Přeceňování funguje jako myšlenkové modelování a koncentrace jistých vlastností tam, kde ve skutečnosti nejsou. Existují dvě varianty. První varianta nastává tehdy, je-li místo zaplněno, tedy existuje konkrétní člověk, kterému lidé přisuzují vlastností, jež mu nejsou vlastní. Aby se vzniklá nestejnorodost odstranila, rovnovážné síly musí vytvořit protiváhu.
Například romantický a snivý mladík si ve své obrazotvornosti maluje svou milou jako anděla čisté krásy. Ve skutečnosti se ukazuje, že je osobou zcela pozemskou, má ráda veselí a vůbec nemá sklony prožívat sny zamilovaného mladíka. I v každém dalším případě, kdy si člověk vytvoří idol a vyzvedne jej na piedestal, dojde dříve či později k jeho demytizaci.
V souvislosti s tím působí pozoruhodně příběh Karla Maye, autora vynikajících románů o Divokém západě a tvůrce takových hrdinů, jakými jsou Old Surehand, Vinnetou a další. May napsal všechny romány tak osobitě, že vznikl dojem, jako by se všech událostí skutečně zúčastnil, takže čtenáři ho vnímali jako osobu vskutku význačnou, jež si zaslouží obdiv. Jeho díla jsou natolik živá a barvitá, že vyvolávají dokonalou iluzi, jakou by dokázal popsat snad jen bezprostřední účastník líčených dobrodružství. Člověk čte jeho knihy, jako by doslova sledoval film. Karel May zvolil natolik uchvacující námět, že ho překřtili na německého Dumase.
Jeho četní obdivovatelé byli absolutně přesvědčeni o tom, že je doopravdy oním vynikajícím kovbojem jménem Old Shatterhand, jak se představoval ve svých knihách. Jiné myšlenky si nedokázali připustit Našli si totiž objekt hodný obdivu a napodobování, a jestliže navíc idol žije v sousedství, vzbuzuje ještě o to větší zájem. Jaké bylo jejich překvapení, když se rozneslo, že Karel May v Americe nikdy nepobýval a že některá díla vytvořil ve vězení. Došlo k demytizaci a obdiv se přeměnil v nenávist. Kdo by měl být považován za viníka? Vždyť oni sami si vytvořili idol a zavedli vztah závislosti: „Ty nám připadáš jako hrdina, ovšem za podmínky, že to vše je pravda.“
Ve druhé variantě, kde na místě uměle vytvářených iluzorních vlastností vůbec žádný objekt neexistuje, se malují růžové sny a staví vzdušné zámky. Snílek se vznáší v oblacích a snaží se utéct před nehezkou realitou, čímž samozřejmé vytváří nadbytečný potenciál. V tomto případě budou rovnovážné síly – aby vzdušné zámky zbouraly – takového romantika ustavičně stavět tváří v tvář kruté realitě. Dokonce i když se mu podaří upoutat svou ideou masu lidí a vytvořit kyvadlo, beztak bude jako utopie odsouzena – nadbytečný potenciál se totiž nahromadí na pustém místě, takže rovnovážné síly jeho kyvadlo drive či později zastaví.
Uveďme si ještě jeden příklad, kdy předmět přecenění existuje pouze v ideálu. Řekněme, že si žena ve své obrazotvornosti maluje portrét ideálního manžela. Čím pevněji se utvrzuje v tom, že musí být přesně takový, tím mocnější je nadbytečný potenciál, jenž se takto kumuluje. Utlumit jej lze pouze subjektem s vlastnostmi zcela opačnými. Potom se už dotyčná bude moci jen podivovat: „Kam jsem jen dala svoje oči?“ A naopak jestliže žena aktivně nenávidí pijanství a brutalitu, jako by spadla do pasti, kde si pro sebe vyhledá alkoholika nebo násilníka. Člověku se toho, co by sám aktivně nepřijal, dostává proto, že vyzařuje myšlenkovou energii na frekvenci své nevraživosti; navíc ještě vytváří nadbytečný potenciál. Život často spojuje dohromady lidi docela různé, kteří – jak by se mohlo zdát – se jeden k druhému naprosto nehodí. Nato se rovnovážné síly snaží lidi s protichůdnými potenciály utlumit tím, že je vzájemně konfrontují.
Mimořádně silně se jejich účinek projevuje u dětí, které energii vnímají mnohem citlivěji než dospělí a chovají se přirozeně. Jestliže budete dítě příliš vychvalovat, začne mít ze zlomyslnosti vrtochy. A pokud mu budete ještě lichotit a pochlebovat, začne vámi pohrdat nebo vás v krajním případě bude zcela ignorovat. Budete-li ze všech sil usilovat o to, abyste z něho udělali dobře vychovaného hodného chlapečka či holčičku, co nejdříve se spolčí s nějakou špatnou pouliční partou. Jestliže se poženete za tím, abyste z něho vymodelovali zázračné dítě, ztratí o učení veškerý zájem. A čím aktivněji budete potomka zasypávat všemožnými kroužky a školami, tím pravděpodobněji z něho vyroste osobnost zcela fádní.
Nejlepší zásada pro výchovu a vztah k dětem (a nejen k nim), která nadbytečný potenciál neprodukuje, spočívá v tom, že s nimi budete zacházet jako s hosty, to znamená, že jim budete věnovat pozornost, budete je respektovat a nabídnete jim svobodu výběru, aniž byste jim umožnili, aby si vás ochočili. Vztah je třeba budovat analogicky, protože ani vy osobně nejste na tomto světě víc než hosty. Pokud přijímáte pravidla hry a nepouštíte se do extrémů, máte dovoleno vybírat si cokoli, co se v našem světě nachází.
Pozitivní vztah jedněch lidí k druhým je stejně rozšířený jako negativní. V dané záležitosti se udržuje jakási rovnováha. Existuje nenávist a existuje láska. Vyrovnaný dobrý vztah vznik nadbytečného potenciálu nevyvolává. Potenciál klíčí tehdy, dojde-li k výraznému posunu hodnocení vzhledem k nominální hodnotě. Za značku pro nulový počátek lze na stupnici posunu považovat nevýslovnou lásku. Ale taková láska v ryzí podobě se potkává zřídkakdy. K ryzí lásce se v zásadě přidávají příměsi práva vlastnit, závislosti a přeceňováni. Práva vlastnit se zříká jen těžko – vlastnit předmět lásky je zcela přirozené a celkem normální, dokud se majetnictví nepřenese do dvou extrémů.
První extrém zahrnuje přání vlastnit předmět lásky, jenž vám vůbec nenáleží, a dokonce nemá o vašem přání ani potuchy. (Samozřejmě chápete, že mám na mysli pouze fyzický aspekt vlastnění.) Jde o klasický případ nedělitelné lásky. Neopětovaná láska vždy působila hodně strastí. Avšak mechanizmus není v tomto případě tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Připomeňme si ještě jednou příklad s květinami. Rádi se mezi nimi procházíte a kocháte se jimi, ale patrně se nikdy nezamýšlíte nad tím, zda ony mají rády vás. Nyní se pokuste představit si, že květiny přemýšlejí o vás? Objevují se různé nepěkné předpoklady, jako jsou strach, nebezpečí, nevraživost, lhostejnost. A proč by vás měly mít rády? Nebo jste zahořeli touhou držet je v rukou, jenže to nejde – buď totiž rostou na záhoně, nebo je prodávají za drahý peníz. To už není láska, nýbrž vztah závislosti a k vám se již vkrádají negativní emoce.
Na jednom místě se tedy nachází předmět vaší lásky a na jiném místě se nacházíte vy a chcete jej vlastnit neboli vytváříte energetický potenciál. Lze předpokládat, že tento potenciál bude přitahovat dotyčný vytoužený předmět k vám, podobně jako se vzdušné hmoty snaží z oblastí vysokého tlaku přesunout do oblasti nízkého tlaku. Jak by ne! Pro rovnovážné síly nehraje roli, s čí pomocí bude rovnováhy dosaženo, proto si mohou vybrat i jinou cestu – odstrčit předmět vaší lásky ještě dále a vás neutralizovat, tedy zlomit vám srdce. Ke všemu navíc budete mít při nejnepatrnějších neúspěších sklon situaci mnohem více dramatizovat („On/ona mě nemiluje!“), proto vás podobné myšlenky přetáhnou na dráhu života, kde je do vzájemné lásky velmi daleko.
Rovnovážné síly působí tím intenzivněji, čím utkvělejší je přání vlastnit či přání opětované lásky. Pokud se ovšem rozhodnou, že vás s milým/milou sblíží, pak se příběh dohraje se šťastným koncem. Směr působení rovnovážných sil lze snadno vymezit v samém počátku při zrodu lásky: jestliže vám nedá spát snaha o dosažení vzájemného porozumění a přitom se vám od samého začátku čehosi nedostává, vyplývá z toho, že musíte razantně změnit taktiku. a především milovat a nežádat náhradu – potom bude možné, abyste neustálé kmitání rovnovážných sil přetáhli a přiměli je pracovat pro vás. V opačném případě se situace lavinovitě vymkne z kontroly a cokoli změnit bude takřka nemožné.
Docházíme k jedinému závěru: jestliže si přejete, abyste dosáhli vzájemného vztahu, musíte zkrátka milovat, aniž byste se snažili o to, abyste byli milováni. Za těchto podmínek se za prvé nevytváří nadbytečný potenciál, což znamená, že se neobjevuje těch padesát procent pravděpodobnosti, podle nichž by měly rovnovážné síly působit proti vám. Za druhé, pokud o vzájemný vztah neusilujete, neformulují se ani nekontrolovatelné dramatické myšlenky na nerozdělitelnou lásku, tím pádem vás vaše vyzařování nestahuje na patřičné dráhy života. Jestliže naopak prostě milujete bez práva vlastnit, pak se parametry vyzařování přizpůsobují těm drahám života, kde nabídka vzájemných vztahů existuje. Ve vzájemné lásce přece vztahy závislosti také neexistují. Pokud ji už máte, není důvod, proč byste se měli kvůli právu vlastnit znepokojovat. Představte si, jak se vaše šance zvyšují už jen tím, že se práva vlastnit zříkáte! A potom nevýslovná láska je velkou vzácností a už to samo vzbuzuje živý zájem a sympatie. Cožpak pro vás osobně není příjemné, jestliže vás někdo prostě miluje a nečiní si žádné nároky?
Druhý extrém práva vlastnit představuje samozřejmě žárlivost. V tomto případě disponují rovnovážné síly také dvěma variantami možného působení. Jestliže vám již předmět lásky patří, pak nadchází čas pro pivní variantu: ještě více vás sblížit. Ve skutečnosti se někomu žárlivost druhé polovičky v jistém stupni dokonce zamlouvá. Zato druhá varianta působení rovnovážných sil se omezuje na zničení toho, co žárlivost zplodilo, tedy k potření lásky. Přitom platí, že čím vyšší intenzity žárlivost dosahuje, tím vyšší bude mohyla lásky. Je to totéž jako přejít od požitku z vůně květin k výrobě parfémů.
Vše, co je uvedeno výše, se týká stejnou měrou mužů i žen. Ale to dosud není konec. K nastolenému tématu se ještě vrátíme, až budeme probírat další koncepce transurfingu. Je to všechno tak prosté a zároveň složité. Komplikované je to proto, že zamilovaný člověk ztrácí schopnost zdravě uvažovat a tato doporučení nejspíše přijdou vniveč. Z toho důvodu se ani nebudu rozčilovat, protože se zříkám práva vlastnit vaši vděčnost.
Z knihy Ovlivňování reality
Autor: Vadim Zéland
