Osobnost terapeuta má z hlediska psychoterapie také obecné a specifické vlastnosti. Obecnými vlastnostmi rozumíme ty, které podle různých výzkumů pozitivně ovlivňují terapeutický proces – a podporují kladně lidskou komunikaci vůbec, např. komunikace lékařů s pacienty. Tyto vlastnosti jsou: autenticita ( otevřenost, souhlas projevu a prožívání člověka ), akceptace ( bezpodmínečné přijetí, úcta, důvěra a sympatie vůči pacientovi ) schopnost empatie ( vcítění se a porozumění druhému člověku ).

Bylo zjištěno, že specifické vlastnosti terapeuta ( struktura jeho povahových vlastností ) nejsou pro účinek terapie podstatné, každá osobnost se uplatní svým vlastním způsobem, není žádní „ ideální osobnost psychoterapeuta „. U skupinové terapie je pak spíše důležité složení terapeutického týmu, jeho atmosféra a dynamika.

Pro osobnost terapeuta jsou však nezbytné osobní zralost, vnitřní stabilita a spíše vyšší frustrační tolerance.

Účinnost působení terapeutovy osobnosti na pacienta je dále závislá na terapeutově předchozí kvalifikaci a jejím průběžném doplňování., na supervizí konzultaci používaných postupů a psychohygienické péči o vlastní osobnost.

Zmíníme se především o psychohygieně. Ta je nutným prostředkem k „ údržbě „ toho nejsilnějšího nástroje, který terapeut má, totiž své vlastní osoby. Aby byl terapeut úspěšný ve svém konání a minimalizovalo se riziko poškození pacienta byť i nevědomím počínáním, měl by být osobnostně stabilní a měl by sám sebe dobře znát.

Terapeutům a všem pracovníkům „ pomáhajících „ profesí hrozí v případě nedostatečné psychohygieny tzv. burt-out syndrom „, syndrom vyhoření.Terapeut je potom častěji, rychleji a intenzivněji unaven, je podrážděný a subdepresivní, emočně vyčerpaný, má potíže s přijetím svých pacientů, objevuje se u něho cynismus a zvěcňování, mívá pocit, že se mu práce nedaří, a bývá to často i pravda.

Úkolem terapeuta je tedy dodržovat zásady psychohygieny, dlouhodobě se nepřetěžovat, mít dobré rodinné zázemí a blízké vztahy s přáteli a rozvíjet mimopracovní tvořivé zájmy. Práce by neměla být náplní jeho života, pak by se stala kompenzací za jiné chybějící složky života a terapeut by od pacienta více bral než dával, což je v rozporu s charakterem terapeutické práce.

Iva Hédlová

Podle knihy Obecná psychoterapie – Jan Vymětal a kol. – z nakladatelství GRADA, www.grada.cz

Sdílet
Předchozí článekJSEM JEDINEČNÝ
Další článekSYROVÁ STRAVA

Komentáře