Život není jen krásný, nebo jen špatný. Nic na světě není jen černobílé, musíme pouze chtít a umět najít ty barvy, které nám nabízí. A já jsem je konečně našla… Ale hezky popořádku. Vdávala jsem se celkem mladá, ovšem ne zase tolik. Třiadvacet let je tak akorát. Vzala jsem si partnera, se kterým jsme od samého začátku neměli příliš společného.
Snad jen vzdouvající se bříško pod mými svatebními šaty. Na miminko jsme se těšili oba dva a těhotenství bylo opravdu krásné.
Avšak narozením syna nastal v našem vztahu zlom. Manžel syna miloval a byl rád, že ho máme. Pyšně vyjížděl na procházky s kočárkem a rád ho koupal. Tím však jeho aktivita hasla. Slýchávala jsem, že až bude malému rok, tak už si budou rozumět, bude ho učit fotbal, hokej, tenis i jezdit na lyžích, ale jako miminko je celkem nudný.
Asi si umíte představit, že takhle to šlo dál a dál. Takže najednou byly synkovi tři roky a tatínek ho stále nenaučil ani kopnout do míče a s hokejkou jsem s ním lítala po bytě já. S manželem jsme si díky rozdílnosti našich povah přestávali rozumět úplně. Neměli jsme jediný stejný zájem, nepodívali jsme se spolu na jediný film, hudbu, kterou jsem poslouchala já, on nesnášel a naopak. Do postele se nám nastěhovala nuda a šeď a zmizelo milování.
Nebylo nic neobvyklého milovat se jednou za tři, čtyři měsíce. Samozřejmě, že mě to neuspokojovalo, a když jsem po dvou letech boje a snahy o změnu zjistila, že to nejde, vzdala jsem to. Řekla jsem si, že tohle opravdu není život, který bych chtěla jednou žít, a podala žádost o rozvod.
A nastal zlom. Manžel jako by si náhle po pěti letech uvědomil, že má syna, a začal vyžadovat časté návštěvy. Naše výchova se dá nazvat téměř střídavou. Bere si syna obden, což by ani tak nevadilo, kdyby ho nepřesvědčoval o hloupostech. Našla jsem si přítele, se kterým si syn náramně rozumí a kterého můj exmanžel nesnáší, takže pětiletému synkovi tvrdí, že až budeme mít miminko, které mimochodem zatím vůbec neplánujeme, nebudu už synka chtít ani potřebovat, protože budu mít miminko.
Říká mu, jak moc je smutnej, jak moc ho bolí srdíčko, a synek mě pak doma prosí, abych mu volala a psala zprávy, aby nebyl smutnej. Jsem z toho zoufalá, s exmanželem není žádná domluva, má pocit, že může vše, a naopak si vůbec nemyslí, že tím ničí našeho malého synka.
Když mu pohrozím, že mu zakážu si syna brát, on na mě vyrukuje s výhrůžkami, že mě o něj připraví. A já nevím, co s tím…
Autorka: Karolína
