Ale každé dítě je jiné a nemůže vám radit někdo, kdo zrovna to vaše nezná. Tyto publikace vám sice nastíní, co dítě potřebuje, ale informace jsou pouze orientační a vy musíte dát spíše na intuici.
Také jsem po narození prcka řešila, jestli ho moc nerozmazluju, proč dělá tohle a nedělá támhleto. Naštěstí mám chápající a bezvadnou dětskou lékařku, která mě povzbudila a řekla mi to, co jsem se jinde nedočetla. Oni totiž děti potřebují pozornost. Je to s nimi náročné, ale pokud dítě necháte plakat v pokoji den co den a říkáte si, že se vyřve a bude to dobré, tak máte pravdu. Hrozí ovšem to, že až budete odcházet do vedlejšího pokoje, s pláčem za Vámi bude utíkat, protože se bude bát, že ho tam zase necháte. Píšu, že se to může stát, protože je opravdu každé dítě jiné. Nad rozmazlováním přemýšlejte, až Vašeho drobečka necháte, aby Vám skákal po hlavě a z bytu dělal kůlničku na dříví. To malé stvoření potřebuje znát svoje meze, ale také potřebuje cítit lásku a hlavně bezpečí.
Od narození Pepíčka jsem poslouchala, že jsem si na sebe upletla bič, když ho pořád nosím, nenechám ho brečet, jak bude rozmazlený, atp. Viděli byste, jak všichni koukají, když si (pro ně rozmazlený) Pepíček sedne do pokoje a sám si vydrží hrát. Já pak můžu sedět u počítače a předávat zkušenosti dál. Myslím, že právě proto, že jsem ho nikdy nenechala napospas jeho smutku, ho utvrdilo, že jsem s ním a nikdy bych nedopustila, aby se mu něco stalo. Dospěl k tomu, že se nebojí, když odcházím do vedlejšího pokoje, že už se nevrátím. Když se chce ujistit, že jsem poblíž, tak na mě zavolá. Řeknu mu, že jsem v obýváku, a on si znovu hraje.
Byly to krušné chvíle, to nepopírám. Mnohdy jsem byla na pokraji sil, ať už fyzických či psychických. Pepíček rostl, byl čím dál těžší a projevoval svoje potřeby stále důrazněji. Bylo to pro mě stále složitější a náročnější. Myslela jsem si, že už to nevydržím a bála se přehnané reakce. Naštěstí jsme to zvládli.
Nemám v úmyslu vám radit, jaký způsob výchovy zvolit. Ono to ani nejde. Každé dítě je osobnost a vy ho prostě vychovávejte tak, jak cítíte, že je to pro něj nejlepší. Můžete si být jisti, že zvolíte ten nejlepší způsob. Tím nechci říct, že ho musíte nosit pokaždé, když zapláče. Máte taky jinou práci a když jste unavení nebo potřebujete něco udělat, ať si klidně popláče. Je to lepší, než kdybyste se přemáhali – mohli byste zareagovat podrážděně a mělo by to jistě opačný efekt. Děti chápou, že jsme z nich občas úplně vyřízení, a určitě Vám to nebudou zazlívat.
Jednou mi jedna paní řekla slova, která si pamatuji dodnes. Řekla, že děti jsou stejně nevinné a bezprostřední jako zvířata. Vždyť matky malých pejsků, kočiček, krav a ostatních zvířat také nečtou knihy a i bez toho se dokáží o svoje potomky postarat. Také je musí nechat někdy samotné, když jim shánějí potravu, a i jejich potomci pláčou. Výchova dětí je dar od přírody a pokud budete poslouchat, co Vám říká srdce, vždy zvolíte správnou cestu. Nikdo nemůže říct, jestli bude vaše dítě citlivé a bude potřebovat více fyzického kontaktu nebo bude více šťastnější o samotě. To víte pouze vy. Vy jste ti, co ho znají nejlépe. Nenechávejte si namluvit, že děláte to nebo ono špatně. Věřte si, věřte svému jednání a uvidíte, že z Vašeho malého andílka vyroste skvělý človíček.
