit celý svět podle svých představ a to úplně bez boje a vnějších sil. Nechť se změní on sám, a hle – celý svět se změní s ním. Vnější svět je nejpřístupnější informační zdroj o vlastní situaci, ve které se člověk právě nachází.
Pokud se člověk naučí hledat smysl ve všem, co ho potká, bude lépe rozumět svým problémům, ale nalezne i možnosti, jak svou situaci změnit.
Při všem co člověk zažije, by se měl zeptat: proč se přihodilo právě mně, právě teď, právě tohle. Nejdůležitějším požadavkem zůstává být v harmonii se vším, co existuje. Vše, co vnímám venku mohu najít i v sobě.

Kdo mění sám sebe, ten mění svět. V tomto světě není co zlepšovat, pouze velmi mnoho na sobě samém. Cesta poznání sebe sama je cestou neustálé proměny, zušlechťování olova na zlato. Mudrc je v harmonii se všemi oblastmi bytí, a proto žije v nejlepším ze všech možných světů. Vidí skutečnost a ví, že všechno co je, je dobré. Nehledá už štěstí, protože ho našel v sobě samém.

REKLAMA:
loading...

Komentáře