Těžiště může být v rozhovoru, umělecké práci, dramatizaci, psychogymnastice, hraní rolí nebo nácviku dovedností.

Psychoterapie pomáhá obnovit přirozený pocit kontroly nad svým vnímáním, myšlenkami a představami, tělesnými reakcemi, emocemi a chováním. Terapeut pomáhá postiženému:

  • porozumět tomu, co se děje;
  • oddělit zdravé prožívání od nemocného;
  • omezit, ohraničit a zmírnit nebo odstranit patologické prožitky;
  • podpořit a rozvinout vše zdravé;
  • nalézt znovu přiměřenou a přirozenou důvěru v sebe i okolní svět;
  • vytvořit pocit bezpečí, samozřejmosti a přirozené kontroly nad svým životem;
  • najít cesty, jak překonat součastné životní problémy;
  • znovu obnovit žebříček hodnot.

Psychoterapie pomáhá hlouběji porozumět, co se děje s člověkem, který má nadměrné obavy o zdraví, učí, jakým způsobem zacházet s příznaky a problémy v životě a posléze trénuje dovednosti, které mohou do budoucna bránit rozvoji recidivy. Pro většinu lidí s obavami o zdraví je psychoterapie velmi účinnou metodou.

Kdo je to psychoterapeut
Co můžete od psychoterapeuta čekat? Psychoterapeut je odborník, který je schopen vcítit se do toho, co prožíváte. Má již pravděpodobně zkušenost s jinými lidmi s podobnými problémy a odborné znalosti, které mu umožňují co nejlépe vám pomoci. Pomůže vám ujasnit si, co prožíváte, z čeho pramení vaše příznaky a co je dále udržuje. Také vás naučí porozumět vztahovým problémům, které často obavám o zdraví předcházejí, a umožní vám nahlédnout do sebe samého. Může vám pomoci přijít na způsoby, jak účinněji překonávat příznaky, kterými trpíte, a jak se stavět ke každodenním problémům. Pod jeho vedením a s vlastním úsilím máte dobrou šanci cítit se lépe. Navíc se můžete učit reagovat bez rozvoje obav i na stresory, které mohou přijít v budoucnosti.

Psychoterapeut je zkušený průvodce na cestě. Není to přítel ani kamarád, a už vůbec ne kumpán. Není a nemůže být ani rodič. Je to průvodce, pod jehož vedení se svěřujeme a otevíráme, ale ne proto, aby nás miloval nebo abychom se mu zalíbili, ale proto, aby nás co nejlépe doprovázel na naší vlastní cestě vnitřní proměny. Nevěříme, že někdo může změnit někoho druhého. Lze jen pomoci člověku, aby se změnil sám. Proto terapeut neléčí, ale doprovází při léčbě. Je důležité, aby člověka, který se mu svěřuje, nepoškodil, aby ho k sobě nepřipoutal a včas šel z cesty, když brání dalšímu vývoji. Psychoterapie není jen laskavost, naslouchání a vcítění. Nestačí ani snaha a dobrota. Terapie by neměla vnucovat, ale probírat možnosti, doprovázet, nikoli pomáhat. Je to učení, jak chytat živé ryby, nikoliv o darování rybích konzerv. Nikdo nedokáže v terapii nikoho zachránit. Lze jen pomoci člověku, aby se zachránil sám. Psychoterapie svým způsobem není léčba ve starém slova smyslu. Léčba ve starém slova smyslu je pomoc člověku, který ji pasivně přijímá a podrobuje se jí. Psychoterapie naopak předpokládá velmi aktivní přístup, z pozice pasivity ji dělat nejde.

Pacient má nyní svobodnou volbu svého terapeuta. Může tedy, a dokonce by měl dbát na to, zda se se svým terapeutem cítí dobře, zda ho prožívá jako chápajícího a zda se cítí být přijímán takový, jaký je. Pokud se necítí být přijímán, je možné si to ujasňovat v rozhovorech. A pokud to ani pak nevnímá jako dostatečné, je namístě najít si jiného terapeuta. Ne každý se cítí dobře s každým. Trochu jiná situace je v průběhu dlouhodobé léčby. Může dojít k tomu, že v původně dobrém terapeutickém vztahu dojde k napětí a pocitům nepochopení. V tomto případě není namístě hledat nového terapeuta, ale daleko důležitější je zabývat se těmito fenomény společně. Změna terapeuta by spíše prodlužovala cestu k nalezení možnosti, jak řešit problémy. Extrémní je situace pacientů, kteří stále mění terapeuty, protože nejsou pro nejistotu či podezřívavost spokojeni s nikým.

Individuální psychoterapie
Individuální psychoterapie pomáhá obnovit důvěru ve svět a vytvořit si pevnou vztahovou osobu, které můžete důvěřovat v krizových situacích. Skýtá přátelskou atmosféru, přijetí a pochopení, do ničeho nenutí. V individuální psychoterapii tráví terapeut s pacientem hodně času v rozhovorech o problémech. Setkávají se zpočátku zpravidla jednou za týden, někdy i častěji, v průběhu doléčování pak méně často.

Skupinová psychoterapie
Skupinová psychoterapie svojí důvěrnou atmosférou pomáhá ujasnit si svoji situaci ve světě, porozumět způsobům, jakým se člověk vztahuje k druhým, a uvědomit si formy chování, které vedou ke stresu. Pomáhá také člověku uvědomovat si, že druzí prožívají mnohdy podobné věci, učí se od nich, jak se s onemocněním vyrovnat a jak řešit každodenní problémy. Skupinová psychoterapie probíhá zpravidla ve skupině 8-12 osob. Vedou ji nejčastěji dva psychoterapeuti, nejlépe muž a žena, vzhledem k nedostatku psychoterapeutů je však v dnešní době vedena jen jedním člověkem. Jednotlivá sezení zpravidla trvají 1,5 hodiny. Skupinové dění je dáno vztahy mezi lidmi a jejich navyklými způsoby chování. To, jak se chovají v reálném životě, se dříve nebo později projeví i ve skupině. Otevírání se jednotlivých členů při skupinové terapii přispívá ke vzniku atmosféry důvěry, otevřenosti, sympatie a spoluúčasti. Cílem léčby je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy a nemocí – potom pomoci tyto vzorce změnit. V uzavřené skupině zůstává složení skupiny konstantní a meziosobní interakce jsou hlubší. V otevřené skupině jsou průběžně přijímáni noví pacienti.

Rodinná nebo manželská terapie
Při farmakoterapii i psychoterapii je důležité, aby do léčby byli zainteresováni i rodinní příslušníci. Pro nemocného je velmi potřebné, aby v rodině bylo vytvořeno „příznivé klima“ bez prudkých emocí, výčitek, mentorování nebo hádek. To bývá někdy obtížné, protože je v lidské přirozenosti hledat mezi sebou viníka odpovědného za psychickou krizi. Hledání viny je však nesmyslné a nepraktické a škodí pacientovi i rodině. Při hledání viny se ztrácí z centra pozornosti skutečná pomoc.

Kognitivně-behaviorální terapie
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je psychoterapie zaměřená na celkové zklidnění pomocí:

  • porozumění problému;
  • odstranění škodlivého způsobu myšlení;
  • úpravy vzorců nevhodně přizpůsobeného chování;
  • zlepšení komunikace s okolím a relaxace.

KBT učí, jak zacházet se symptomy a problémy, zbavovat se zbytkových příznaků, a trénuje dovednosti potřebné pro zvládání stresujících situací. Vede ke zlepšení sociální adaptace a sebehodnocení. Dovednosti, které se pacient během léčby naučí, mu pak zůstávají. KBT patří k nejúspěšnějším psychoterapiím obav o zdraví. Může probíhat formou individuální nebo skupinové psychoterapie.

Podívejme se na jeden typický rozhovor:

Lékařka: Říkal jste, že největší obavy ve vás vyvolává zrychlení tepu srdce, pocity sevření na hrudi a mravenčení v prstech. Občas taky z ničeho nic nemůžete popadnout dech a pak jdete k oknu a snažíte se nadýchat čerstvého vzduchu, ale moc to nepomáhá. Popsala jsem to dobře?

Pavel: Ano, je to tak, taky se vždy strašně zpotím. Všichni mi říkají, že to mám od nervů. Ale jak to může být od nervů? Nervy mám horší, ale to jen z toho strachu z těch tělesných potíží. Začalo to od toho utíkání srdce a sevření na prsou.

Lékařka: Já vám v tom plně věřím. Takové potíže, které máte, většinou začnou nejdříve tělesně, až pak z nich člověk dostane strach nebo se cítí utrápený. Ovšem jejich původ může být tělesný, ale také mohou být reakcí na stres, který má člověk v životě. Jistě znáte od dětství, že když má člověk strach nebo trému, rozbuší se mu srdce a začne rychleji dýchat. To je takový jednoduchý příklad stresové reakce. A taky se zpotí, říká se přece „zpotil se strachy“.

Pavel: Jak to se mnou souvisí, já jsem přece z ničeho neměl strach ani trému?

Lékařka: To máte pravdu, to byl jen příklad, jak tělesné příznaky souvisí se stresem, který člověk prožívá. Jak jsme si už dnes řekli, v době, než se u vás objevily potíže, jste měl za sebou velmi náročné pracovní období. Zaváděli jste novou technologii výroby a zahraniční partner byl velmi nespolehlivý. Pracoval jste kolem 14 hodin denně a manželka vám začala vyčítat, že zanedbáváte rodinu. Pochopila jsem to dobře?

Pavel: No byl to velmi krutý rok. Moc jsem se nevyspal a žena mě moc nepodpořila. Ale ty potíže přišly až tehdy, když všechno skončilo.

Lékařka: Hmm, to se často stává, člověk je dlouhodobě ve stresu, je však soustředěný na to, co je třeba řešit, a teprve když je za stresovou situací, začne si uvědomovat jednotlivé příznaky.

Pavel: Nějak tak to bylo. Výroba začala, a já místo uvolnění jsem byl najednou nesvůj a neklidný, jako by mě ještě něco čekalo. A pak se objevilo to se srdcem. Ale můj kamarád, internista, mi nic nenašel. Taky mi řekl, že jsem přetížený. Teď to však trvá již osm měsíců. To je trochu dlouho. Stres už dávno pominul.

Lékařka: Hmm… jak vás tak poslouchám… ty příznaky samy o sobě vás vůbec neobtěžují, jsou vám úplně lhostejné, neobáváte se jich… Prostě žádný stres nevyvolávají? Nebo je to jinak?

Pavel: Máte pravdu, mám obavy a jsem stále ve stresu vinou těch příznaků.

Lékařka: A situace s manželkou? Říkal jste, že vám vyčítala, že zanedbáváte rodinu. Jak to vypadá mezi vámi teď?

Pavel: Ona je teď, když nejsem zdravý, na mě docela hodná, jen občas se naštve, že už toho má dost: předtím že jsem byl pořád v práci a teď že jsem hypochondr. A to víte, to mi nepřidá. Ale asi má pravdu, více se sleduji a to není dobré.

Lékařka: Takže se zdá, že občas mezi vámi napětí je, i když naštěstí nepřevažuje.

Pavel: Za to můžu nejspíš já. Říkám si, že se už se mnou musí otravovat, že si to nezaslouží. To mě stresuje víc než to, že jí občas ujedou nervy.

Lékařka: Hmm, to vám rozumím, člověk by chtěl být pro druhého oporou, a má pocit, že jen obtěžuje. Myslím, že máte hodně důvodů, proč situaci změnit.

Pavel: To bych velmi rád, ale nevím jak.

Lékařka: První krok jste už velmi dobře udělal. Řekl jste mi o tom, jak začátek příznaků souvisel ze stresem v práci, respektive s dokončením velké dřiny. Pak jsme přišli na to, že v současnosti zažíváte další stres, který může mít vliv, a to je stres ze samotných příznaků, a stres z toho, že se cítíte před manželkou provinilý. Takže, pokud to tak mohu říci, zdá se, že vaše příznaky zřetelně souvisí se stresem, který jste prožíval a který dosud prožíváte. Nakolik na to mají vliv ještě další okolnosti, to zatím nevíme, ale pokud mají, pravděpodobně to brzy zjistíme. Nyní bych se chtěla zeptat, co děláte, když se příznaky objeví. Taky by mě zajímalo, čemu se v důsledku těchto příznaků raději vyhnete.

Ukázka z jiného rozhovoru při kognitivně-behaviorální terapii:

Lékařka: Mohl byste mi říci, jaké hlavní potíže vás ke mně přivedly?

Martin: Poslední tři roky se cítím hodně unavený, nic nezvládám, stále mě něco bolí. Cítím se jako stoletý stařec. Nejvíce mě bolí nohy, někdy je mám jako z olova, někdy mě v nich píchá a mám křeče. Často mě pálí a svědí kůže na lýtkách a stehnech. Mám zjištěnou EB virózu. Myslím, že to bude od toho, že v mém těle asi stále probíhá infekce. Bojím se, aby to nezasáhlo i jiné orgány. Při poslední návštěvě mi neurolog řekl, že to možná souvisí s psychikou, ale já žádné psychické problémy nemám. Tedy myslím, že jsem vcelku normální…

Lékařka: Hmm… člověk může mít trápení a být normální… Někdy tělesné problémy navazují na větší stres, který člověk prožil, jindy přetrvávají, i když tělesné onemocnění, například virózu, již má člověk dávno za sebou. Mohl byste mi popsat období, ve kterém se objevily první potíže, a důležité stresující události, které jste prožíval během jednoho roku předtím. Myslím tím události, jako jsou problémy v práci, nástup do nového zaměstnání, partnerské problémy nebo tělesné choroby, které člověk nebo jeho blízcí prodělávají.

Martin se rozhovořil o studiu, o nástupu do práce a po chvíli i o tom, že měl v té době vážnou známost, se kterou počítal do budoucna, a o tom, jak zčistajasna a bez řádného vysvětlení ho jeho nastávající opustila. Připomněl, že po několika měsících, kdy se cítil velice sklíčeně a opuštěně, se „sám z toho dostal“ a odjel na dovolenou na Korsiku, kde chtěl lézt po horách, ale pro únavu to nešlo. Musel tehdy asi dostat EB virózu, kterou přechodil.

Lékařka: Děkuji, povídal jste věcně a srozumitelně. Vzpomněl jste si, kdy jste začal prvně pociťovat tělesné potíže?

Martin: To vím skoro přesně. Bylo to první den na Korsice, když jsme šli na túru. Vrátil jsem se z poloviny cesty, protože mě začaly strašně bolet nohy. Neměl jsem z toho potěšení, i když po horách chodím rád. Myslel jsem si, že mám chřipku, a tak jsem se vrátil do kempu. Ale horečku jsem neměl. Na další túry jsem pak už nešel. I v kempu jsem se cítil stále unavený, do vody se mi ne-chtělo – nebo spíše jsem se bál, že jsem nemocný a aby se to nezhoršilo. Když jsme se vrátili domů, bylo to stále stejné. Byl jsem u lékaře a tam mi zjistili protilátky EB viru a nijak mě neléčili. Pak to bylo stále horší, začala mě pálit kůže na nohách. Byl jsem vyšetřen opakovaně i neurologicky a byl jsem na imunologii. Na elektromyografii (EMG) bylo vše bez nálezu, jenom ty protilátky zůstávaly. Dostával jsem nějaké vitaminy, ale nic se nezměnilo.

Lékařka: Jestli tomu dobře rozumím, začalo to v té době po rozchodu s vaší dívkou. Nejdříve jste se trápil, ale pak jste se s tím vyrovnal a odjel jste na Korsiku. Ovšem hned při první túře jste zjistil, že to fyzicky nezvládnete, protože jste nadměrně unavený. Vrátil jste se předčasně do kempu a pak jste se po zbytek dovolené už jakékoli námaze vyhýbal. To vyhýbání pak pokračovalo i doma. Nyní se už tři roky prakticky tělesně nenamáháte, ale příznaky jsou spíše horší než na počátku. Je to tak?

Martin: Ano, je to tak, jak říkáte.

Lékařka: Napadlo vás někdy, že ty potíže mohou souviset se stresem, který jste prožíval? Myslím s tím rozchodem s dívkou a s novým zaměstnáním, kam jste nastoupil po škole?

Martin: Já vím, že mě asi chcete dovést k tomu, že je to psychické, ale já vážně žádné psychické problémy nemám. A ten rozchod mě určitě trápil, ale s tím jsem se vyrovnal předtím, než jsem odjel na Korsiku. Tam jsem se rozhodl jet proto, abych na ni úplně zapomněl.

Lékařka: Taky jsem přesvědčená, že se nyní psychicky netrápíte. Nevypadáte úzkostně ani depresivně. To, co vám nabízím, je něco jiného. Někdy tělesné příznaky navazují na stres, který člověk prožíval, zejména když je to stres, který souvisí s důležitými životními hodnotami, jako je například partnerství. Dokonce je to častější tehdy, když si člověk řekne, že se už v souvislosti s tím, co se mu přihodilo, nechce dále trápit. Jako by to trápení přešlo ze smutku a pocitu osamění do tělesných příznaků a tam dále skrytě pokračovalo. Odborně se tomu říká somatizace. To, že váš stav souvisí s psychikou, je jedna z možností, jinou možností je, že jde o to, co jste sám říkal, že stav souvisí s nějakou tělesnou nemocí. Pokud se však tělesná nemoc vyloučí, je velmi pravděpodobné, že jde o důsledek stresu. Sám jste řekl, že po rozchodu s dívkou jste byl sklíčený a cítil jste se opuštěně.

Martin: To je pravda, v té době mě nic netěšilo a nevěděl jsem, co dělat dál. Tak blbé období jsem předtím nezažil. Když jsem se pak přestal trápit, začal jsem se cítit víc utahaný. Máte pravdu, bylo to už předtím, před tou Korsikou. Ale ta únava nebyla tak velká. Říkal jsem si, že příroda, hory a moře, mi v tom nejvíc pomůže, že přijdu na jiné myšlenky.

Lékařka: Hmm, tomu rozumím, člověk chce něco hezkého a dobrodružného zažít, aby zapomněl na svůj smutek… Víte, člověk prožívá své tělesné pocity jinak, když je veselý a šťastný, a jinak v období smutku. Je citlivější k sobě, snese méně zátěže, fyzické námahy i bolesti. Snadno také dostane chřipku a hůře se z ní dostává. Hůře se překonávají náročnější úkoly.

Martin: No, to je možná pravda…

Lékařka: Sám jste řekl, že po horách, kde jste cítil zvýšenou únavu, jste se přestal fyzicky namáhat, protože jste se obával o své zdraví.

Martin: Ano, je to tak, raději jsem nic nedělal. A když jsem četl o únavovém syndromu, tak jsem si řekl, že by to mohlo být ono. A taky mi lékař řekl, abych se nenamáhal.

Lékařka: Hmm… nečinnost však svaly ochabuje a tím ztrácejí výkonnost. Pokud jste měl někdy sádru, tak si jistě vzpomínáte, jak už po několika týdnech jsou svaly zesláblé. Ale bez postupné zátěže nezesílí. Když se člověk vyhýbá tělesné aktivitě, může to probíhat podobně. Pokud tomu dobře rozumím, vy v současné době vůbec necvičíte, chodíte jen minimálně, popoběhnout na autobus se obáváte. Je to tak?

Martin: Ano, je to tak. Ale když jsem se zkusil několikrát překonat, nešlo to. Naštval jsem se na sebe a přinutil se jít běhat – po 200 metrech jsem byl naprosto vyčerpaný. A nohy mě začaly strašně bolet.

Lékařka: Máte pravdu, takhle najednou, skokem, to opravdu nejde. To vás jenom přesvědčilo, že pohyb vám nedělá dobře. Námaha musí přijít pozvolna, krok za krokem. Tak, jak svalstvo bude sílit, je možné si dovolit větší námahu. Vy jste toho tři roky moc fyzicky nedělal. První kroky musí být velmi lehké.

Martin: To myslíte, že mám cvičit? Lékařka: Přesně tak jsem to myslela. Zkusíme to spolu naplánovat tak, aby cvičení bylo přiměřené vašim současným možnostem. A až se vaše kondice zlepší, budeme zátěž zvyšovat.

Martin: No, mohl bych to zkusit, ale moc tomu nevěřím…

Lékařka: Máte pravdu, nevěřte něčemu, dokud nezkusíte, jak to působí. Až uvidíte nějaký výsledek, má smysl začít věřit.

Martin: Tak dobře, můžeme to teda naplánovat?

Lékařka: Ano. Nevadí, když to budou ze začátku směšné dávky, důležitá je pravidelnost a to, abyste cvičil, i když se nebudete cítit zrovna nejlépe. Možná se vám zpočátku bude zdát, že to nenese ovoce, připravte se na to, že to bude spíše mravenčí práce, ale jsem přesvědčená, že to přinese zlepšení.

Martin: Paní doktorko, já se ale nesmím namáhat, protože se mi to zhorší. Na imunologii mi řekli, že se mám šetřit. Taky jsem četl o únavovém syndromu v časopise a tam bylo, že námaha může být nebezpečná. A vy říkáte, že se namáhat mám. Co když se mi to zhorší?

Lékařka: Hmm, vidím, že máte z námahy velké obavy.

Martin: Ano, mám, pokud mám v těle infekci, během námahy se může dostat do různých částí těla a budu nemocen ještě víc.

Lékařka: Teď vám rozumím a chápu, proč máte tak velký strach. Naštěstí informace, které o tom máte, jsou mylné. Námaha může ohrozit jen při vysokých horečkách. Proto vám navrhuji, zkusíme udělat přiměřený plán, jak postupně zvýšit svoji aktivitu a otužit se proti námaze.

Z knihy: Nadměrné obavy o zdraví   
Autor: Praško, Pašková, Prašková


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu pod tímto článkem jen za 150 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
REKLAMA:
loading...
Sdílet
Předchozí článekMononukleóza
Další článekPéče o hráz

Komentáře