Postižení se proto vyhýbají dopravním prostředkům, supermarketům, velkým prostranstvím, návštěvě kin, divadel, v těžších případech i jakémukoliv opuštění domova bez bezpečného doprovodu. Podstatou agorafobie je však strach z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě samotného strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící agorafobii často strach z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich záchvat paniky viděli.
Příběh Jany
K léčbě agorafobie se používají antidepresiva ze skupiny SSRI (paroxetin, citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, sertralin, escitalopram) a SNRI (venlafaxin), podobně jako u panické poruchy. Vzhledem k riziku vzniku závislosti je vždy výhodnější použít k léčbě antidepresiva, než anxiolytik (léky na zklidnění typu alprazolamu, clonazepamu, bromazepamu, diazepamu apod.). Všeobecně platí, že psychofarmaka dokáží lépe kontrolovat úzkost a tělesné příznaky, které se u agorafobie dostavují, ale jen velmi málo mění vyhýbavé chování. Proto i při farmakologické léčbě je nutné postupné (od lehčí k těžší) ale systematické (nejlépe každodenní) vystavování se obávaným situacím. Léčbou volby agorafobie je kognitivně behaviorální terapie.
Sociální fobie
Sociální fobie je strach a následné vyhýbání se situacím, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými lidmi. Tato fobie může mít formu strachu z psaní před druhými, ze setkání s neznámými lidmi nebo z mluvení na veřejnosti, abychom uvedli několik příkladů. Člověk trpící sociální fobií je přesvědčen, že si druzí všímají jeho potíží a podle toho jej hodnotí. Toto přesvědčení jeho úzkost dále zvyšuje. Typickým rysem sociální fobie je silná anticipační úzkost, která často vede k nějaké formě vyhýbavého chování. Pro tuto poruchu je typická obava ze zkoumavých pohledů druhých lidí, strach ze zesměšnění, ztrapnění, z projevení příznaků úzkosti (červenání se, pocení, třesu rukou) před druhými. Často začíná v pubertě ale i dříve a soustřeďuje se kolem strachu z pátravých pohledů jiných lidí. To vede k vyhýbání se pobytu ve společnosti. Fobické situace mohou být konkrétní (t.j. omezující se na jídlo, mluvení na veřejnosti nebo setkávání se s lidmi opačného pohlaví) nebo difúzní (t.j. zahrnující téměř všechny sociální situace mimo kruh rodiny). Sociální fobie je obvykle spojena s nízkým sebehodnocením a strachem z kritiky. Řada lidí se sociální fobii si stěžuje na červenání, na potíže při pohledu z očí do očí, na třes rukou, na pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit což jsou druhotné příznaky úzkosti. Někdy je nositel přesvědčen, že je to hlavní problém. Nápadné je vyhýbání se sociálním situacím, které v extrémních případech může vést k téměř úplné sociální izolaci. K překonání nepříjemných pocitů a úzkostných myšlenek se postižení jedinci mohou uchylovat k alkoholu nebo k uklidňujícím práškům a je třeba poznamenat, že u této fobie je zneužívání alkoholu častější než u jiných fobických syndromů.
Příběh Veroniky
Příběh Anny
Léčba sociální fobie může být vedena psychofarmaky nebo psychoterapii, popřípadě jejich kombinací. Z farmakoterapie jsou krátkodobě účinná anxiolytika (alprazolam, clonazepam, bromazepam a další). Krátkodobě pomohou, dlouhodobý efekt je však problematický. Léčený přes jejich clonu není vystavován stresu, se kterým by se potřeboval naučit zacházet. Navíc přes krátkodobé pozitivní důsledky postupně vzniká na ně návyk. Nicméně u klientů, kde je úzkost hodně výrazná, může natolik bránit expozicím, že bez farmak je dotyčný neschopen splnit ani nejlehčí úkoly. To je problém zejména u nemocných, kteří potřebují hospitalizaci, protože sociální fobie je natolik vyřadí z běžného života. Rozumná krátkodobá pomoc anxiolytiky může umožnit počáteční postupné kroky v expozici stresovým situacím. Jinou, daleko vhodnější variantou jsou antidepresiva, zejména RIMA. (moclobemid) a SSRI (paroxetin, sertralin, citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, escitalopram) či SNRI (venlafaxin). Krátkodobě úzkost netlumí a nevedou k závislosti. Během 6-8 týdnů však sníží bazální hladinu úzkosti natolik, že léčený je schopen se začít vystavovat obávaným situacím. Léčbou volby sociální fobie je skupinová kognitivně behaviorální terapie. Nejdůležitějšími strategiemi jsou kognitivní rekonstrukce (konstruktivní zpracování úzkostných myšlenek), nácvik sociálních dovedností (oční kontakt, dovednost vést rozhovor, přijímat kritiku, asertivita) a systematická expoziční léčba, kdy se léčený krok za krokem postupně podle obtížnosti vystavuje situacím, kterým se původně vyhýbal.
Specifické fobie
Jako specifickou fobii označujeme nerozumný a přehnaný strach z určitého konkrétního objektu nebo situace. Strach je obvykle omezen na tuto situaci nebo objekt a postižený netrpí příznaky úzkosti, pokud se nesetká nebo se neobává setkání s fobickým podnětem. Mezi nejčastější specifické fobie patří fobie ze zvířat, zvláště ze psů, hadů, hmyzu a myší. Dalšími běžnými fobiemi jsou klaustrofobie (strach z uzavřených prostor) a akrofobie (strach z výšek), z bouřky, hromu, tmy, létání, močení nebo defekace na veřejných záchodcích, požívání určitých jídel, návštěv zubního lékaře, pohledu na krev nebo zranění, injekcí a strach z určitých nemocí. Obvyklými tématy fobií z nemoci jsou nemoc ze záření a pohlavní nemoci, v poslední době AIDS. I když je spouštěcí situace nenápadná, může její přítomnost vyvolat paniku jako u agorafobie nebo sociální fobie. Specifické fobie vznikají obvykle v dětství nebo rané dospělosti a pokud se neléčí, mohou přetrvávat desítky let. Postihují někdy v životě kolem 25% žen a 12% mužů.. Závažnost následného omezení záleží na tom, jak je postižený schopen vyhýbat se fobickým situacím.
Příběh Šárky
Příběh Lucie
Specifické fobie se léčí téměř výhradně expoziční terapií, tedy postupným vystavením se obávaným podnětům. Expoziční léčba, pokud se jí postižený podrobí, bývá obvykle úspěšná. Léky zpravidla účinné nejsou. U dětí se používá systematická desensibilizace (expozice obávanému podnětu v imaginaci během relaxace).
