Lysohlávky jsou prastaré posvátné houby, uznávané v mnoha kulturách světa. Houbové rituály však v žádném případě nesloužily k rekreačním "úletům". Naopak! Matka houba byla vždy po zásluze přijímána s velkou úctou a pokorou. Tento článek by měl přispět k poznání širších souvislostí a být i určitým varováním před zneužíváním drog.
Jedná se o typicky českou lysohlávku. Klobouk je kávově zažloutlý, později béžový, někdy i nazelenalý, případně skvrnitý, široký obvykle do 3 cm. Najdou se však i větší jedinci. V mládí bývá klobouk tupě kuželovitý, někdy s vyniklým hrbolem, později sklenutý s hrbatým středem. Okraj klobouku je tenký, lehce rýhovaný.
Lupeny jsou přirostlé ke třeni, krátce sbíhavé, béžové až zahnědlé, později tmavohnědé. Třeň je 2-3 (i více) mm tlustý, obvykle 6-8 cm vysoký, světle okrový, s modrozelenými skvrnami (zvlášť v otlačených místech), jemně rýhovaný, často zakřivený a poměrně pevný. Výtrusy jsou eliptické, ke koncům stažené, hnědé.
Druh byl poprvé nalezen v padesátých létech v údolí Sázavy. Bývá ztotožňován s lysohlávkou modrající (Psilocybe cyanescens Wakefield).
Dříve se tvrdilo, že je velmi vzácná a objevily se dokonce argumenty, že by měla být zařazena mezi přísně chráněné. Dnes se naopak ukazuje, že se intenzivně šíří právě díky sběračům a v poslední době je hlášen její masový výskyt z mnoha míst naší republiky. Potvrzuje se tím názor Paula Stametse, že lysohlávky provázejí lidskou kulturu všude a jejich přežití a šíření je zajištěno právě obsahem psychoaktivních látek.
Jejich sběrači totiž rozšiřují výtrusy na oděvu i na obuvi na stále nová a nová stanoviště. Dochází potom k takovým paradoxům, jaký ve své knize uvádí Stamets: "Vím o několika lidech, kteří veřejně vystoupili proti šíření informací o lysohlávkách a přitom díky náhodnému kontaktu nevědomky šířili výtrusy těchto hub".
Větší měrou se tyto houbičky, jak jsou někdy nazývány, sbírají a konzumují v Čechách posledních zhruba 20 let. Psychoaktivními látkami jsou psilocybin, psylocin a baeocystin. Jejich účinky jsou podobné účinkům LSD. Lysohlávky sbírá většinou jen určitý okruh lidí a jejich konzumace je naštěstí do značné míry ritualizovanou občasnou záležitostí.
Na černém trhu se prakticky nevyskytují. (Díky tomu odpadají problémy s falšováním a různými záměnami.) Faktem ovšem je, že lysohlávky rozhodně není možné doporučit jako "rekreační drogu" pro psychicky a emocionálně labilní jedince.
Již staré aztécké a později novodobé mexické kmeny Indiánů Střední Ameriky používaly při rituálních obřadech a v lidovém lékařství plodnice drobných lupenatých hub s tmavými výtrusy a nazývali je teonanacatl, tj. maso bohů. Tyto houby byly a jsou dosud významnou součástí náboženských kultů Indiánů v Mexiku, v oblasti Oaxaca. Misionáři se snažili pohanské zvyky vymýtit, proto je domorodci chovali v tajnosti.
Jako první Evropan popsal v 16. století teonanacatl a jeho účinky španělský mnich Sahagún. Konzumování těchto hub bylo i významnou součástí korunovační slavnosti Montezumy v roce 1502. Hernandéz, osobní lékař španělského krále Filipa II., který zkoumal lékařské znalosti mexických Indiánů, uvádí tři druhy omamných hub. Přesto byly naše nynější znalosti o druzích a chemii "svatých hub Mexika" získány nedávno.
Zavinil to částečně americký etnobotanik Safford, který v roce 1915 tvrdil, že nejde o houby, nýbrž o kaktus peyotl (Lophophora williamsi). V tomto kaktusu byl prokázán meskalin, který je známým halucinogenem a má poněkud podobné účinky jako některé lysohlávky. Již v r. 1919 tvrdil B.P.Reko, že v Mexiku rostou halucinogenní houby, ale až Weitlauer v r. 1936 to doložil vzorky.
Studiem psychotropních účinků mexických hub se zabýval R.E. Schultes a později R.G. Wasson se spolupracovníky, mykologem R. Hemem z Paříže a fytochemikem A. Hofmannem ze Sandoz laboratoří v Baselu. V šedesátých letech určil R. Hem tyto houby jako lysohlávky (Psilocybe). A. Hofmann izoloval z lysohlávky mexické (P. Mexicana) první látku s psychotropními účnky a nazval ji psilocybin.
Psilocybin je 4-fosforyloxy-N,N-dimetyltryptamin. Jeho defosforylovaná forma je psilocin, který je nestálý. Účinky obou alkaloidů jsou blízké účinkům dietylamidu kyselny lysergové (LSD), která je obsažena v námelu. Psilocybin a jemu podobné sloučeniny (psilocin, baeocystin, norbaeocystin) byly prokázány v řadě druhů lysohlávek z Mexika, Austrálie, Nové Guiney a Evropy, dál v některých druzích rodů kuželka (Conocybe), kropenatec (Panaeolus), křehutka (Psathyrella), šupinovka (Gymnopillus) a štítovka (Pluteus).
V Československu byl psilocybin prokázán např. v lysohlávce kopinaté (Psilocybe semilanceata) nebo lysohlávce české a byly porovnávány účinky obou těchto druhů. Halucinogenní účinky těchto hub jeví se jako potenciálně perspektivní v psychodiagnostice a snad i v psychoterapii, je však třeba varovat před požitím podobných hub bez lékařského dohledu. Zájemcům o tuto problematiku doporučujeme velmi pěknou knihu Halucinogenní houby světa od Paula Stametse.
