Mongolsko jsem si předem vůbec nedovedl představit, takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Mongolsko je země, kam civilizace v našem pojetí zatím nedorazila. A přitom se nezdá, že by tam někomu chyběla. Města, ba ani asfaltové silnice v Mongolsku prakticky nenajdete.
Bohatství Mongolska tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude kolem, ve dne sytě modré nebe nad hlavou a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že jste dosud netušili…
Tato fotogalerie ukazuje aspoň kousek cestování a obsahuje fotky doplněné zážitky, postřehy i zajímavosti.
Říká se, že správný Mongol umí jezdit na koni dříve, než se naučí chodit. Proč ne. Při obrovských rozlohách stepí, které jsou velké části mongolského národa domovem, se chození ani moc nevyužije. Pěšky tu fakt nikam nedojdete. To kůň, to je jiná. Však také žije v Mongolsku více koní než lidí.
Život mongolských kočovníků se za posledních několik staletí příliš nezměnil. Pravda, vedle koní se začínají ve stepích objevovat motorky, pár aut a dokonce i výdobytky telekomunikační techniky (viz níže), ale v zásadě tu lidé žijí po staletí stejně. Vždyť tenhle obrázek krajiny s pastevcem by byl úplně stejný i před stovkami let (až na tepláky a kšiltovku). Kolik fotek krajiny s lidmi (a dokonce jejich obydlím) v Evropě by dnes vypadalo stejně jako třeba jen před sto lety? V Mongolsku zřejmě většina. Příkladem je také obrázek následující a podobně i další obrázky na téhle stránce.
Stádo v mongolské stepi
Celkové tři miliony obyvatel Mongolska lze z demografického pohledu rozdělit přibližně na tři skupiny. Třetina obyvatel země žije v Ulánbátaru, třetina ve všech ostatních městech dohromady a ta zbývající třetina jsou pastevci, kteří alespoň část roku kočují se svými stády krajinou. Velmi zjedodušeně řečeno, tento milion kočovníků má k dispozici přes milion čtverečních kilometrů životního prostoru. Úžasné.
Další obrázky ze stepí najdete ve fotobance.
Tenhle obrázek jsem pořídil ráno, přímo od "prahu" mého stanu. Širokým údolím kousek pode mnou se pomalinku táhlo veliké stádo krav. Šly svorně a samozřejmě, s citem pro řád, zrovna ve směru linií v krajině. V pozadí bílá pastevcova jurta. Snímek se prostě nabízel. Pamatuju si, jak toho rána bylo úžasné svěží a voňavé povětří a také, jak neuvěřitelné bylo ticho. Ani si nevzpomínám, že by měly krávy zvonce. Zato si dobře vybavuji svůj úžas, že všude kolem dokola, kam se k obzoru dohlédlo, nebylo nic než táhlé a prázdné zelené kopečky.
Rozlehlé mongolské stepi jsou samozřejmě domovem velikého množství nejrůznějších hlodavců, kteří tu najdou dostatek všelikých zrníček a semínek trav. Pišťucha Pallasova z této fotky patří k těm nejroztomilejším
Orel ve vzduchu
Jenže pochopitelně – kde jsou hlodavci, tam jsou i dravci. Takže milé pišťuchy i další drobná havěť to vůbec nemají jednoduché. Kdykoliv se na ně může shůry snésti tichá létající smrt.
Ovšem pro cestovatele je přítomnost tolika dravců velmi atraktivní podívanou. Mě jejich množství skutečně překvapilo. V některých místech stepi posedávali orli téměř všude kolem cesty a vypadali, že líně odpočívají. Zřejmě kdyby pořád lovili, skončili by brzy úplně přežraní. Bohužel se během odpočinku nechtěli příliš nechat fotit. Jakmile člověk zastavil pro fotku, hnedle se ukázalo, že zas tak líní nejsou. Vždycky uletěli 🙂
Jak známo, Mongolsko je extrémně vnitrozemský stát. Tou extrémností rozumějte to, že leží uprostřed velikého kontinentu a k jakémukoliv moři je to z Mongolska skutečně daleko. Proto také v Mongolsku panuje extrémně kontinentální klima. V létě bývá dosti horko, v zimě silné mrazy, dokonce i výkyvy teplot mezi dnem a nocí bývají značné. Velkou část Mongolska pokrývá poušť, takže klima je tu poměrně suché, s minimem oblačnosti.
Když už se ovšem nějaké mraky ukáží, většinou to stojí za to. Nevím přesně, čím to je, ale mraky byly v Mongolsku nejkrásnější, jaké jsem kde viděl. Možná proto, že nebe kolem nich je vždy čisté a sytě modré, takže na něm bílé mraky krásně vyniknou. Nebo jen proto, že často v krajině ani jiná "ozdoba" než mraky nebyla? O tom je vlastně i příběh téhle fotky.
To jsme tak s několika dalšími turisty jeli večerní pouští Gobi a já najednou volám na řidiče našeho terénního auta, ať hned zastaví, že to si musím okamžitě vyfotit. On se rozhlíží a nechápe: "Tady? Teď? Vždyť tu nic není!" – "No ano, tady!", křičím já a on tedy zastavuje uprostřed nekonečných pustých a prázdných plání pouště Gobi. Uznejte sami podle fotky, že samotná krajina moc pestrá nebyla. Jenže nikdo "neviděl" ty mraky. Teprve když jsem je vyfotil já a ukázal jim je na displeji foťáku, všichni užasle vyskákali z auta ven a rychle fotili 🙂
