MASO JAKO DROGA
Současný jedlík masa mi připadá stále více »masově« závislý. Maso je pro něho droga. Vzhledem k tomu, že kvalita masa stále klesá, potřebuje ho neustále víc a častěji, stále více kořeněné, solené, uzené… Čím častěji a více maso konzumuje, tím více je unavenější (samotný proces trávení masa spotřebovává více než polovinu momentální energie člověka), a tím více energie jeho tělo vyžaduje. Protože si ale takový člověk nedokáže představit jiný »přísun energie« než salám, řízek nebo svíčkovou, naláduje se další porcí masa tak překořeněného, přesoleného…
Mimochodem, co se týče uzenin, je to vysloveně nejhorší způsob konzumace masa. Na dotaz, co si o uzeninách myslím, odpovídám už čtvrt století větou, kterou jsem od někoho slyšel jako reakci na otázku, co je to konzumace uzenin: „Nejlepší způsob, jak cpát mrtvoly do střev, a to hned dvakrát za sebou.“
Protože nežiji v Indii, nejsem fanatický vegetarián – je-li to nevyhnutelné, jednou za měsíc si dám kuřecí maso nebo rybu, ale vždy poté okamžitě cítím, jak jsem unavenější a v noci mám pak, v závislosti na kvalitě masa, barevnější a dobrodružnější sny.
Duchovní člověk by neměl s takovou arogancí a krutostí »vyráběné« maso jíst, zjednodušeně řečeno, ze tří důvodů:
1) Je to překážka na duchovní cestě (organismus zanesený masem lze jen obtížně vyčistit, hůře se medituje).
2) Z ekologických důvodů (přesná čísla si už nepamatuji, ale člověk konzumující maso potřebuje stovky hektarů, člověk konzumující obiloviny jen desítky hektarů a totéž platí o spotřebě vody, o kterou se budou za pár desítek let vést války).
3) Ze zdravotních důvodů (současné maso je prošpikované hormony, pesticidy a znečištěno stresory tak, že je přímo škodlivé).
HOVĚZÍ MYŠLENÍ ZE ŠKOLNÍ JÍDELNY
Rád bych se ale zmínil o jiné, ne tak přímo viditelné souvislosti s nadměrnou konzumací masa. Nedávno jsem jel vlakem a v kupé seděli středoškoláci, vracející se domů ze školy. Jako bývalí spolužáci ze základní školy si dvě dívky a hoch povídali o společným známých, plánech i starostech. Hoch, ze kterého čpělo kouření, neřekl jedinou větu, aniž by na jejím začátku (často i na konci) nezaznělo: „Ty vole.“ Své pedagogy a kamarády nenazval jinak než »volové«. Říkám o takových lidech, že mají »hovězí« myšlení. A je vysoce pravděpodobné, že hoch i jemu podobní jsou již od mládí vedeni ke zkratovitému, agresivně impulzivnímu stylu myšlení a jednání vinou školních jídelen, kde je tak oblíbená konzumace masa velkochovem vyrobeného, jatkami »otráveného« a připraveného špatně placenými, a tudíž otrávenými kuchařkami.
Roste nám tak další generace jedlíků masa, kteří nezmění svůj styl života či stravování – tak egoisticky a devastačně orientovaný na konzum a individuální uspokojení vlastních potřeb, ať to stojí, co to stojí – dokud nepřijde nějaká nemoc nebo katastrofa. Jenže, jak můžete chtít po vládě státu, jehož »dieta je sebevražedná« a které ještě nedávno předsedal milovník cigaret, vepřových hodů, tlačenky a becherovky, aby si uvědomila souvislosti a začala něco v životním zájmu celé společnosti měnit? Pro fanatické jedlíky masa bude muset být hůř, aby začalo být lépe.
JSME TO, CO JÍME
A my ostatní? Jak svoboda, tak dobrovolná skromnost, ke které neodmyslitelně patří vegetariánství, je individuální volba, stejně tak základ skutečné duchovnosti a s ní související umění být zodpovědně šťastný, zdravý a také umění a možnost najít a poznat sebe sama. Všechno je to, na počátku informační éry, i záležitost úmyslu hledat a najít ty správné informace. Jsou plodiny, způsoby i celé systémy (např. permakultura), které nabízejí alternativu.
Tak jako dnes v Kalifornii a pomalu v celých Spojených státech to, že člověk kouří, je důkazem toho, že je méně inteligentní, nebo alespoň méně informovaný, tak platí, že zodpovědný a informovaný člověk si dnes denně čistí zuby, medituje a je semi-vegetarián. Za dvacet let, když to dobře dopadne, to bude platit i u nás. Ona »zodpovědnost« za to, co jím, piji, dýchám, poslouchám, je přitom nanejvýš individuální. U ní začínají všechny potřebné pozitivní změny.
Jinými slovy – jsme to, co jíme. Tohle tvrzení lze vnímat »potravinářsky, chemicko-technologicky, energeticky«, ale harekrišnovcům, duchovním hledačům a jogínům jde především o duchovní úroveň. V rámci duchovní očisty člověk již po několika meditacích zjistí, že s plným žaludkem to příliš nejde. Po nějaké době mu dojdou i meditační a energetické důsledky rozčilení. A pak třeba konečně zjistí, že se vyplatí lidi a život milovat.
CHUTNÁ JAKO OD MAMINKY
Jak to nejlépe vysvětlit začátečníkům? Příběhem ze života. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl přítel, jež se jako asi první Čech učil ve Švýcarsku připravovat makrobiotickou stravu včetně umění dělat tofu apod. V onom centru se dlouhá léta cvičila jóga a u příležitosti narozenin pozvali žáci svého indického učitele na návštěvu. Samozřejmě zorganizovali slavnostní setkání a nachystali večeři pro všechny cvičitele, cvičence, přátele, a dokonce i pro lidi z tamní vesnice. Když všichni začali jíst, Ind se jen usmíval a nic si nevzal.
Hostitelé lehce znervózněli a ptali se, co se děje, zda je něco špatně.
„Ne, kdepak,“ usmíval se mistr, „jen pokračujte, já jíst nebudu,“ odvětil
„Jak to, mistře? Vždyť to je na vaši počest!“ naléhali.
„Kdepak, nebudu,“ trval na svém
„Vždyť to je všechno vegetariánské jídlo, navíc organicky vypěstované a přímo u vás, v Indii, se to kuchař Franta učil připravovat. Vy musíte alespoň ochutnat, to byste nás urazil,“ snažili se ho přesvědčit.
Mistr požádal o kyblík, vzal si pár soust, decentně pak vše vyplivl do kbelíku, utřel si ústa a dál se na všechny usmíval.
Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo si toho všiml, ale organizátorům to samozřejmě leželo v hlavě. Když večeře skončila, nádobí bylo umyto a sklizeno, už to nemohli vydržet a ptali se svého guru: „Co se stalo? Proč jste zvracel? Nejste nemocný?“
„Kdepak,“ odpověděl usměvavý guru, „jen jsem měl kuchaře v žaludku.“
„Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičí už patnáct let, byl u vás v ášramu, to není možné. Co se mohlo stát?“ divili se.
„To nevím,“ krčil rameny guru, „zeptejte se Franty.“
A tak šli za ním. Po delším naléhání z něho vypáčili informaci, že mu předchozího dne utekla žena.
Už vám dochází, jak škodlivé byly ony naštvané kuchařky ve školních a závodních jídelnách za socialismu? Jaký je rozdíl mezi slovním spojením »veřejné stravování« a »domácí kuchyně«? Proč asi nám všem doma od maminky tak chutnalo? Proč je tak zdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichž posláním je vařit pro toho, koho uctívají a milují nade vše a koho jídlem a jeho konzumací oslavují?
NEPOCHYBNÝ OTISK TVŮRCE
Jsme to, co jíme. A to, co jíme, je velmi ovlivněno tím, na co a jak při přípravě jídla a při jeho konzumaci myslíme. Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člověk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě a s láskou. Proto tuto skutečnost tolik zdůrazňuji.
Japonci odjakživa vědí, že v dobré keramice zůstává otisk výrobce, mistra keramika, a čajové šálky uchovávají po generace. Když hoří, nevynášejí z domu nejprve vkladní knížky, ale právě hrnečky.
Stále více kunsthistoriků začíná brát v úvahu, zatím jen jaksi neoficiálně a podvědomě, fakt, že v obrazech jsou nějak zakódovány vibrace emocí malířů. Nepředpojatí současní hudební psychologové už vědí, že v hudbě jsou ukryty nejen emoce skladatelovy, ale i interpretovy, či dokonce dirigentovy.
Mozek každého z nás vysílá a přijímá spoustu signálů. Přitom 80 % našeho vnímání ani neregistrujeme, probíhá na podvědomé úrovni. Lze tedy předpokládat, že jídlo obsahuje vibrace nejen pěstitelů zeleniny, ale i kuchařů. Mnoha negativním vlivům nelze okamžitě zabránit, co ale můžeme pozitivně ovlivnit, je náš vztah k tomu, co si vaříme a co a jak jíme. Takže ještě jednou: Jsme nejen to, co a jak myslíme, cítíme, dýcháme, zpíváme, ale také to, co a jak pijeme a jíme.
Autor: Vlastimil MAREK
Z časopisu Regenerace
